Nedělní zamyšlení Miroslavy D. - 26. neděle v mezidobí

EVANGELIUM Mt 21,28-32.
Ježíš řekl velekněžím a starším lidu:
    "Co soudíte o tomto případu: Jeden člověk měl dva syny. Přistoupil k prvnímu a řekl mu: 'Synu, jdi dnes pracovat na vinici.' On odpověděl: 'Mně se nechce', ale potom toho litoval, a přece šel. Přistoupil k druhému a řekl totéž. Ten odpověděl: 'Ano, pane', ale nešel. Který z těch dvou vykonal otcovu vůli?"
    Odpověděli mu: "Ten první."
    Ježíš jim řekl: "Amen, pravím vám: Celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království. Přišel k vám Jan, aby vám ukázal správnou cestu, ale neuvěřili jste mu. Celníci však a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, a přece ani potom jste se nezměnili a neuvěřili jste mu."

Matoušovo podobenství o dvou synech se může zdát na rozdíl od jiných známějších Matoušových příběhů poněkud nejednoznačné a strohé. Ovšem pokud se snažíme tomuto podobenství porozumět, pokud se seznámíme s kontextem tohoto příběhu, pak dostáváme do rukou i z dnešního pohledu parádní aktuální výbušný materiál. V čem je tedy toto podobenství tak zvláštní, obtížnější a v čem může tkvět jeho kouzlo?

1/ Je velmi stručné. V porovnání s okolními barvitými příběhy s jednoznačnými kladnými a zápornými hrdiny je podobenství o dvou synech více nejasné, protože pro čtenáře není jednoduché vybrat si, se kterým ze synů se bude vnitřně identifikovat. Ani jeden ze synů není bezchybný. Podobenství nedovoluje stylizovat se jako syn, který říká ANO a jde. Přesto je jeden z příkladů špatný a druhý správný.

2/ Podobenství je jedním z těch symetrických „dvojčat“, kdy dva lidé nebo dvě skupiny jsou líčeny ve stejné situaci a pokud lze i stejnými slovy tak, aby vyniklo, že dělají-li dva totéž, není to totéž. Na rozdíl od jiných obdobných „dvojčat“ je příběh natolik „holý“ a říká o svých postavách jen tak málo, že si do něj mimoděk promítáme vztahy a obsahy z podobenství jiných.

3/ V podobenství se nevypráví o fungující, ideální rodině. Vypráví se o normálně nefungující rodině, v níž otec sice může někomu sdělovat svou vůli, ale synové stejně neposlouchají, anebo nanejvýš poslouchají, až když se jim zachce. Čtenáři je nabídnuta role jednoho ze dvou synů.

Syn, který řekl ano, ale nešel. Podobenství nás nenechá nahlédnout do jeho nitra a ponechává tak nezodpovězenou otázku, zda druhý syn vědomě lže nebo se snad i domnívá, že vůli otce plní. Správným příkladem je podle Matouše syn, který řekl ne, ale potom šel. Identifikovat se s touto rolí ovšem znamená připustit si, že jsem dosud nečinil otcovu vůli, litovat toho a vydat se správným směrem, to jest na otcovu vinici.

4/ Moc zajímavý je celý kontext 21. Matoušovy kapitoly, která vypráví o dění při Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma. Předchozí 20. kapitola pojednává o cestě do Jeruzaléma a Matouš líčí v této kapitole Ježíše a jeho nejbližší jako spíše uzavřené do sebe a zabrané do příprav na věci příští. Ježíšova podobenství ve 20. kapitole jsou určená jeho učedníkům, nejsou konfrontační, spíše laskavá, o moudrosti, spravedlnosti a milosrdenství. 21. kapitola je jiná. Pojednává o dění v Jeruzalémě.  Hlavním partnerem rozhovorů už nejsou učedníci, nýbrž Ježíšovi jeruzalémští protivníci. Ježíšovy výroky, dialogy a podobenství z 21. kapitoly dostávají rázem ostře polemický a konfrontační tón. Tématem se stává otázka nepravých lidí na nepravém místě.

