Nedělní zamyšlení Miroslavy D. - 4. neděle velikonoční

Nedělní zamyšlení – 4. neděle velikonoční

Jan 10,27-30

Slova svatého evangelia podle Jana.
Ježíš řekl:
 „Moje ovce slyší můj hlas; já je znám a ony jdou za mnou. Já jim dávám věčný život. Nezahynou navěky a nikdo mi je nevyrve z rukou.
 Můj Otec, který mi je dal, je větší než všichni a z Otcových rukou je nemůže vyrvat nikdo. Já a Otec jedno jsme."

V liturgických textech a žalmu dnešní 4. velikonoční neděle se opakovaně objevují metafory používající obrazu stád, pastvin, Beránka, ovcí, důvěrného vztahu ovcí ke svému pastýři. Svět pastýřů a jejich stád byl novozákonním posluchačům všem důvěrně známý a srozumitelný, ideální pro vytváření analogií k přenesení každodenní zkušeností posluchače k pochopení něčeho hůře popsatelného nebo pojmenovatelného.

Téma Pastýře jako antropomorfismu Boha si vloni zvolila jako téma své diplomové práce naše spolufarnice Petra P. na závěr studia na Husitské teologické fakultě.  Text práce lze nalézt zde (1). Práce Vás přenese do světa environmentální teologie, do unikátního světa teoložky a zároveň majitelky ovcí.

Petra ve své diplomové práci uvádí, že profese pastýře symbolizuje láskyplnou péči, klid, trpělivost, obětavost, pochopení, empatii, ochranu před nebezpečím, záchranu v případě ohrožení. Dobrý pastýř obětuje své pohodlí pro stádo a je schopen riskovat i svůj život. Je stále přítomen u svého stáda. Pastýř svému stádu vládne, rozhoduje o něm, ale zároveň o něj rodičovsky pečuje, stará se, vychovává, chrání jej. Bible zná i špatné pastýře. Špatný vládce či kněz je jako pastýř, který je nevěrný, sobecký, tupý, likvidující ovce.

Ovce je v biblických podobenstvích známá svou přítulností, ovladatelností, trpělivostí, mlčenlivostí, poddajností, ale i bezmocností, je-li sama, bez péče. Ovce symbolizuje jednoduchost, nevinnost, laskavost, trpělivost, poslušnost. Ale i tupost, stádovitost a připravenost na porážku.  Ke stádu ovcí je přirovnáván Boží lid.

V podobenstvích je vylíčen důvěrný vztah pastýře ke svěřeným ovcím a ovcí k osobě pastýře. Dobrý pastýř zná každou ovci svým jménem. Ovce pozná svého pastýře po hlase a následuje ho. Petra dokonce v práci uvádí, že ovce rozpoznají zvuk motoru auta přijíždějícího majitele ovcí.

 V reálném životě se katolík potkává s dobrými pastýři, se špatnými a i s vlky převlečenými za pastýře. V dnešní individualizované době vůbec není jednoduché být dobrým pastýřem. Máme sice bytostnou potřebu patřit do „své skupiny lidí“, málokdo ale prahne být součástí nějakého bezduchého stáda. Jak do dnešních dnů přenést dovednosti, atributy dobrého pastýře popisované v bibli? Tj. s láskou pečuje, vodí svá stáda, nosí na ramenou, nikdy je neopouští, chrání je svou holí? Můžeme dnes takové věci od svých pastýřů vůbec očekávat?

Při docházení do modlitební skupiny maminek před deseti lety jsem s překvapením zjistila, že jednotlivé maminky měly výrazně odlišná očekávání od svých duchovních pastýřů. Katolický kněz, biolog, skaut a zároveň přednosta Ústavu etiky a humanitních studií 3. LF UK Marek Orko Vácha ve své poslední knize Wakan Tanka uvádí překvapivě minimalistické požadavky na faráře. Věřící by měli od svých pastýřů očekávat zajištění svátostného servisu. Víc nic. Hotovo, tečka. Toto redukcionistické pojetí má bránit tomu, aby věřící nezaměňovali Boha za jeho pozemský personál. A chránit věřící před zbytečnými zklamáními, když farář v něčem není schopen dostát jejich vysokým nárokům. Hned v navazující části kapitoly Vácha uvádí, že vyrostl v době, kdy mnoho kněží spolupracovalo s Pacem in terris, a že ho v rodině naučili, že ty nejdůležitější věci se farářům prostě neříkají. Pojetí role faráře omezené pouze na zprostředkování svátostí bych vytknula, že předpokládá, že potřeba katolických svátostí je patrně vrozená a každý hned ví, co se svátostmi rozumí. Já jsem to tedy nevěděla, svátosti nepostrádala. Proto pro věřícího jako já by faráři redukovaní pouze na zajišťování svátostí byli zcela zbyteční, mohli by zmizet ze světa, aniž by to pro mne znamenalo jakoukoliv újmu.

