Nedělní zamyšlení Magdy J., 23. neděle v mezidobí

„Neboť kdo druhého miluje, splnil zákon.  …. Všecka přikázání jsou shrnuta v tomto: Miluj svého bližního jako sám sebe.“ Řím 13, 8 – 9

Vždycky mi vrtalo hlavou, jak asi vypadá zkoušení žáka židovské školy z 613 Božích přikázání. Stačí je vyvolaný žák vyjmenovat všechna během jedné vyučovací hodiny? Dělá si bedlivě naslouchající učitel čárky, každou desátou vodorovně, aby měl přehled, zda zkoušený žák žádné nevynechal? Kontroluje učitel správné pořadí v metodické příručce zvané Starý zákon, kapitola pátá – Deuteronomistický zákoník? Rozlišuje učitel při následném hodnocení žákova výkonu, zda vynechal závažná praktická přikázání, např.: „Když vystavíš nový dům, uděláš na střeše zábradlí,“ (Dt 22, 8) nebo  jen taková ta obyč do počtu: Mláďátka holátka si smíš z ptačího hnízda odnést, jejich matku však ne. (Dt 22, 6) A nemělo by se před tabulí záměrně pomlčet o některých dnes již eticky sporných přikázáních s rasovým podtextem, např. že do Hospodinova shromáždění nevstoupí míšenec? (Dt 23, 3) A co si počít s příkazy z oblasti využití kombinovaných textilních materiálů? „Nebudeš si oblékat tkaninu ze směsi vlny a lnu.“ (Dt 22, 11)

Jelikož však nechci být podezírána z praktikování předsudečného legalismu, kterým je představa o lpění židů na formálním dodržování náboženských norem, rozloučím se s myšlenkou zatvrzelého opakování si 613 přikázání a raději se soustředím na užší výběr z textu, tzv. dekalog neboli Desatero. Mohu se však ve svých myšlenkách zdržet i u nejdůležitějšího přikázání ve vztahu k lidem, které nám v dnešním 2. čtení připomíná apoštol Pavel: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“

Podle Starého zákona předal Bůh dvě desky s přikázáními do rukou Mojžíšových na hoře Sinaj. Přikázání jsou v Bibli vyjmenována dvakrát; poprvé v knize Exodus, podruhé v knize Deuteronomium. Na první desce jsou artikulovány příkazy ve vztahu k Bohu, na druhé pak ve vztahu k lidem. Pro etiku v židovství i křesťanství má dekalog zásadní význam, jeho znění patří k nejznámějším biblickým textům i v širší veřejnosti. V euroamerické kultuře je především druhá část Desatera chápána jako jakési etické minimum, na kterém staví mnohé právní systémy moderních států. My katolíci si nejspíš vybavíme zkrácenou podobu Desatera začínající prvním přikázáním: „V jednoho Boha věřiti budeš.“ Je škoda, že katechetické formulace často opomíjí samotný úvod k Desateru: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ (Dt 5, 6) Jsou to právě tato slova, která nám dávají tušit Boží zájem o člověka šťastného a ne neuroticky svázaného představou, že spása je podmíněna lpěním na dodržování Božích příkazů a zákazů. Bůh si přeje člověka svobodného, zbaveného pout otroctví, užívajícího si radostně všech darů milosti, které pro něho Bůh připravil. Desatero pak má být jakýmsi semaforem nebo směrovkami, kudy se na svých životních cestách máme ubírat, aby se nám jako jednotlivcům i společnosti vedlo dobře. Jako bonus pak respektováním těchto pravidel získáme dle Ježíšových slov i život věčný (Mt 19, 16 – 17). Pokud bychom se však soustředili stejně jako zákonící a farizeové pouze na lpění na jednotlivých náboženských předpisech, obsažených např. v některých zpovědních zrcadlech, mohli bychom sobě i svému okolí přivolat nejednu neurotickou úzkost, která je zavážím na křídlech lidské kreativity, svobody, důstojnosti a rovnosti. Vždyť i mýlit se je lidské.

Ve 2. čtení jsme dnes slyšeli slova apoštola Pavla, který shrnuje všechna přikázání ve vztahu k lidem do jednoho jediného: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ A dodává: „Naplněním zákona je tedy láska.“  Pavel tak cituje známá slova z Matoušova, Markova či Lukášova evangelia. Marek dokonce dodává, že milovat bližního svého jako sám sebe je víc než všechny oběti a dary. (Mk 12, 33) Stejná teze pak zaznívá i v listu Galatským a  Jakubově listu. Zdá se, že milovat svého bližního je červenou linkou křesťanské etiky. Na první pohled se jeví tento nárok snadno proveditelným, na druhý si však musíme nutně stejně jako znalec Zákona z Lukášova evangelia položit otázku: „A kdo je můj bližní?“ (Lk 10, 29). Ježíš odpovídá známým příběhem o Samaritánovi, který na rozdíl od kněze a levity pomohl okradenému, zbitému a polomrtvému člověku. Zatímco ve Starém zákoně se pod pojmem bližní chápe příslušník vyvoleného izraelského národa (běda pohanům), Ježíš představuje bližního jako člověka v nouzi, neznámého člověka, jehož bližší identita nám zůstává skryta. Křesťané by tedy měli projevovat zájem o starosti každého člověka, nehledě na jeho náboženskou, národnostní nebo třeba genderovou příslušnost. Právě toto bezpodmínečné přijetí všech lidí, i těch na okraji společnosti, přitahovalo k Ježíši v jeho době tolik posluchačů a příznivců, tolik slabých a sociálně ohrožených lidí toužících po lidské důstojnosti, pochopení a naději v podobě života v Božím království. V Jordánu i Tibeře však od té doby uplynulo mnoho vody a dnešní křesťané jsou spíše vnímáni jako společenství rozlišující mezi my a oni. My, kteří se vyznáme, a oni …. neznabozi, mohamedáni, černí nebo žlutí, bezdomovci, blázni, homosexuálové a feministky, židi, sektáři a komunisti. Pojďme si o nich vyprávět vtipy. Myslíte, že takovou církev si přál Ježíš? Nebo spíš tu různorodou, pestrou, která se nebojí přijímat do svého středu lidi pochroumané životními osudy, lidi hledající bezpečné prostředí a spolehlivé sociální vazby?     

Milovat své bližní, lidi, kteří jsou tolik jiní než my sami, kterým nerozumíme nebo nás opravdu rozčilují, je velmi těžké. Často se můžeme v těchto lidech i zklamat a trápit se pak jejich nevděkem. Člověk by ale neměl pomáhat, aby se mohl svou charitou pyšnit, ale právě jen proto, že ten druhý je bližní v nouzi. Náš Samaritán poskytl neznámému člověku nejdříve první pomoc, vyčistil a obvázal mu rány a pak zajistil u jiného pomoc další. Zároveň ale přislíbil, že se vrátí a postará dál. Spojil se tedy ve svém úmyslu pomáhat s ostatními lidmi.

Milovat své bližní je obrovský nárok, ideál, kterému se můžeme snažit po celý život přibližovat. Ale patrně je to zároveň jediná možnost, jak se vyhnout lhostejnosti, zhoubnému egocentrismu a vytváření sociálních ghett. Vždyť jednoho dne můžu i já být člověkem, který polomrtvý čeká na setkání se svým samaritánem.

Miluj svého bližního jako sám sebe. A co vlastně znamená mít zdravě a plně rád sám sebe? To si povíme zas někdy příště :-).