Římskokatolická farnost
Stará Role
"Pojďte ke mně všichni..."
(Mt 11,28)
Drobečková navigace

Úvod > O farnosti > Aktuality > Nedělní zamyšlení Miroslavy D. - 28. neděle v mezidobí

Nedělní zamyšlení Miroslavy D. - 28. neděle v mezidobí



Datum konání:
10.10.2021

EVANGELIUM Mk 10, 17-30
Prodej všechno, co máš, a následuj mě!

Slova svatého evangelia podle Marka.
   Když se Ježíš vydával na cestu, přiběhl nějaký člověk, poklekl před ním a ptal se ho: "Mistře dobrý, co musím dělat, abych dostal věčný život?"
   Ježíš mu odpověděl: "Proč mě nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, jenom jeden: Bůh. Znáš přikázání: 'Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i matku!' "
   On mu na to řekl: "Mistře, to všechno jsem zachovával od svého mládí."
   Ježíš na něho pohleděl s láskou a řekl mu: "Jedno ti schází: Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě! " On pro to slovo zesmutněl a odešel zarmoucen, protože měl mnoho majetku.
   Ježíš se rozhlédl a řekl svým učedníkům: "Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!" Učedníci užasli nad jeho slovy. Ježíš jim však znovu řekl: "Děti, jak je těžké vejít do Božího království! Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království."
   Oni užasli ještě víc a říkali si mezi sebou: "Kdo tedy může být spasen?" Ježíš na ně pohleděl a řekl: "U lidí je to nemožné, ale ne u Boha. Vždyť u Boha je možné všechno."
   Tu mu řekl Petr: "My jsme opustili všechno a šli jsme za tebou." Ježíš odpověděl: “Amen, pravím vám: Nikdo není, kdo by opustil dům, bratry nebo sestry, matku nebo otce, děti nebo pole pro mě a pro evangelium, aby nedostal stokrát víc nyní v tomto čase: domy, bratry a sestry, matky a děti i pole, a to i přes pronásledování, a v budoucím věku život věčný."

 

V souvislosti s dnešním evangeliem si vzpomínám na některé z posledních návštěv našeho pana biskupa Tomáše v naší farnosti. Myslím konkrétněji na ty v rámci ukončení vizitace a v rámci společné bohoslužby karlovarských farností. Jsem na našeho biskupa v mnohém hrdá, zejména za jeho lidskou statečnost mediálně se vyjadřovat k ožehavým tématům. Obě jeho kázání během návštěv ve Staré Roli obsahovala stejnou pro mě překvapivou a pochmurnou otázku – opravdu jsme se nikdy nelitovali, že jsme si jako katolíci museli odříci mnohé věci, které nekřesťané mají povolené? Nepohlíželi jsme se závistí ven mimo církev?

Podobně bilancuje i Petr ve své otázce Ježíšovi: „My jsme opustili všechno a šli jsme za tebou.“  V Matoušově popisu této scény ještě Petr přidává otázku: „Co tedy budeme mít?“ Ježíšova odpověď Petrovi a učedníkům je věcným, skoro pragmatickým výčtem výhod cesty s Ježíšem, cesty, kterou se smutkem odmítl bohatý člověk, který se nedokázal vzdát svého majetku. Ježíš popisuje tuto cestu učedníkům, kteří si dosud zcela neuvědomují, co získávají. Slibuje stonásobnou odměnu pro učedníky za ev. ztráty. Ježíšova opověď začíná slavnostním Amen, pravím Vám, tj. velmi neobvyklým slovem, protože „amen“ se říkalo na konci modliteb. Vlastní výrok vyhlašuje, že každý, kdo opustil dům – rodinu a majetek – pole, které bylo jeho obživou, pro Ježíše a evangelium, dostane dvojí odměnu. Nejprve nyní, v tomto čase, tj. za současné situace, za svého pozemského života, získá velkou „rodinu víry“ - stokrát více domů, bratrů, sester, matek, dětí i polí.

