Nedělní zamyšlení Michala M. - 19. neděle v mezidobí

Vážení přátelé,

v dnešním zamyšlení se věnujeme nejprve čtení z první knihy Královské:

Když přišel Eliáš (k Boží hoře Chorebu), přenocoval tam v jeskyni. A tu se k němu ozvalo Boží slovo.
Řeklo mu: "Vyjdi ven a postav se na hoře před Hospodinem! "
Hospodin přecházel: prudký a silný vichr, který trhá hory a láme skály, vál před Hospodinem, ale Hospodin ve vichru nebyl. Potom nastalo zemětřesení, ale Hospodin v zemětřesení nebyl. Po zemětřesení šlehal oheň, ale Hospodin v ohni nebyl. Po ohni následoval šum jemného vánku. Když to Eliáš slyšel, zahalil si tvář pláštěm, vyšel ven a zastavil se u vchodu do jeskyně.

Vyčerpaný prorok Eliáš si přišel Bohu stěžovat na poměry svého národa a splnit důležité úkoly. Dochází ke zjevení Boha člověku, tzv. teofanie. Bůh volá Eliáše, aby se před něj postavil. Přichází hluk různého přírodního původu, asi veliké úkazy – vítr láme skály, zemětřesení, a pak oheň. Ale Hospodin v žádném z těchto bombastických úkazů není. Je až v šumu jemného vánku. To je něco vlídného, laskavého, ovšem také neznatelného bez citlivějšího vnímání. Tento hlas, toto slovo může být v hluku a lomozu světa přeslechnuto, přece je však jedinečnou nezničitelnou silou, která nenásilně a nepozorovaně působí. Byl v klidném, šumícím vánku. Byl tu a jako by tu skoro nebyl. Prorok si zakrývá tvář na znamení úcty a bázně, považuje se za nehodného tohoto setkání (poslední 4 věty z Bakalářské práce autora David Kristian, UK, Katolická teologická fakulta, Recepce proroka Elijáše prostřednictvím karmelitánské spirituality, 2008). Já bych řekl, že Eliáš upřednostnil setkání s Hospodinem, které známe i my. V tichu, v křehkých věcech – třeba jinovatka na pavučině; je to událost, která se děje v hloubce člověka, paralelně se zážitky, které, viděno z vnějšku, se setkáním s Bohem nesouvisejí. Je to nastavení vnímavosti tomu jemnému vánku.

Druhé čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům 9, 1-5

Mluvím pravdu v Kristu, nelžu, a dosvědčuje mi to mé svědomí v Duchu svatém, že mám velký zármutek a neustálou bolest ve svém srdci. Přál bych si sám být proklet a odloučen od Krista Ježíše za své bratry, za lid, z něhož pocházím. Jsou to Izraelci, jim patří synovství i sláva i smlouvy s Bohem, jim je svěřen zákon i bohoslužba i zaslíbení, jejich jsou praotcové, z nich rodem pochází Kristus. Bůh, který je nade všemi, buď pochválen na věky, amen.

Je to silný text a ano, je myšlen vážně v tom, že Pavel ukazuje svoji lásku k lidem. Tím se podobá Kristu, Bohu. Až se nechce věřit, že by se někdo kvůli nevíře ostatních lidí vzdal své vlastní boží blízkosti. Někde jsem našel, že Otec Pio (italský moderní světec, zemřel v roce 1968) na myšlenku Pavla - za své bratry, za lid, z něhož pocházím - navázal takto: A za mé bratry? Kolikrát, ne-li stále, volám spolu s Mojžíšem k Bohu soudci: buď odpusť mému lidu, nebo mě vymaž z knihy života. Je zajímavé číst epištolu dále, tedy Řím 9, 6 33. Pavel se nejprve podivuje, že někteří Izraelité nevěří a někteří pohané uvěřili. Dochází k další otázce, jak to, že někteří lidé věří a někteří nikoliv. Ptá se, zda to znamená, že Bůh je nespravedlivý. A tu cituje celou řadu starozákonních úryvků. Například: Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji. Z toho Pavel vyvozuje: Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává. Smilovává se tedy, nad kým chce, a koho chce, činí zatvrzelým. Jde vlastně o stejný problém jako o otázku vysvětlení přítomnosti utrpení a zla ve světě a zároveň boží všemohoucnosti a naprosté boží dobroty, tzv. teodicea. Velká výzva pro všechno náboženské myšlení a díky tomu obohacující, hluboké intepretace například Knihy Jób.

