Nedělní zamyšlení Marie Z. - 12. neděle v mezidobí

1. ČTENÍ Job 38, 1. 8-11
Čtení z knihy Job.
Hospodin odpověděl Jobovi z bouře a řekl: ,,Kdo zahradil moře branami, když vytrysklo, vyšlo z lůna, když jsem je oblékl mraky jak šatem, temnotou (přikryl) jak plénkami, když jsem pro ně vylámal hranice a položil závoru s bránou?
Řekl jsem: Až sem smíš přijít, ne dál, zde se má tříštit bujnost tvých vln."



2. ČTENÍ 2 Kor 5, 14-17
Nové nastoupilo. Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.
Bratři !
Kristova láska nás nutí k tomuto úsudku: Jeden umřel za všechny, umřeli tedy všichni; a umřel za všechny, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sobě, ale pro toho, který za ně umřel a vstal z mrtvých.
Proto my od nynějška nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. A třebaže jsme Krista kdysi posuzovali podle lidských měřítek, teď už to neděláme. Když se tedy někdo stal křesťanem, je to nový tvor. To staré pominulo, nové nastoupilo.


EVANGELIUM Mk 4, 35-41
Slova svatého evangelia podle Marka.
Jednoho dne večer vybídl Ježíš své učedníky: ,,Přeplavme se na druhý břeh!" Rozpustili tedy zástup a vzali Ježíše s sebou, tak jak byl na lodi. Také jiné lodi jely s ním.
Tu se strhla velká větrná bouře. Vlny dorážely na loď a ta se už plnila vodou. On však ležel na zádi lodi na polštáři a spal. Vzbudili ho a řekli mu: ,,Mistře, je ti to jedno, že hyneme?" Probudil se, pohrozil větru a poručil moři:  ,,Mlč! Buď zticha!" A vítr ustal a zavládlo úplné ticho.
Jim pak řekl: ,,Proč se bojíte? Pořád ještě nemáte víru? " Padla na ně bázeň, veliká bázeň, a říkali si mezi sebou: ,,Kdo to asi je, že ho poslouchá i vítr a moře?"

Neznám žádný jiný text, který by tak silně a hluboce vystihoval lidskou víru, či plnou důvěru.

„Věřím, že existuje slunce, i když ho nevidím.

Věřím v lásku, i když ji necítím.

Věřím v Boha, i když mlčí.“

Toto vyznání víry židovského děvčete, těsně před osvobozením, kterého se už nedočkala, je pro mne fascinující.  A asi nejen pro mne, toto vyznání je často citováno, je obecně známé a vzbuzuje v nás mnoho otázek s vírou souvisejících.

Během mše odříkáváme vyznání víry. Nevím, jak vy, ale většina z nás určitě bezmyšlenkovitě, nad obsahem, který jsme říkali už stokrát, tisíckrát, moc nepřemýšlíme.

Tak to kdysi bylo napsáno a takto bychom se měli vyznat a takto bychom měli věřit. Znovu si krédo čtu, hodně pečlivě a znejistím, opravdu tomu všemu, přesně takhle věřím?

Naštěstí víra v transcendentního, tedy vše přesahujícího Boha je základním předpokladem, nikoliv však úplným obsahem víry křesťana.

Max Kašparů naši víru přirovnává k dětským botičkám, jak noha roste, je nutné pořizovat i větší boty, nezůstat uvězněni, netrpět změnou. Říká, že víra má být výzvou na cestu, nikoliv ohraničeným dvorkem, nebo dokonce vězením ducha.

Tomáš Halík ve své knize Stromu zbývá naděje, popisuje, co pro něj znamená skutečná víra, tento popis je mi blízký, rozumím mu a proto ho i ocituji ve zkrácené formě.    

„Naštěstí živá, skutečná víra k člověku nepřichází tak, že by se musel či mohl příliš dlouho rozhodovat, podobně – jako se nerozhoduje, má-li se zamilovat či ne. Zjistí, že už věří podobně jako zjistí, že je zamilovaný, a teprve pak se zpravidla ptá, jak a kdy se to přihodilo. A ještě je nutný rozhovor s rozumem a svědomím, abychom rozlišili – což je někdy velmi těžké a bolestivé – skutečnou lásku a skutečnou víru od ´pobláznění´, kterému může propadnou stárnoucí manžel, či unavený křesťan ohromený dynamičností sekty……“