Nedělní zamyšlení Marie R. - Slavnost Nanebevstoupení Páně

1. ČTENÍ Sk 1,1-11
   Ježíš byl před jejich zraky vyzdvižen.
   
   Čtení ze Skutků apoštolů.
   Ve své dřívější knize jsem pojednal, milý Theofile, o všem, co Ježíš konal a čemu učil až do dne, kdy byl vzat do nebe. Předtím dal svým vyvoleným apoštolům příkaz skrze Ducha svatého. Po svém utrpení jim poskytl mnoho důkazů, že žije: po čtyřicet dní se jim zjevoval a mluvil o Božím království. Když s nimi jedl, přikázal jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma, ale čekali na Otcovo zaslíbení - "vždyť jste přece o tom ode mě slyšeli: Jan křtil vodu, ale vy budete pokřtěni Duchem svatým za několik málo dní". A když tak spolu seděli, zeptali se ho: "Obnovíš teď, Pane, v Izraeli království?" On jim však řekl: "To není vaše věc, abyste věděli čas a okolnosti, jak je Otec z vlastní moci ustanovil. Ale až na vás sestoupí Duch svatý, dostanete moc a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země." Když to pověděl, byl před jejich zraky vyzdvižen a oblak jim ho vzal z očí. Hleděli upřeně k nebi za ním, jak odchází, a najednou vedle nich stáli dva muži v bělostných šatech a řekli: "Lidé z Galileje, proč tak stojíte a
   hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl vzat od vás do nebe, přijde zase právě tak, jak jste ho viděli, že odchází do nebe."
   
   
   2. ČTENÍ Ef 1,17-23
   Posadil ho po své pravici v nebi.
   
   Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.
   Bratři!
   Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, ať vám udělí dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat, takže budete moci mít o něm správné poznání. On ať osvítí vaše srdce, abyste pochopili, jaká je naděje těch, které povolal, jaké poklady slávy skrývá křesťanům jeho dědictví a jak se ukazuje na nás, na věřících, jeho nesmírně velká moc působením jeho účinné síly. Tak se už projevila jeho síla, když Krista vzkřísil z mrtvých a posadil ho po své pravici v nebi: vysoko nade všecka knížata, nade všecky mocnosti a síly, nade všecko panstvo a jak jen se ještě jmenují všechny hodnosti, a to nejen v tomto věku, ale i v budoucím. Ano, 'všechno mu položil k nohám'. A jeho dal jako svrchovanou hlavu církvi: ona je jeho tělem, plností toho, který naprosto všechno ovládá.
   
   EVANGELIUM Lk 24,46-53
   Zatímco jim žehnal, vznášel se k nebi.
   
   Zakončení svatého evangelia podle Lukáše. Ježíš řekl svým učedníkům:
   "Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno obrácení, aby všem národům, počínajíc od Jeruzaléma, byly odpuštěny hříchy. Vy jste toho svědky. Hle - já vám pošlu toho, koho slíbil můj Otec. Vy tedy zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti." Vyvedl je pak směrem k Betánii, zvedl ruce a požehnal jim. A zatímco jim žehnal, odloučil se od nich (a vznášel se k nebi. Oni se mu poklonili) a s velikou radostí se vrátili do Jeruzaléma. Byli stále v chrámě a velebili Boha. 

Pro své zamyšlení jsem se inspirovala kázáním sv. Augustina

Ježíš Kristus vstoupil na nebesa. Kéž tam s ním vystoupí i naše srdce!

Jako on vystoupil, a přece se od nás nevzdálil, tak i my jsme s ním již v nebi, třebaže se s naším tělem ještě nestalo, co máme slíbeno.

On je již vyvýšen na nebesa, a přece v nás na zemi trpí každou bolestí, kterou tu jako jeho údy zakoušíme. Sám to dosvědčil, když shůry volal: „Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?“

Proč my neusilujeme, abychom už nyní byli s ním v nebi? On, ač je tam, je také s námi. Můžeme tak jednat pro svou lásku k němu. Kristus sestoupil z nebe z milosrdné lásky k člověku a zase sám vystupuje do nebe a my v něm skrze milost.

Kasper uvádí:
"Naše hodnota jako lidských bytostí nezávisí na tom, jak dobře nebo špatně si vedeme. Ještě předtím, než sami něco uděláme, jsme přijati a potvrzeni. Naše životy se odehrávají pod horizontem milosti a jsou vedeny milostivým Bohem, který nás drží ve svých laskavých rukou skrze všechno a navzdory všemu. Můžeme žít z Boží milosti. To nás osvobozuje od strachu, dává nám naději a odvahu a naplňuje nás radostí Božích dětí.“
Z mnoha příkladů takového ukotvení se mi vybavuje sv. Jan Bosko, o kterém se říká, že chodil nohama po zemi, ale hlavu měl v nebi.

Když se s někým, koho jsme měli rádi, loučíme, je to vždy smutné. Spojují nás společné zážitky, radost i bolest. A je zajímavé na dnešním evangelním úryvku to, že apoštolové se poklonili Pánu, který se vznášel k nebi, a s velikou radostí se vrátili do Jeruzaléma. A tam byli stále v chrámě a velebili Boha. Oni totiž pochopili, že jak Kristus slíbil, zase se s ním uvidí, a proto šli za to děkovat do chrámu. Věřili, že i v chrámě s ním mohou rozmlouvat, klanět se a jemu děkovat.

Kristovo nanebevstoupení je pro člověka velké tajemství, nedá se pochopit, jak to ve skutečnosti mohlo vše být, ale to nejdůležitější není, jak to vše bylo, ale proč to Kristus vše vykonal. Bylo to z lásky, a proto chce i nadále s námi zůstávat, pomáhat ve všech situacích našeho života. Nanebevstoupení neznamená Ježíšovu nepřítomnost, ale je mezi námi novým způsobem. Nenachází se už jen na nějakém konkrétním místě. Nyní je přítomen v každém prostoru a času, je nablízku každému z nás. V životě už tak nikdy nejsme sami.

Ježíšovo nanebevstoupení je zdrojem naděje. Než se Ježíš s apoštoly rozloučil, ujistil je: „Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28, 20)