Nedělní zamyšlení Miroslavy D., 7. neděle velikonoční

Evangelium Jan 17, 1-11a

     Dnes v našem kostele slavíme pouť, svátek Nanebevstoupení Páně. Díky svátku jsou dvě možnosti, jaké liturgické texty z evangelií vybrat pro dnešní nedělní zamyšlení – popis  Nanebevstoupení Ježíše nebo tzv. Ježíšovu velekněžskou modlitbu z Janova evangelia.

      Událost Nanebevstoupení si budeme připomínat při společném setkání v kostele, proto mi nyní dovolte věnovat se druhému textu, neboť i ten myslím stojí za pozornost.

     V úryvku z Janova evangelia 17, 1-11a slyšíme  Ježíšovu modlitbu ve večeřadle. Podle některých komentářů je to ta nejkrásnější modlitba, kterou můžeme z úst Ježíše slyšet. Je považována za jeho řeč na rozloučenou, závětnou, testamentární modlitbu. Katechismus katolické církve praví: „Křesťanská tradice ji právem nazývá Ježíšovou ‚velekněžskou modlitbou‘.“

     Modlitba je psaná typickým jazykem Janova evangelia, tj. pro mne osobně hůře srozumitelným, plným symbolů, k jejichž pochopení jsou třeba další znalosti. Co se mi však líbí, co si z velekněžské modlitby pamatuji a co je důvodem, proč jsem si vybrala k zamyšlení Janův text, je fakt, že se Ježíš při své řeči na rozloučenou modlí i za nás, za své učedníky, za budoucí pokolení.

     Jsem pyšná na to, že se za mne někdo modlil už před dvěma tisíci lety. Já vím, že u Boha nehraje čas žádnou roli, ale přesto na mne fakt dvou tisíc let dělá dojem. Dává mi pocit stability, důvěry, nepomíjivosti navzdory času.

     V nemocnici, kde pracuji, mne překvapovalo, jak rychle bez větší odezvy nebo rozruchu mizeli do Německa nebo do důchodů lékaři, kteří byli po léta považováni za pilíře týmů, kteří stáli v hierarchii oblíbenosti nebo žádanosti v  nejvyšších patrech a kteří vychovali generace dalších mladších lékařů. Zdáli se mi nenahraditelní. Celá léta věnovali nemocnici svůj čas, někdy i zdraví a osobní život. A pak prostě zmizeli, jako když hodíš kámen do vody, a nevšimla jsem si nebo ani neslyšela, že by jim někdo poděkoval.

     Spřátelila jsem se s jednou kolegyní, která dosud nezmizela, a ta se se svým  smýšlením pohybuje na pomezí buddhismu, jógy a učení reiki. Moje kolegyně je ve svém duchovním systému pevně zakotvená. Hledá ve svém systému odpovědi na stejné otázky, jako já hledám v křesťanství. Porovnáváme spolu odpovědi, které poskytuje její esoterický a můj křesťanský duchovní svět. Soupeříme spolu. Jsou to v tíži starostí odlehčující diskuze. Dokonce si dovolujeme i různé nekorektní vtípky, což bývá v pracovním prostředí projev velké důvěry. V našich debatách  si nemohu nevšimnout jednoho velkého rozdílu mezi námi dvěma. Kolegyně věří v dobrou energii, kterou je možno naučit se vnímat, nějak jí usměrňovat, využívat. Je fajn mít nad sebou takovou energii. Já ale jako křesťan smím věřit v osobní vztah, v Dobrého pastýře, v Boha, který tak miloval svět, že na něj poslal svého jediného Syna. A tento Syn se při své řeči na rozloučenou modlil před dvěma tisíci lety za své budoucí učedníky, i za mne.

     Ptala jsem se kolegyně, jestli při práci s tou dobrou esoterickou energií nepostrádá možnost osobního vztahu s ní. Moc mi nerozuměla, na co se vlastně ptám, a rozhovořila se o energiích, o spravedlivém systému, o tom, co vložíš do systému, to se ti zase vrátí.

     Nedokázala jsem jí vysvětlit svou radost nad tím, že mohu někomu říkat Ty a ten Někdo mne zná mým jménem. A dokonce mne Někdo znal již před dvěma tisíci lety. A že když do energetického systému něco špatného vložím, tak kromě spravedlnosti smím věřit i v milosrdenství.

    Vážení přátelé, přeji Vám, až budete někdy smutnit  nebo žasnout nad tím, kolik lidského úsilí a snahy třeba Vašich předešlých kolegů bylo lehce zapomenuto (a Vaše vlastní úsilí nepochybně potká analogický osud), abyste věděli, že Trojjediný Bůh na nás nezapomíná a modlil se za nás už před dvěma tisíci lety. A také Vám přeji, abyste byli ve vysvětlování svým kolegům toho, čemu věříte, úspěšnější nežli já :-).