Rozhodující je druhá část odměny, jak o ní mluví Ježíš na konci verše 30: v přicházejícím věku – království Božím – život věčný, tedy přemožení smrti, společenství s Bohem. Druhá část odměny – naděje – je rozhodující proto, že té první dává smysl. Následování Ježíše není tedy cestou utrpení během pozemského života, za kterou přijde až po smrti nebeská odměna.

Ježíš, na rozdíl od Jana Křtitele, nebyl asketa. Protivníci ho vnímali jako „milovníka hodů a pitek“. Žel, mezi křesťany se dosti široce prosadilo moralistní hledisko, podle něhož si pořádný křesťan svou obětí musí život alespoň trochu zkazit, aby mu to Pán Bůh potom mohl kompenzovat na věčnosti. Je tedy z čistě účetnického hlediska v dnešní době výhodné být křesťanem? Lze snahou následovat Ježíše získat něco navíc už během současného života? Nebo spíše převažují ztráty a omezení a závistivé pohlížení ven mimo církev?

V mé osobní bilanci jednoznačně převažují plusy. Díky svému křesťanství jsem získala bohatou síť přátelských vztahů, o které si mohou moji nekřesťanští kamarádi nechat leda tak zdát. Díky křesťanství jsem měla odvahu nebo nerozum v profesním životě vstoupit ve věku čtyřiceti let do nepříliš oblíbeného oboru a absolvovat dlouhé a zejména časově náročné vzdělávání, kdy jsem musela opustit mnoho svých dosavadních komfortních zón. Zakotvila jsem v oboru, který se vyznačuje velkou fluktuací adeptů na danou specializaci, velkým rizikem vyhoření. Přede mnou tento obor v našem městě krátce vykonávaly mé dvě kolegyně a obě po cca dvou letech odešly a o eventuálním návratu nechtějí ani slyšet. Přemýšlela jsem, proč já jsem zatím vydržela a ony ne. Jediný rozdíl mezi mnou a kolegyněmi byl myslím v tom, že já jsem měla a mám za zády církev.

Také nemusím chodit v případě potřeby k psychiatrovi. Mohu si svá psychohoře řešit se svými přáteli, případně s farářem. Farní společenství je jediné nekonkurenční vztahové prostředí, které znám.  Je to prostředí, kde lze hovořit i o selháních a o svých slabostech. Můžu chodit na obědy s nemocniční psycholožkou a ona se nebojí, že si z ní během oběda budu dělat psychoterapeuta. Nepotřebuji to, protože si tyto své potřeby saturuji jinde.

Také jsem zjistila, že mi řada profesních kolegů a kolegyň projevuje přízeň, které nerozumím. Při bližším kontaktu pak často zjistím, že spíše do mě promítají svá očekávání od křesťanství, kdy pro mě překvapivě jednoznačně převažují ta pozitivní. Chuť se přít, diskutovat, konfrontovat svůj pohled na svět.

Nejzjevněji mi křesťanství pomáhá v práci. Minulý týden jsem absolvovala z provozních důvodů (pro nepřítomnost sestřičky) pracovní den, kdy od rána do odpoledne chodili jen pouze onkologičtí pacienti. Většinou nové záchyty nebo naopak již na konci své dlouhé komplexní onkologické léčby, kdy již zahájili své odcházení z tohoto světa. Čili emočně velmi vypjaté období nemoci. Shodou okolností část z pacientů byli tatínkové nebo maminky mých známých a já musela opakovaně poslouchat marné smlouvání mně blízkých lidí a dívat se na jejich slzy. Na konci dne jsem si říkala, že už nikdy nechci mít tolik onkologických pacientů za sebou, že na to fakt psychicky nemám. Jen křesťanství a víra, že smrt nemá konečné slovo, mi dává sílu do ordinace vstupovat znovu a znovu a zachovat si radost z práce. Neztratit smysl.

Vím, že církev je tvořena lidmi a ani zdaleka v ní není vše ideální. Ale navzdory tomu souhlasím s Ježíšovým výčtem, co vše jeho učedníci získávají. A rozhodně nepohlížím závistivě ani k sousedům nekatolíkům, ani k nevěřícím s pocitem, že jsem o něco ošizena.