Nedělní zamyšlení Marka Plawného - 5. neděle postní

EVANGELIUM Jan 12, 20-33

Dnešní text evangelia líčí Ježíšův příchod do Jeruzaléma před osudnými Velikonočními svátky. Ježíš je v centru pozornosti, především proto, že nedávno vzkřísil Lazara. Možná je to důvod, proč ho chtějí vidět poutníci z Řecka. Ježíš je, ale už „někde jinde“, začíná mluvit o sobě a své smrti. Z mého pohledu je zajímavé, kdy svoji smrt označuje jako oslavení. Jak si tento paradox máme vysvětlit? Co tím měl Ježíš na mysli? Myslím, že v těchto souvislostech na to nelze nahlížet obyčejným lidským pohledem, ale je to třeba chápat v souvislosti věčnosti. Pokud se však na věc podíváme z Velikonočního úhlu pohledu, tak ten, který prohrál a ztratil úplně všechno na kříži, kde vykřičel svoji bezmocnost, nakonec vyhrál a Ti, kteří měli v danou chvíli moc, prostředky, zbraně a nástroje k vládnutí, skončili v propadlišti dějin. Pak oslavení lze chápat jako věrnost principům a zásadám, které nakonec prověřil čas a které nepomíjejí. Je to taková Ježíšovská cesta, která je ovšem často spojená s bolestí a utrpením.

Následuje podobenství o pšeničném zrnu. Domnívám se, že Ježíš mluví o sobě samém. Ovšem hned na to říká: „Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný.“ Myslím, že tato slova se netýkají pouze Ježíše, ale týkají se i nás. Troufám si tvrdit, že je to opět otázka hodnotové stupnice. Ztráta života je zde viděna z určitého odstupu nebo chcete-li, nadhledu věčnosti. Je to nadčasová výzva pro nás všechny zamyslet se nad tím co pomíjí, co přetrvává. Pro většinu věcí, které mají hodnotu, je potřeba něco obětovat. To je možná Velikonoční tajemství: věci, které mají přetrvat a v konečném důsledku mohly zvítězit, budou v určitých etapách slabými a budou na první pohled prohrávat. Ale nakonec úspěšné jsou, protože přetrvávají. Je asi potřeba umět ztratit něco, co má nižší hodnotu, abychom získali to, co má hodnotu vyšší.

V další části Ježíš hovoří o úzkosti. Na mě to působí velice lidsky. Je vidět, že Ježíš prožil lidský život v celé své bohatosti a rozmanitosti. Myslím, že je to výzva i pro nás, jeho následovníky. Křesťanství neznamená nějakou výlučnost. I my prožíváme trápení, obavy a úzkosti jako kdokoliv jiný. Jak Ježíš se svojí úzkostí nakládá? Myslím, že jako každý z lidí. Prožil si svoji totální osamělost, vykřičel své otazníky. Toto je naprosto lidský přístup, který asi známe všichni ze svého života, i když ne v této extrémní podobě. V této chvíli odpovídá Ježíši hlas z nebe a opět mluví o oslavení. „Oslavil jsem a ještě oslavím“ a krátce na to je vlastně paradoxně Ježíš ukřižován.

Následně Ježíš říká „Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven.“ Ježíšova oslava je v kříži, v utrpení a bolesti, přitom zlo je vyvrženo a triumfuje. Tady vnímám další paradox a to paradox tajemství zla a Velikonočního vítězství. Kříž je tady asi jediným pozitivním východiskem z negativních situací života. Je to možná o tom mít odvahu a sílu dobrem přerušit řetězec zla, pomsty a nenávisti.

Ať nám všem slavení Velikonočních svátků připomene východisko i v našich životních situací. Požehnané Velikonoce.

Marek Plawny