Nedělní zamyšlení Michala M. - 5. neděle postní

Vážení přátelé,

 nejhodnotnější na celém zamyšlení stejně bude původní biblická inspirace, takže nevadí, že ta je delší:

EVANGELIUM Jan 11,1-45

Byl nemocen jeden člověk, Lazar z Betanie, z vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta.

To byla ta Marie, která pomazala Pána vzácným olejem a nohy mu otřela svými vlasy; a její bratr Lazar byl nemocen.

Sestry mu vzkázaly: "Pane, ten, kterého máš rád, je nemocen."

Když to Ježíš uslyšel, řekl: "Ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží, aby Syn Boží byl skrze ni oslaven."

Ježíš Martu, její sestru i Lazara miloval. Když uslyšel, že je Lazar nemocen, zůstal ještě dva dny na tom místě, kde byl. Teprve potom řekl svým učedníkům: "Pojďme opět do Judska!"

Učedníci mu řekli: "Mistře, není to dávno, co tě chtěli Židé ukamenovat, a zase tam chceš jít?"

Ježíš odpověděl: "Což nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, neboť vidí světlo tohoto světa. Kdo však chodí v noci, klopýtá, poněvadž v něm není světla." To pověděl a dodal: "Náš přítel Lazar usnul. Ale jdu ho probudit."

Učedníci mu řekli: "Pane, spí-li, uzdraví se." Ježíš mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o pouhém spánku. Tehdy jim Ježíš řekl: "Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Pojďme k němu!"

Tomáš, jinak Didymos, řekl ostatním učedníkům: "Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním!"

Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je již čtyři dny v hrobě. Betanie byla blízko Jeruzaléma, necelou hodinu cesty, a mnozí z Židů přišli k Marii a Martě, aby je potěšili v jejich zármutku nad jejich bratrem. Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, šla mu naproti. Marie zůstala doma.

Marta řekla Ježíšovi: "Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel. Ale i tak vím, že začkoli požádáš Boha, Bůh ti dá."

Ježíš jí řekl: "Tvůj bratr vstane."

Řekla mu Marta: "Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den."

Ježíš jí řekl: "Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?"

Řekla mu: "Ano, Pane. Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět."

S těmi slovy odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí: "Je tu Mistr a volá tě."

Jak to Marie uslyšela, rychle vstala a šla k němu. Ježíš totiž ještě nedošel do vesnice a byl na tom místě, kde se s ním Marta setkala. Když viděli Židé, kteří byli s Marií v domě a těšili ji, že rychle vstala a vyšla, šli za ní; domnívali se, že jde k hrobu, aby se tam vyplakala. Jakmile Marie přišla tam, kde byl Ježíš, a spatřila ho, padla mu k nohám a řekla: "Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel."

Když Ježíš viděl, jak pláče a jak pláčou i Židé, kteří přišli s ní, v Duchu se rozhorlil a vzrušen

řekl: "Kam jste ho položili?" Řekli mu: "Pane, pojď se podívat!"

Ježíšovi vstoupily do očí slzy. Židé říkali: "Hle, jak jej miloval!"

Někteří z nich však řekli: "Když otevřel oči slepému, nemohl způsobit, aby tento člověk neumřel?"

Ježíš, znovu rozhorlen, přichází k hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen.

Ježíš řekl: "Zvedněte ten kámen!" sestra zemřelého Marta mu řekla: "Pane, už je v rozkladu, vždyť je to čtvrtý den."

Ježíš jí odpověděl: "Neřekl jsem ti, že uvidíš slávu Boží, budeš-li věřit?"

Zvedli tedy kámen. Ježíš pohlédl vzhůru a řekl: "Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel. Věděl jsem sice, že mě vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal." Když to řekl, zvolal mocným hlasem: "Lazare, pojď ven!"

Zemřelý vyšel, měl plátnem svázány ruce i nohy a tvář měl zahalenu šátkem. Ježíš jim řekl: "Rozvažte ho a nechte odejít!"

Mnozí z Židů, kteří přišli k Marii a viděli, co Ježíš učinil, uvěřili v něho.

Sourozenci Marie, Marta a Lazar jsou postavy několika evangelijních příběhů. Byli to Ježíšovi přátelé. Asi se u nich rád zastavil a pohovořil. Byl pro ně Mistrem, Mesiášem, ale i tak s nimi měl Ježíš asi bližší vztahy než s jinými lidmi. Lazar je nemocen a sestry volají Ježíše, vzkazují mu, aby pomohl. On ale prohlásí, že tato nemoc není k smrti, ale k slávě Boží. Otálí a zůstává ještě dva dny na místě. Pak rozhodne o cestě do Judska, kde žije Lazar se sestrami a kde také žili Ježíšovi nepřátelé. Vůči svým přítomným učedníkům produkuje opět spoustu nedorozumění. Odpovídá nejasně, když ho upozorňují na riziko ukamenování a mate ohledně Lazara, když říká, že usnul a jde ho probudit. To uvádí sám na pravou míru, aby bylo jasno: „Lazar umřel.“ Co si asi pomysleli, když nato ještě měl říci, že je rád, že je už pozdě. Je totiž už po všem, smrt už nastala, nedá se nic dělat. Pokud předtím bylo možno nějak pomoci, něco zachránit, tak teď už nikoliv. Ale on s tím vyjadřuje spokojenost, protože od dalšího vývoje si slibuje, že jeho učedníci uvěří – „...kvůli vám, abyste uvěřili.“ Ti učedníci, to je asi takové hejno osob vlajících za Ježíšem, fascinovaných setkáním s ním a s jeho působením. Většinou nebo určitě často ale jeho slovům nerozuměli. Nevěřili, nebo věřili málo? Ano, Ježíš se těší, že jeho věrní uvěří, nebo že uvěří skutečně. To může mít souvislost s jejich reakcí na rozhodnutí vrátit se do Judska. Oni ho totiž upozornili na nebezpečí, které na něj v Judsku číhá, a když viděli, že ho Ježíš ignoruje, rozhodli se jít s ním, ovšem vlastně na smrt: "Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním!". Chtěli projevit statečnost, že zemřou s Ježíšem, že všechno skončí Ježíšovu smrtí a oni také zemřou. Bude konec. V jejich očích Ježíš nejedná racionálně, když se vrací do Judska, ale buď jak buď, jdou s ním, třebas na smrt. Projevují tak věrnost a statečnost, ale ne víru. On je bere k mrtvému Lazarovi, aby uvěřili. Takto dojdou někam poblíž obydlí oněch sourozenců, nedaleko Lazarova hrobu.

