nedělní zamyšlení Marie R. - 10. neděle v mezidobí

1. ČTENÍ Oz 6, 3-6
Lásku chci, ne oběť.

Čtení z knihy proroka Ozeáše.
Snažme se poznat Hospodina, jako jitřenka jistě vysvitne, přijde k nám jako déšť, jako jarní déšť, který zavlaží zemi. Co mám dělat s tebou, Efraime, co mám dělat s tebou, Judo? Vaše láska je jako ranní mráček, jako rosa, která záhy mizí. Proto jsem je vzdělával skrze proroky, zabíjel slovy svých úst, má spravedlnost jako světlo vychází. Lásku chci, ne oběť, poznání Boha je víc než celopaly.



2. ČTENÍ Řím 4, 18-25
Čerpal sílu z víry, a tím vzdal Bohu čest.

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.
Bratři!
Ačkoli Abrahám už neměl naději, přece doufal a věřil, že se stane otcem mnoha národů, protože mu bylo řečeno: 'Tolik bude tvého potomstva!' A třeba pozoroval, že jeho tělo je už neplodné - vždyť mu bylo skoro sto let - a že je neplodné i Sářino lůno, přece jeho víra nezeslábla. Neprovinil se nedůvěrou vůči Božímu zaslíbení, ale čerpal sílu z víry, a tím vzdal Bohu čest. Byl pevně přesvědčen, že ( Bůh ) má dost moci, aby splnil, když něco slíbí. A proto 'mu to bylo uznáno za spravedlnost'. Ale v Písmě to není řečeno jen kvůli němu, že mu to bylo uznáno', nýbrž i kvůli nám. I nám to bude uznáno, když věříme v toho, který vzkřísil z mrtvých Ježíše, našeho Pána. Ten byl vydán na smrt pro naše hříchy, a vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění.

EVANGELIUM Mt 9, 9-13
Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky.

Slova svatého evangelia podle Matouše.
Když Ježíš šel (ze svého města), uviděl v celnici sedět člověka, který se jmenoval Matouš. A řekl mu: "Pojď za mnou!" On vstal a šel za ním.
Když byl Ježíš u stolu v (jeho) domě, přišlo mnoho celníků a hříšníků a zaujali místo u stolu s ním a jeho učedníky. Když to viděli farizeové, řekli jeho učedníkům: "Proč váš Mistr jí s celníky a hříšníky?"
On to zaslechl a řekl: "Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a naučte se, co znamená: „Milosrdenství chci a ne oběť. Nepřišel jsem totiž povolat spravedlivé, ale hříšníky."

Zamyšlení

Prorok Ozeáš žil zřejmě v severní izraelské říši v 8. st. před Kristem. Jeho slovo zaznívá v době vlády krále Jeroboáma II. (784-744), kdy země prožívá ekonomickou prosperitu i politickou stabilitu. Národ však neprokazuje vděčnost a věrnost Hospodinu. Lid se mu zpronevěřuje, odpadá k jiným bohům. Po vzoru kenaanských sousedů pokládali Izraelci Baala za dárce úrody a plodnosti, záruku šťastného a úspěšného života. Baala považovali za užitečnějšího pro denní život. Rozmohla se přestoupení v sociální a náboženské oblasti. Ne že by žádný vztah k Hospodinu neměli, jsou však nestálí. Jejich láska záhy zmizí jako rosa. Hospodin se stal Bohem vzdáleným, Bohem slavností a svátků.

Hospodin však od nich požaduje věrnost, postoj solidarity a milosrdenství vůči bližním. Ozeáš tlumočí lítost a touhu chodit věrně s Hospodinem. Prorok už vidí metlu Boží přicházející v Asyřanech, sestup na cestě do katastrofy. Ta se udála během války 735 – 732 př. Kr. To vše se stalo jako upozornění a nasměrování na správnou cestu. Cesta vede jen skrze obrácení. Hospodin chce věrnou lásku, ne prázdné dodržování kultovních předpisů.

Prorok Ozeáš bojuje proti zvrácenému kultu, proti magii při obětech. Zbožnost lidu je jen jako obláček a jako rosa, které se brzy rozplynou. Vydatnost deště (= láska Hospodinova) je v kontrastu slabosti vláhy z ranního mráčku nebo z rosy (= láska vyvoleného národa k Hospodinu). Chybí jim vytrvalost v pokání. Přece se říká: „čiňte pokání“, ne „učiňte pokání“. Chvilkové nadšení a horlivost bez poznání Boha a bez vyznání hříchů nemohou proměnit člověka a přivést lid zpátky k Hospodinu. Hospodin se opět stane otcem svého lidu. Bůh připravuje lidem nový začátek. On se dá jistě poznat, je to jisté jako příchod dešťů. Jeho příchod bude stejně blahodárný jako déšť zavlažující vyprahlou zemi.

Podobně zaznívají slova Ježíše na adresu farizeů. Ti stroze lpěli nejen na dodržování Zákona, ale i výkladu, jak ho oni učili. Opírali se o podání předků. Byli úplně uzavření a krajně nesnášenliví k pohanům, fanatičtí odpůrci římské nadvlády. Pro většinu z nich znamenalo více vnější zachovávání předpisů než vnitřní zaměření k Bohu. Byli pohoršeni, že Ježíš byl u stolu s celníky a hříšníky. Dotazovali se Ježíšových učedníků. A od Ježíše slyší: „Jděte a naučte se, co znamená: Milosrdenství chci, a ne oběť“.

A proč Ježíš povolal mezi své učedníky celníka Matouše? To by byla další úvaha o povolání.

V listu Římanům sv. Pavel představuje víru Abraháma. Ačkoli Abrahám už neměl naději, přece doufal a věřil, že se stane otcem mnoha národů, protože mu bylo řečeno: „Tolik bude tvého potomstva!“ A třebaže pozoroval, že jeho tělo je už neplodné - vždyť mu bylo skoro sto let - a že neplodné je i Sářino lůno, přece jeho víra nezeslábla. Neprovinil se nedůvěrou vůči Božímu zaslíbení, ale čerpal sílu z víry, a tím vzdal Bohu čest. Byl pevně přesvědčen, že (Bůh) má dost moci, aby splnil, když něco slíbí.