Opačným extrémem tohoto minimalismu bylo pojetí faráře u novoscholastiků, mezi které jsem se ke své smůle dostala v jedné pražské farnosti po své konverzi v období studia na VŠ. Farář měl být alter Christus (pro ty, co mají to štěstí, že tento termín neznají, to znamená „zástupce Krista na zemi“). Farářovi bylo něco přes 80 let a měl skvělou pověst. Kolega lékař, který mi tu farnost doporučil, protože jí sám kdysi prošel, o tom faráři hovořil jako o ztělesnění lásky. Věřící byli velmi aktivně formování, velmi těsně doprovázeni pastýřem a odměňovali se mu svou příchylností. Viz doporučení toho jinak rozumného kolegy lékaře, co mne tam odeslal. Byl to zcela uzavřený svět. Vše do sebe zapadalo. Přiotesávání do cílové formy správného farníka novoscholastika probíhalo metodou zahrnování láskou (bombing love) nebo metodou hole, nebo kombinací obojího. Hůl je snazší rozeznat, nezpůsobí trvalejší traumata. Hůře se čelí manipulaci pod rouškou zahrnování láskou. Zpětně toto období hodnotím jako zneužití klerikální moci a dodnes v sobě nesu vůči hierarchické stránce církve a zklerikalizovaným věřícím ambivalentní Hassliebe, tj. směs lásky i nenávisti.

Mně osobně je nejbližší pojetí farářů ve východních křesťanských církvích, kde znají institut starců, tj.  pastýřů na prvním místě nepřekážejících, nezaclánějících. Nevlamují se do intimního prostoru mezi věřícím a přesahujícím. Vytvářejí prostor, kam lze v případě zájmu vstoupit. Jedná se o faráře diskrétně doprovázející a pak zase ustoupivší. Okolo takových starců se pak nevytvářejí děsivé houfce vystrašených ovcí. Já osobně se ráda nechám chvíli poponést na ramenou pastýře, ve chvílích nouze, ale pak ráda sestoupím a jdu zase po svých stezkách.

Líbilo se mi, jak o kněžství hovořil papež František letos v únoru při projevu na mezinárodním sympoziu o kněžství.(2)  „Jsem si vědom toho, že o kněžství by se dalo hodně mluvit a teoretizovat,” prohlásil František v úvodu a vysvětlil, že u zrodu jeho promluvy stálo více než padesát let jeho vlastního kněžství: „Nevím, zda jsou tyto úvahy 'labutí písní' mého kněžského života, ale rozhodně vás mohu ujistit, že vycházejí z mé zkušenosti,” upřesnil. Lid si žádá „pastýře, nikoli odborníky na posvátno či státní kněžské úředníky, hledá pastýře, kteří znají soucit, odvážné muže, schopné podat ruku zraněným, kontemplativní muže, kteří ve své blízkosti lidu mohou na ranách světa zvěstovat sílu Vzkříšení.” V naší „společnosti se hojně vyskytuje pocit osiřelosti, jsme propojeni se vším a se všemi, ale chybí nám zkušenost sounáležitosti, která je mnohem víc než jen propojení,” všímal si dále František, podle něhož dokáže „pastýřova blízkost svolávat společenství a podporovat růst pocitu sounáležitosti.” Oceňuji, že papež František nehovoří o moci, o žádoucím chování méněcenných osob. Hovoří o společenství, sounáležitosti. O společném hledání.

S etickými otázkami týkajícími se výkonu pastýřské moci nad ovcemi závislými na péči se setkávám i ve svém pracovním oboru – léčbě chronické bolesti a paliativní medicíně. S jistou „klerikalizací“ části  pacientů se lze setkávat u léčby chronických bolestí. Jsou naučeně bezmocní, nechtějí nést za sebe odpovědnost, jsou zdravotně negramotní, snaží se hmotně nebo různými technikami zavázat si lékaře, delegují odpovědnost za své životy na své lékaře. Jsou to slangem mého oboru takové „emoční vysavače“ a mají sílu vést k frustraci a vyhoření personálu.