Dovolíte malou odbočku? Podle médií papež František schválil úpravu jednoho z veršů Otčenáše, a sice již nemá zaznít „neuveď nás v pokušení“, ale místo toho „nedopusť, ať podlehneme pokušení“. Samozřejmě, že důležité je, zda se jedná o to, která z variant představuje kvalitnější překlad. Radil jsem se o tom s naší skvělou farnicí Mgr. Petrou Pospíšilovou, čerstvou teoložkou, a původní znění modlitby má být z hlediska překladu v pořádku. Ovšem papež František měl uvést jiný důvod změny, než je chyba v překladu, a to, že to není Bůh, kdo nás uvádí v pokušení, ale ďábel. Bůh je podle něj naopak tím, kdo se nám snaží pomoci, pokud svodům podlehneme. To se mi nelíbí. Znamená to rezignaci na problém teodicey, zjednodušení světa na jeviště boje dobra se zlem, Boha s ďáblem. Tahají se o naši duši a dobro vítězí. Nemáme se přestat ptát, proč jsem se dostal do neřešitelné situace, když je tu přeci nekonečné dobro, nemáme se přestat ptát, jak je možné, že věří lidé v naprosto zoufalých situacích. Nemá nám být cizí důsledné přemýšlení, které vede k pochopení, resp. k inspiraci Tertullianovým Credo quia absurdum est – Věřím, protože je to absurdní. Nemáme si problém teodicey ulehčovat postavou ďábla. To je ovšem asi tak všechno, co bych na papeži Františkovi kritizoval. Diskuzi s Vámi uvítám.

Třetí čtení EVANGELIUM Mt 14, 22-33 je dost složité. Ježíš učedníky pošle napřed lodí, zástupy rozpustí, aby se o samotě na hoře modlil. V bouři na lodi je situace nebezpečná, ale aspoň jsi na lodi, tam se zatím dá jakž takž přežít. Takový běžný strach o život a „zatím dobrý“. Začneš ale křičet hrůzou, když k tobě kráčí Ježíš po vodě, protože se bojíš, že je to strašidlo (přízrak). Věříš asi na strašidla, tak se jich bojíš. Záchrana nejprve vypadá jako zhoršení poměrů, protože loď v bouři je ještě pod kontrolou, ale blížící se strašidlo už nelze snést. Strach z přízraku je překonán Ježíšovými slovy. Takže oni ho učedníci nepoznají zrakem, On jim to musí vysvětlit, promluvit na ně: Já jsem to, nebojte se. Tady by dramatično mohlo skončit a lidstvo by už tak tylo z příběhu o Ježíšovi chodícím po vodě. Ale ozve se Petr s požadavkem na důkaz: jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách! Ježíš na to přistoupí a odpoví jasně: Pojď! Z dalšího vývoje je zřejmé, že Petr dost riskuje, protože kdyby se ukázalo, že se jedná o podvod a ten pán kráčející po vodě by nebyl Pán Ježíš, Bůh, tak Petr utone – zemře. Riskuje, opouští loď a jde po vodě za Ježíšem. Opustil poslední reálnou záchranu před bouří. Jak jsem psal, bouře na lodi nic moc, ale aspoň nějaká jistota. I tu Petr opouští a jde za Ježíšem. S nejistotou, zda vsadil správně. Nejprve se to daří. Teď je to on, kdo kráčí po vodě, děje se další zázrak. Jdeš za Ježíšem bez těch jistot, které tě dříve ve světě chránili před újmou, po povrchu, který normálně jako cesta sloužit nemůže. Teď se ale ničeho nebojíš, vydáváš se všanc světu, vstříc Boží lásce. Ne že by bylo vyhráno. Petrovi se cesta přestane dařit proto, že porušil Ježíšovu výzvu Nebojte se – viděl, jaký je vítr a dostal strach. Přepadl ho strach a začal tonout. Začít se znovu bát zde znamená asi to samé, jako ochabnout ve víře. Ježíš ho zachraňuje a vyčítá malověrnost: Ty malověrný, proč jsi pochyboval? O čem Petr zapochyboval? Podle mě se začal bát, že přece jen vsadil na nesprávnou kartu, že se vydal do nebezpečí pro nic za nic, že to bylo všechno šálení a on teď z nějakého důvodu chodí po vodě, ale brzy utone, protože udělal chybu a opustil loď. A pozor, Ježíš Petra nezachraňuje ihned poté, kdy chůze po vodě přestane fungovat, ale až tehdy, když už tonul, tedy když se už asi bál o život, když si zoufal, že důvěra v Ježíše byla chyba a že je teď v blízkosti smrti opuštěný. Záchrana Petra nevede k restaurování původního stavu, tedy že by Petr znovu v pohodě kráčel po vodě za Ježíšem, že by pokračoval v cestě po vodě jako předtím, než dostal strach. Text pokračuje tak, že po záchraně a po výtce malověrnosti nastává: Když vstoupili na loď, vítr se utišil. Je to snad podobenství celého života věřícího člověka? Vítr se utišil – to by mohl odkaz na konec života. To už asi přeháním. Jak jsem řekl, je to složité čtení.

Mějte se všichni pěkně.

Michal