Následovat budou dvě dějství. V prvním vnímáme dvě stanoviště, dvě centra dění. Bydliště sourozenců, plné zármutku, kde přijímají kondolence truchlící sestry Mart a Marie. Odtud se jedna podruhé dostavují za Ježíšem, do druhého stanoviště, obě s totožnou výčitkou: "Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel." V jiném známém příběhu se naplno projeví odlišné naturely Marty a Marie, ale to se projevuje i zde. U Marty se jedná o výčitku skutečně praktickou, že kdyby Ježíš neotálel, mohl by pro Lazara ještě něco udělat. Na okamžik se zdá, že ho požádá o nemožné, tedy aby Lazara vzkřísil, oživil, když praví: "Ale i tak vím, že začkoli požádáš Boha, Bůh ti dá." Ale pozor, ona si to tak úplně nemyslí, protože když ji Ježíš ujistí, že Lazar vstane, začne Marta hovořit, že jako ano ano - to zná, takovou tu věrouku o tom, že vstane při vzkříšení v poslední den. Mám pocit, že ona, praktická žena, v tu chvíli mluvila pohrdavě o náboženské poučce, která ale jejímu bratrovi teď moc nepomůže. No a v tom to přijde. Člověk se až ptá, co je větší, jestli když Ježíš mluví nebo když koná: "Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky." Všude smrt, nebezpečí ukamenování Ježíše a učedníků, čtyři dny pohřbený bratr, konec, není pomoci, a Ježíš ohlašuje, že není třeba se bát, že smrt nemá poslední slovo, že kdo věří, nikdy neumře. Ježíš přináší věčný život, ale zřejmě ne po smrti člověka, ale hned, všem žijícím, kteří v něho věří. Ježíš pak Lazara skutečně přivede nazpět k životu, ale Lazar tu nebude na věky, nebude žít věčně, někdy znovu zemře. Ale Ježíš přináší víru, že jeho láska je větší, silnější než smrt. Není konec, není po všem, naděje zůstává. To sdělí Ježíš Martě a zeptá se jí: "Věříš tomu?" Proč se na to Ježíš ptá, když to právě řekl? Proč to Ježíše zajímá, jestli v to někdo věří, když to tak přeci je. Podle mě proto, že na tom záleží stejně jako na tom, že to tak je. Víra v Krista umožňuje do světa přinést nemožné nebo i jen nepravděpodobné. Marta odpoví trochu vyhýbavě, ale veskrze kladně a odchází.

Začíná druhá mise k Ježíšovi, dostavuje se Martina sestra Marie. Nebyla tak rázná jako Marta, plakala. V domě ji utěšovali smuteční hosté, ale ona se rychle zvedla a odcházela. Hosté si mysleli, že se jde vyplakat k hrobu. Mysleli si, že jde k mrtvému, tam, odkud už žádná naděje nevychází, ale ona šla za živým Bohem. A zase: "Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel." Ona věří, že by ho uzdravil, třebas zázračně, aby ho ale vzkřísil z mrtvých, tomu nevěří. A když má takovou moc – uzdravovat, tak sebou měl přeci hodit, aby to udělal, když je má tak rád. Teď už je pozdě. Stejně tak nějací lidé namítali, že "Když otevřel oči slepému, nemohl způsobit, aby tento člověk neumřel?" Ale Marie mu, na rozdíl od Marty, leží u nohou a pláče. Ježíše ta scéna dojme, vstoupily mu slzy do očí, a začíná poslední dějství.

Ježíš se zástupem a s Lazarovými sestrami přichází Lazarovu hrobu. Marta namítá stupeň rozkladu Lazarova těla, a Ježíš jí znovu připomíná význam víry...uvidíš slávu Boží, budeš-li věřit". Ježíš děkuje Otci, že ho vyslyšel a rozděluje lidem práci jak před samotným vzkříšením, tak po něm: Zvedněte kámen a Rozvažte ho a nechte odejít! Víra v Ježíše a reálná pomoc činí zázraky.

Habitus křesťana na světě je naděje. To si myslím, že je poselství příběhu o vzkříšení Lazara. Slova "Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky." nemíří na představu posmrtného života jako něčeho lepšího, co nás čeká po smrti, tím méně na stres z toho, že si příslib věčného života po tomto životě nějak pokazím. Jak zpívají PSH ve skladbě Praha: snad naše slovo naděje je naděje je naděje je!

Zdraví Michal

Inspirace, kterou doporučuju:

https://www.youtube.com/watch?v=0VLrx87F0H8

https://www.youtube.com/watch?v=uT8IeWfKrFA

PSH-Praha remix 2002