Jinou skupinou jsou pacienti na konci své životní dráhy. Ti jsou skutečně bezmocní jako ovce vedené na porážku. Kromě somatické bolesti řeší svou existenciální bolest, vyrovnávají se s vědomím blížícího se konce života. Svět paliativní medicíny, moc jednoho, vydanost druhého, velké množství dostupných emocí přitahuje různé typy pečovatelů. Jak zabránit „klerikalizaci lékařů“, tj. zneužívání někdy ohromného rozdílu v moci při hledání odpovědí na otázky toho druhého?

Časté dilema zní, do jaké míry „jen“ doprovázet pacienta v závěrečných fázích jeho onemocnění a do jaké míry ho „otloukat“ holí do požadovaného tvaru. Nejčastěji jsou zmiňované dva cíle, kam lze pacienty aktivně popostrkovat. Jedním z častých kritérií, podle kterého se má poznat dobrá paliativní práce, je to, že se pacient stihne vyrovnat se svou smrtí. Stihne projít všemi obvyklými fázemi po zjištění nepříznivé zprávy, tj. od popření, agrese, smutku, rezignace přejde k vyrovnání se, smíření. Dalším oblíbeným cílem, kam má zejména věřící zdravotník pacienta dovést, je umožnit mu stihnout poznat Boha. Někteří dobrovolníci pohybující se v paliativních hnutích měli z mého pohledu umanutou touhu provést pacienta všemi fázemi smiřování se se smrtí. Byli to nelítostné mašiny na otevírání tématu smrti. Mně osobně zneužívání mezních situací k náboru nováčků do církve přijde jako hyenismus.

Cestu hodnou k následování podle mne pro sebe našel hematoonkolog a paliativní lékař MUDr. Michal Kouba, který v online dostupné knize vyšlé v lednu 2022 „Touha odejít“(3) mj. uvádí:

  „ … člověk by od nás (pozn. míněno z paliativní ambulance) měl odcházet smířený, to by bylo hezké, ale nemyslím, že se to děje tak často, jak bychom si přáli. Mnohdy je dobrým výsledkem, když odchází pacient s pocitem, že byl slyšen, vnímán, že našel partnera, který posílí jeho síť pečujících, který třeba umí něco, co dosud chybělo. Jestli jsem si někdy myslel, že cílem mé práce je plné smíření pacienta s nemocí, osudem, smrtí, stavem … pak si to již dlouho nekladu za cíl. Snažím se jít vedle pacienta, nebo někdy spíše kousek za ním. Asi jako týmové auto za cyklistou – připraven nabídnout pomoc, když bude potřeba. Někdy nabízím i možnost otevřít bolavé otázky, které ale spíše „zavěšuji do prostoru“, aby si pacient mohl vybrat jen ty, které pokládá za důležité. Kde cítí, že na ně chce hledat odpovědi a je to pro něj bezpečné. Životní zkušenost mi ukázala, že v závažné nemoci býváme donuceni přemýšlet nad důležitými věcmi, nad kterými v běžném životě není čas uvažovat. Nemusí to tak mít každý, není to povinnost, něco, do čeho bychom se měli „nutit“. Například konfrontovat někoho s tématem smrti, protože si myslím, že je to „důležité a správné“, někoho, kdo si to nepřeje, může být velmi zraňující.“

Pokud takto uvažuji, pak mi to umožní jet jako pomyslné týmové auto za trasou pacienta, i když je hůře spolupracující, je agresivnější, hostilní, naštvaný, sebepodivnější. Protože já jsem zde pro něj, akceptuju jeho individuální projevy a nesnažím se ho holí otlouct do nějakého cílového tvaru a neberu jako své selhání to, že se nedokázal vyrovnat s něčím, s čím i já se budu jednou obtížně vyrovnávat.

Přeji Vám i sobě, abyste vždy v těžších chvílích života nacházeli za sebou nějaké pomyslné týmové auto doprovázející Vaši životní jízdu, nebo společenství otevírající prostor, nebo v duchovní oblasti doprovázejícího starce.

Na závěr mám pro Vás kontrolní otázku: Dle bible poznají ovce svého pastýře po hlase. Dle diplomové práce Petry P. rozeznají ovce dokonce i zvuk motoru pastýřova auta. Tak schválně, klape motor auta našeho faráře jako benzín nebo jako diesel?

(1) Diplomová práce Pastýř jako antropomorfismus Boha, Mgr. Petra Pospíšilová, DiS.

https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/171574/120409426.pdf?sequence=1&isAllowed=y

(2) https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2022-02/papezova-labuti-pisen-o-knezstvi-blizkost-k-bohu-biskupovi.html

(3)  kniha „Touha odejít“ https://www.linkos.cz/files/knihy/Kniha-TOUHA-ODEJIT.pdf