Nedělní zamyšlení Miroslavy D. - 20. neděle v mezidobí

EVANGELIUM Mt 15, 21-28

Ježíš odešel z Genezareta a odebral se do tyrského a sidónského kraje. A tu z toho kraje vyšla jedna kananejská žena a křičela: „Smiluj se nade mnou, Pane, synu Davidův! Moje dcera je krutě posedlá." Ale on jí neodpověděl ani slovo.

Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili ho: „Pošli ji pryč, vždyť za námi křičí."

Odpověděl: „Jsem poslán jen k ztraceným ovcím domu izraelského."

Ona mezitím přišla, klaněla se mu a prosila: „Pane, pomoz mi!"

On jí však odpověděl: „Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům.“

Ona řekla: „Ovšem, Pane, jenže i psíci se živí kousky, které padají se stolu jejich pánů."

Nato jí řekl Ježíš: „Ženo, jak veliká je tvá víra! Staň se ti, jak si přeješ." A od té chvíle byla její dcera zdravá.

Výrok o drobcích pod stolem pro psíky pomohl matoušovské obci ve vymezení se v otázce, zda byl Ježíš poslán jen pro syny a dcery izraelského národa nebo i pro pohany. Víme, jak spor dopadnul v Matoušově době. Evangelium bylo zvěstováno i pohanům. Často dokonce představovali dychtivější posluchače než příslušníci vyvoleného národa, tj. členové tehdejších židovských obcí. Stejná otázka, kdo je dítětem Božím a kdo pomyslným psíkem, komu je dobrá zpráva - evangelium určeno, rozdmýchává emoce i dnes. Kdo může vejít do Božího království?

Moje příbuzná vyrůstala v padesátých letech a při hodinách náboženství tehdy předkládal pan katecheta dětem k věření, že žádná nekatolická kamarádka nemůže dojít spásy, pokud není členkou římskokatolické církve. Již od roku 1965 po skončení 2. vatikánského koncilu se naštěstí katolíci mohou oficiálně chlubit tím, že jejich církev se už vymanila ze sebezahledění formulovaného jako„ extra ecclesiam nulla salus“, v překladu „mimo církev (míněno římskokatolickou) nelze dojít spásy“. Moje příbuzná, která se tehdy blížila dospělosti, by se tak mohla přestat bát o spásu svých nevěřících a protestantských kamarádek. Už jí to však bylo jedno, stala se členkou SSM a budoucnost spatřovala nezávislou na náboženství.

Já jsem coby matka malých dětí před lety navštěvovala společenství maminek, kam docházely mladé ženy z různých církví. Byla jsem překvapena, jak některé nekatolické maminky prožívají otázku, kdo může být spasen a kdo ne. Katolické členky společenství maminek byly v otázce, komu je evangelium určeno, tolerantní nebo lhostejnější. Některé nekatolické maminky měly názor vyhraněný. Odvolávaly se na list Římanům 10,9-10, který zní: „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení.“ V praxi to znamenalo, že kdo se výslovně během svého života nepřihlásil k Ježíši jako ke svému Spasiteli, ten měl bez ohledu na způsob svého života po smrti prostě smůlu. Tj. byl zatracen, i když jinak žil dobrý život. My katoličky jsme protiargumentovaly líčením Posledního soudu dle Matouše 25,31-46. Zde se lidé netřídí podle toho, jestli ústy vyznali Ježíše jako svého Spasitele. Dělí se podle toho, jestli nasytili hladové, napojili žíznivé, oblékli nahé a navštívili vězně a nemocné. Podle Matoušova popisu (Mt 25,31-46) během Posledního soudu nezazní otázka, zda-li jsem byl členem nějaké církve, nebo zda-li jsem se výslovně během života přihlásil k Ježíši.

Ve výroku o drobcích spadlých pod stůl k nasycení psíků slyším ubezpečení, že evangelium je určené všem. Židům i pohanům ve starověku, křesťanům i nekřesťanům současnosti. Nikdo není z dobré zprávy - evangelia vyjmut. Tato informace mi pomáhá při mé vlastní práci, kde se stýkám s velkým počtem pacientů v závěrečných měsících jejich života. Pokud potkáte například jen jednoho těžce nemocného člověka za týden, tak se s tím možná není třeba nijak osobně vyrovnávat. Lze to cestou z práce domů pustit z hlavy, nemyslet na to.  Pokud trávíte cca třetinu až polovinu pracovní doby kontaktem s těžce nemocnými pacienty v pokročilých fázích jejich nemocí, tak věřte, že je to slušný nápor utrpení a zoufalství, které se Vám den co den sype na hlavu. Jsem specialista na léčbu fyzické bolesti. Ale duševní bolest pacientů, na kterou léky proti bolesti těla moc nepomáhají, je mnohdy ještě horší než bolest těla.

