Nedělní zamyšlení Michala M. - 31. neděle v mezidobí

V prvním čtení vzkazuje Mojžíš Izraeli, aby zachovával všechny zákony a příkazy Hospodina. A přidává příkaz mít vztah k Bohu: Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem, celou duší a celou svou silou!

Druhé čtení, list Židům, zaznamenalo od poslední neděle vývoj. Minule byli dosavadní židovští kněží vyzdvihováni pro to, že jsou schopni se do ostatních lidí vcítit, když jsou sami stejně podrobeni slabosti. A musejí tak podávat oběti za hřích sami za sebe jako za ostatní lidi. Dnes už je dosavadní židovský klérus upozaďován před velekněžstvím Ježíšovým, protože v době starozákonní se stávali kněžími mnozí, protože umírali, a nemohli tedy jimi být stále, kdežto Ježíš je navěky, a proto jeho kněžství nepřechází na někoho jiného. Jenže když se podíváme do Listu Židům na další pasáže, zjišťujeme, že ani Ježíšovi nechybí vcítění do lidí, 2,14: Neujímá se přece andělů, ale Abrahamova semene se ujímá. Proto se musel ve všem připodobnit svým sourozencům, aby se před Bohem stal jejich milosrdným a věrným veleknězem a mohl vykonat oběť smíření za hříchy lidu. Protože sám trpěl ve svých zkouškách, může teď pomoci těm, kdo procházejí zkouškami. Ta současná svatyně, kde kněží slouží bohoslužbu, je jen náznakem a stínem svatyně nebeské. Tento nový velekněz nemusí jako dřívější velekněží denně přinášet oběti napřed za vlastní hříchy, a pak teprve za hříchy lidu – Ježíš to učinil jednou provždy, když obětoval sebe sama. A o kus dále: Není třeba, aby sám sebe obětoval vždy znovu, jako když velekněz rok co rok s cizí krví vchází do svatyně (9,25, ekumenický překlad 1991). Ale dost bylo Pavla, i když někteří o jeho autorství Listu Židům pochybují, a to zejména pro přítomnost motivu o nenapravitelnosti pádu věřících (6,4 a násl.).

Evangelium se vrací k problematice božích zákazů a příkazů. Zásadní je jistě Desatero. Ale židovské náboženství dbalo mnoha dalších přikázání. Třeba: Když koupíš hebrejského otroka, ať u tebe slouží šest let, ale sedmého roku ať zadarmo odejde na svobodu. Nebo Kdo udeří svého otce nebo matku, musí zemřít. Oblíbená pasáž: Jestliže však dojde k ublížení, musíš dát život za život, oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu, spáleninu za spáleninu, ránu za ránu, podlitinu za podlitinu. Vzpomeňme zákony menstruační čistoty (Leviticus 15:19), ovšem! Leviticus 15:2 Kterýkoli muž by trpěl výtokem ze svého údu, bude pro ten výtok nečistý. Smíte jíst každého přežvýkavého sudokopytníka. Zajíc sice přežvykuje, ale nemá rozdělené kopyto - je tedy pro vás nečistý. Představuji si, jak židovští mudrci přemýšleli, jak správně různá přikázání zkombinovat v různých životních situacích. Ale Desatero je nejpřednější, deset přikázání se dělí na ta, která se starají o vztah člověka k Bohu – 1. deska, a na zbytek, který určuje vztah k bližnímu – 2. deska. Tam je nejasnost, z jakého důvodu je vztah k rodičům (4. přikázání) na 1. desce, ale to se vysvětluje tím, že v židovství vztah rodičů a dětí je považován za náboženskou záležitost. Ale znáte zákony, těžko se v nich vyznat, když jich je hodně a někdy si protiřečí. A přichází Ježíš. Ten buřičsky relativizuje nesmyslně přísně daná pravidla – uzdravuje v sobotu, rozšiřuje pojem bližního v podobenství o milosrdném Samaritánovi. Tak ho chtějí, jako tolikrát, i z tohoto tématu vyzkoušet a ptají se ho, které z těch všech přikázání je první. Ježíš jako první stanoví v podstatě to samé, co jsme slyšeli ze Starého zákona v prvním čtení. A jako druhé největší přikázání vyhlašuje Miluj svého bližního jako sám sebe. I tady cituje ze starého kánonu - Leviticus 19,18. Samy se připomínají další jeho slova, že nepřišel Zákon zrušit, nýbrž naplnit. Miluj svého bližního jako sám sebe – na vira.cz najdete pěkný článek o tom, že se nejedná o toto: Miluj svého bližního místo sám sebe! Bible tedy na obou místech (Starého i Nového zákona) reguluje vztah k druhému vztahem k sobě samému. Kvalita vztahu k sobě samému určuje náš pohled na ostatní. Ale to se přeci nedá oddělit! Nelze oddělit nějak samotného člověka od jeho vztahů s ostatními lidmi. Člověk je těmito vztahy určován a není od nich nějak samostatně oddělitelný. Pěkná slova mluvčího Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernda Posselta: Češi, Němci a sudetští Němci se vzájemně potřebují. V každém z nás je kousek toho druhého (16.7.2021). Ale stejně: Sebeláska se předpokládá jako přirozený cit, není odsuzována, nýbrž se stává přímým měřítkem pro náš vztah k bližnímu. A z důvodu souvztažnosti je láska k druhému důkazem zdravého sebepřijetí (zdravé sebelásky). A zase zpátky: dobré vztahy k bližním budují moji vlastní sebeúctu. Toto zdravé kolečko Vám přeji všem.

Michal M.