Naše podobenství o dvou synech vypráví Ježíš na dvoře Chrámu. Mezi jeho posluchači jsou chrámoví starší a velekněží. Matouš nám ukáže Ježíšova podobenství "v akci" jako polemickou zbraň. Ježíš nemluví o někom třetím, kdo aktuálně není přítomen. Jeho slova jsou přímo adresována těm, kteří stojí před ním a které kritizuje. Velekněží a starší situuje do pozice syna, který říká ANO – domnívá se, že činí vůli svého otce, nebo to aspoň předstírá, ve skutečnosti ji však nečiní. Naproti tomu „celníci a nevěstky“ vědí, že otcovu vůli dosud nečinili a litují. Proto předcházejí velekněze a starší do království nebeského. Ježíš nevyčítá jeruzalémským elitám nečinnost, nýbrž (zbožné) konání něčeho jiného, než je Boží vůle. Zda vědomé, nebo utopené v sebeklamu, zůstává v tomto podobenství uzavřeno před naším soudem.

Přitažlivost a znepokojivost tohoto podobenství tkví pro mne v tom, že lze skvěle aplikovat nejen na tehdejší jeruzalémské elity, ale i na dnešní dobu. Můžeme polemizovat, jestli to, co zbožně konaly některé naše vlastní katolické elity za poslední staletí lze skutečně považovat za otcovu vůli. Někdy si myslím, že současní pomyslní celníci a nevěstky nás křesťany do Božího království předcházejí. Budiž nám útěchou, že dle Matouše ani jeruzalémským vůdcům není řečeno, že nikdy nevstoupí do království nebeského. Ježíš jim na tomto místě říká: celníci a nevěstky vás předcházejí, to jest mají před vámi náskok.

Proč mohou mít celníci a nevěstky náskok? Ježíš říká, že soudit se budeme my sami naším vlastním životem. Navštívili jste toho nejmenšího, oblékli jste ho, nasytili? Ježíš nikdy nemluví o kultickém jednání nebo o nějaké náboženské identitě. Přihlášení k němu je patrné v přihlášení se k chudým.

Tímto pohledem viděno si myslím, že nějaká ateistická aktivistka, sociální pracovnice, která prostě svůj život intuitivně věnuje konkrétní pomoci konkrétním lidem, třeba obětem domácího násilí, je ve skutečnosti mnohem více ježíšovská než lidi, kteří chodí na poutě proti přijetí Istanbulské úmluvy.

Papež František vyzval církev ke snění a formulaci vizí, jakou církví bychom chtěli být. Kladu si tuto otázku sama pro sebe a přemýšlím, jak naplňovat v dnešní době poselství Ježíše, aniž bychom se museli dívat dnešním celníkům a nevěstkám na záda, když nás předcházejí do Božího království. Abychom měli zase co přinášet dnešní společnosti, abychom jí stáli za dialog.

Přála bych si, aby moje církev byla zase tak odvážná a vynalézavá jako raná církev před staletími. Tehdy hovořila jazykem své doby. Vytvářela přesně ty nástroje, jakými mohla saturovat bytostné potřeby tehdejší společnosti. Církev zkrátka akceptovala stav věcí, věděla, že tímto ústupkem realitě podstatu evangelia neztrácí, ale spíše k němu do budoucna bude moci lépe vydláždit cestu. Dokázala tak lidi postupně kultivovat, christianizovat a přetvářet. 

Pokud byl kolem dokola otrokářský systém, byl Hospodin absolutním pánem, který zkrátka vládne a má okolo sebe svůj dvůr.  Formulace „Bůh stvořil člověka proto, aby se mu klaněl a sloužil mu“, měla v té době hluboký smysl a byla srozumitelná. Pokud ovšem tuto definici, která se bohužel nachází v katechismech dodnes, někomu naservírujeme ve 21. století, zesměšníme sebe i to, čemu věříme. Ve feudální době je zase ve spiritualitě určitým způsobem akcentován vztah lenního pána a poddaného, největší ctí bylo sloužit co nejblíže a co nejoddaněji co největšímu pánu. V takových společnostech dávají tyto formulace smysl, promlouvají.

Dnes ale žijeme ve společnosti, která má bezprecedentní míru autonomie a svobody, a proto bychom i my křesťané měli vše promýšlet svobodněji, jít více k samému jádru biblického zjevení.

Je podle mě na místě používat spíše pojmy ze současné teoretické nebo kvantové fyziky či biologie, jako to dělá třeba Marek Orko Vácha ve svých knihách, než pořád omílat pseudostředověkou květomluvu.

Přála bych si proto, aby církev spolu s papežem Františkem znovu velkoryse objala současnou svobodnou kulturu a tím neztratila možnost podílet se na jejím utváření.

Použitá literatura:

Jiří Mrázek, Podobenství v kontextu Matoušova evangelia, nakladatelství Mlýn, vydáno v roce 2003

Tomáš Petráček, Naděje v dějinách, nakladatelství Vyšehrad, vydáno v roce 2020