Pacientům vědomí, že evangelium je určeno i pro ně, moc nepomáhá. Jen málokterý pacient se deklaruje jako věřící a já se jich na to ani neptám. Ale informace o drobcích pod stolem pro pomyslné psíky hodně pomáhá mně. Chápu ji v důsledku tak, že po smrti nebude záležet na tom, kdo se považoval za Boží dítě a kdo se zdál pro své okolí být psíkem bez zájmu o cokoliv náboženského. Vědomí, že i na očividné nebo jen zdánlivé psíky se dostane, mi umožnuje práci s lidmi houfujícími se na hranici našeho časoprostoru.

K Hospodinu se chystají překročit hranici smrti neuvěřitelně pestré skupiny lidí. Mojí zkušeností je, že drtivá většina se k Hospodinu nehrne, nechtějí zemřít. I když v mých očích mají v posledních fázích svých nemocí už velmi mizernou kvalitu života, skoro vždy jeden jako druhý bojují doslova až do konce, ujišťují se, že nic není ztraceno, že stále existuje nějaká naděje, další léčba nebo aspoň možnost udržení dosavadního stavu. Pro zdravotníky není jednoduché nenechat se pohltit zoufalstvím pacientů a jejich rodin. Nebo naopak nezcyničtět. Zkušenější kolegové mne v mých počátcích varovali, že pacienti, až na výjimečné situace, rozhodně nestojí o slzy zdravotníků. Co si ale s takovými přívaly existencionálního smutku pacientů počít? Všimli jste si někdy třeba na pohřbech, jak jsou slzy „nakažlivé“? Není jednoduché hledět na někoho v žalu a zachovat klidnou mysl.

Teoreticky by si měl každý závažně nemocný pacient, který je seznámen se svou diagnózou a očekávaným nepříznivým průběhem nemoci, projít fázemi popírání, agrese, smutku a vyrovnání se. Úkolem nás doprovázejících je pomoci nemocnému absolvovat všechny očekávané psychologické fáze až do kýženého smíření, které má přinést úlevu.

Smířených pacientů, kteří otevřeně spontánně hovořili o své blížící se smrti, jsem viděla jen velmi málo. Jeden vyhublý bývalý rocker mluvil o smrti přátelsky jako o černé milence, která ho obchází a přijde si pro něj. Z úst zdravého člověka by to mohlo znít jako klišé (neví, o čem mluví…), ale z úst toho rockera, který byl každou návštěvu o cca 5 kg lehčí nežli při té předchozí před dvěma týdny, to jako fráze neznělo. Jedna devadesátiletá dáma po sdělení onkologické diagnózy k mému překvapení ožila (chodila ke mně již dříve více let z jiného důvodu) a řekla, že konečně přijde její čas, půjde za manželem a dětmi, že se cítila tady na světě už zapomenutá. Navštěvuje mě nyní dost často a řekla bych, že má stále lepší a lepší náladu. Přitom po tělesné stránce zjevně chřadne, přestala k nám chodit pěšky, vozí ji sanitka.

Mě těší informace, že poslední fáze života není jen nějaké bezútěšné období, kterým si jednou bude muset projít každý z nás. Vnímám to jako plnohodnotnou část života, která není zbytečná a která není zakončená zmarem. Hospodin musí mít smysl pro humor, o kterém se psalo v nedělním zamyšlení minulou neděli. Protože ustát tu pestrou směsici lidí, kteří mu tam přicházejí, musí vyžadovat dávku laskavého humoru a odstupu.

Patrně znáte písničkáře Leonarda Cohena a jeho slavnou píseň Hallelujah o králi Davidovi a jeho touze po Batšebě. Leonard Cohen před pár lety vydal své úplně poslední album a z něho se mi líbí píseň You Want It Darker refrénem „I´m ready, my Lord.“, tj. „Jsem připraven, můj Pane.“

Píseň najdete třeba na https://www.youtube.com/watch?v=qzg1H520yJ4&list=RDqzg1H520yJ4&start_radio=1  

Slova „Jsem připraven, můj Pane“ by mohla vyznít jako klišé, podobně jako přirovnávání smrti k černé milence z úst mého pacienta rockera. Ale Leonard Cohen nazpíval tuto píseň v samém závěru života a chci věřit, že věděl, o čem zpívá.

Evangelium a spása nejsou určené jen pro „Boží děti“, tj. vyvolený národ, zaslíbený lid (židé ve starověku, členové křesťanských církví v současnosti), ale pro všechny.  Proto si smím myslet, že nezáleží na tom, jestli jsou moji pacienti křesťané, nebo ne, jsou členy církví, nebo ne, ale dobrá zpráva, že Hospodin je silnější nežli smrt, je určená pro všechny, i pro pomyslné psíky pod stoly Božích dětí. Díky vědomí, že i ti nejzbědovanější z nás jsou pro Hospodina důležití a že jsou adresáty dobré zprávy, lze v péči o těžce nemocné nalézt hluboký smysl. Obrovské utrpení nesmířených pacientů neústí do zmaru a zániku, ale do společenství s tím, který nám připravil mimo tento časoprostor mnohé příbytky.