Římskokatolická farnost
Stará Role
"Pojďte ke mně všichni..."
(Mt 11,28)
Drobečková navigace

Úvod > O farnosti > Aktuality > Nedělní zamyšlení Miroslavy D. - 21. neděle v mezidobí

Nedělní zamyšlení Miroslavy D. - 21. neděle v mezidobí



Datum konání:
21.8.2022

„… Ale děte, prosímvás, nedá se to tam vydržet.“ Stará paní si stěžuje na poměry v domově pro seniory. Docela dobře jí to ještě myslí, ale tělo už jí slouží hůře. „... Minulý týden tam u vás byli na návštěvě pejskové, ne?“ Snažím se starou paní utěšit a obrátit její pozornost k něčemu pozitivnímu. Jsme v lékařské ordinaci a o těch pejscích v rámci canisterapie mi předešlého dne nadšeně vyprávěla jiná pacientka, klientka téhož domova pro seniory. „Prosímvás, ty sou tak naučený. Nechají se pohladit, jen když jim něco dáte,“ zavrčí stará paní a žasne nad mou naivitou. Já také žasnu, že nevěří v nějaké nezištné kladné emoce ani ze strany těch psů. Dolehne na mne tíseň jejího podezíravého světa. Pacientku už delší dobu znám. Vím, že se cítí osamocená, zanedbávaná a má velmi konfliktní vztahy se svou rodinou. Žárlí dokonce i na svá dorůstající úspěšná vnoučata, protože kvůli péči o vnoučata má na ni její dospělá dcera málo času. Ke mně jezdí ráda, protože návštěvy u lékaře jsou příležitostí, kde může aspoň chvíli ventilovat své emoce.

Nevěřím na peklo po smrti jako konkrétní místo pro podstupování nějakých trestů. Věřím ale, že si lze stvořit vlastní myslí peklo ze svého života, tady a teď. Třeba životním nastavením, že ani ta němá tvář se nenechá podrbat jen tak. Propadnout se do vnitřní samoty, do nízkého kontaktu s realitou, ztráty víry ve smysl. Takže po odjezdu staré paní s jejím chladným světem roztrpčené nicoty se i já odeberu na chvilku ve své mysli ohřát se na příjemnější místa. Přemýšlím, jak by svět staré paní mohl proměnit aspoň letmý dotek Božího království.

Je zvěst o Božím království opravdu jen dobrou zprávou? Nebo i důvodem ke strachu po přečtení takových textů, jako je dnešní úryvek z evangelia?

Ježíš se ubíral od města k městu, od vesnice k vesnici, učil a pokračoval v cestě do Jeruzaléma. Někdo se ho zeptal: „Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?"

Řekl jim na to: „Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi! Říkám vám: Mnoho se jich bude snažit vejít, ale nebudou moci. Jakmile se pán domu zvedne a zavře dveře, a vy zůstanete venku a začnete tlouci na dveře a volat: 'Pane, otevři nám!', odpoví vám: 'Neznám vás, odkud jste.' Tu začnete říkat: 'Vždyť jsme s tebou jedli a pili a učil jsi u nás na ulicích!' Ale on vám odpoví: 'Nevím, odkud jste. Pryč ode mě, všichni jste páchali nepravosti!' Tam bude pláč a skřípění zubů, až uvidíte, jak Abrahám, Izák, Jakub a všichni proroci jsou v Božím království, ale vy budete vyhnáni ven. A přijdou od východu a od západu, od severu a od jihu a zaujmou místo u stolu v Božím království.

Ano, jsou poslední, kteří budou prvními, a jsou první, kteří budou posledními." Lk 13,22-30

Jsme svědky znepokojivé scény. Hosté přicházejí k domu. Před domem již slyší hlahol hostiny. Příchozí automaticky očekávají, že budou také vpuštěni dovnitř. Vždyť přece pána domu znají. Jedli a pili s ním na veřejných hostinách. Setkávali se s ním na svých ulicích. Poslouchali, když něco na ulicích kázal. Ale vchodové dveře jsou nečekaně zavřené. Tlučou na dveře, ale ty se neotevírají. Přichází pán domu a zazní ostrá slova: „Neznám vás, odkud jste, pryč ode mě“.  Odmítnutí hosté tak zůstanou venku. Mohou se jen dívat, jak po nich přicházejí další pocestní a před nimi se dveře otevírají.

Mě osobně podobné úryvky uklidňují. Považuji je tedy za evangelium, nikoliv za výhrůžku. Stejně tak mě neznepokojují obdobná, zdánlivě nespravedlivá vyprávění o hospodáři na vinici, který zaplatí dělníkům najatým až odpoledne stejnou mzdu jako dělníkům pracujícím v potu dne již od samého rána. Nebo vyprávění o přijetí marnotratného syna. Tyto texty mají obdobný motiv: o dělící čáře mezi obyvateli Božího království a těmi ostatními nebudou rozhodovat lidé podle svých měřítek, ale Hospodin podle svých. Mohu si tak uchovat víru, že se v Božím království najde místo i pro ty poslední. Myslím si totiž, že obstát před lidmi je mnohem těžší než obstát před Hospodinem. Lidské soudy, koho nechat projít dveřmi k sobě do domu a komu zavřít dveře před nosem a neznat se k němu, bývají v pracovním i katolickém světě mnohem nemilosrdnější a náročnější.

 

V pracovním světě se nemohu vyhnout nesplnění nároků nebo očekávání lidí kolem sebe. Myslela jsem si, že slovo „NE“ při prosbě o pomoc by pro mě jako pro katoličku mělo být zakázané. Přistihla jsem se, že když jdu po chodbách pracoviště a někdo se na mě přátelsky začne usmívat a zpomalovat, hned vím, že patrně bude následovat hovor, ve kterém někoho opět zklamu, protože nebudu moci vyhovět a rychle někoho dalšího objednat. I jedna má kamarádka se na mě nyní zlobí. Někdy zklamávám i samotné pacienty, kteří už v ordinaci jsou a kteří mají často zcela nereálná očekávání schopností lékařské vědy. Pak si po jejich smrti někdy říkám, že až já jednou přijdu k nebeské bráně, tak tam na mě bude čekat hlouček žalujících zklamaných pacientů.

 

Když poslouchávám na Spotify muzikál Jesus Christus Superstar, tak se mi v různých obdobích líbí různé texty. Muzikál je pašijemi v moderním provedení. Dříve jsem si pouštěla mírumilovné melodické části muzikálu. Nyní mi v pracovním popandemickém náporu úlevu přináší nemelodické zpěvy rozhněvaných obchodníků vyhazovaných z Chrámu nebo zpěvy křičících davů žádajících po Ježíšovi zázraky.

V katolickém světě mnozí zavírají dveře Božího království těm, které nepovažují za pravověrné a kulticky čisté. Vylučováni jsou rozvedení, mladí lidé žijící sexuálně ještě před svatbou, gayové, lesby.

Proto jsem ráda, že hospodář v dnešním evangeliu má vlastní názor na to, kdo smí vejít do domu. Věřím, že hlouček zklamaných pacientů u nebeské brány nebude mít poslední slovo. Různí hlasatelé nelítostných náboženských ideologií nebudou v Božím království mezi prvními. A starou paní z domova pro seniory nebudou u nebeské brány vítat lidé s rukou na klice, ale milosrdný Hospodin.