Nedělní zamyšlení Miroslavy D. - 8. neděle v mezidobí

EVANGELIUM Lk 6,39-45  (Mt7,1-5)
Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém vlastním oku nepozoruješ?

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Ježíš řekl učedníkům přirovnání: „Může slepý vést slepého? Nespadnou oba do jámy? Není žák nad učitele; když se dokonale vyučí, bude jako jeho učitel.
Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Jak můžeš říkat svému bratru: 'Bratře, dovol, ať ti vyndám z oka třísku', a sám nevidíš ve svém oku trám! Pokrytče! Napřed vyndej ze svého oka trám, a teprve potom budeš dobře vidět, abys mohl vyndat třísku z oka svého bratra.
Není dobrý strom, který dává špatné ovoce, ani zase špatný strom, který dává dobré ovoce. Každý strom se pozná po vlastním ovoci. Z trní nesbírají fíky a z bodláčí nesklízejí hrozny. Dobrý člověk vydává z dobré pokladnice svého srdce dobro, ale zlý ze zlého vydává zlo. Jeho ústa mluví to, čím přetéká srdce.“

Minulou neděli jsme v Lukášově evangeliu vyslechli příběh o tom, jak bychom se my jako Ježíšovi učedníci měli chovat ke svým nepřátelům. V Ježíšově době nároky Zákona přikazovaly přistupovat k nepříteli s úctou. Ježíš při popisu poměrů v Božím království požadavek úcty k nepřátelům ještě vystupňoval na požadavek lásky k nepřátelům, který se jeví z pohledu mnohých jako kontroverzní. Lásky k nepříteli byl schopen David, který odolal příležitosti k pomstě a nezabil spícího Saula.

V duchu minulé neděle pokračuje i dnešní čtení. Ježíš tentokrát vysvětluje svým učedníkům, jak je třeba se chovat k sobě navzájem, ke svým bratrům a sestrám. A opět vznáší nelehký požadavek, náročnější, nežli žádalo tehdejší zákonické pojetí spravedlnosti. Varuje před nadměrným posuzováním druhých, varuje před nesoudností, kdy slepý vede slepého. Předkládá humorná srozumitelná podobenství, ze kterých plynou závažné etické otázky. Máme se odvážit posuzovat druhé? Podle jakých kritérií posuzovat druhé? Jak nakládat se svými vlastními trámy v očích, které nám brání ve výhledu do světa kolem nás?

Společenská pravidla pro posuzování druhých se v křesťanských společnostech měnila v průběhu dějin od větší kontroly jedince kolektivem až do dnešního velkého důrazu na osobní autonomii. Rozdíly v tom, co se ještě považuje za akceptovatelné žádoucí posuzování druhých, jsou dodnes velké i mezi jednotlivými křesťanskými denominacemi. Katolická společenství bývají více individuální, bratrské  nebo sesterské napomínání druhých v rámci běžných farností je méně obvyklé. Některé evangelikální skupiny více než katolíci dbají o svatost celého společenství, vzájemné napomínání má větší tradici a není vnímáno jako překročení pravidel. Nedávno jsem četla kázání evangelikálního kazatele, kde vzájemné napomínání popisoval jako projev lásky k druhému. Zanedbání možnosti napomenutí druhého, i když vidím nesprávné jednání oddělující člověka od Boha, a tudíž ohrožující jeho spásu, přirovnával kazatel k tomu, jako by lékař věděl o nádoru v těle pacienta a z falešné ohleduplnosti o tom pomlčel. A tím se stal spoluviníkem zkázy pacienta.

Všechny mně dostupné komentáře dnešního čtení se ale shodly v tom, že před napravováním pohledu jiných je třeba zejména věnovat velkou péči vlastnímu zornému poli, které bývá plné výpadků a slepých skvrn kvůli trámům na vlastní oční kouli. Pomyslným trámem je nazýváno vše, co zaslepuje pohled na svět. Předsudky, neznalost, neochota pochopit, neschopnost vyjít ze své sociální bubliny, strach z neznámého. Z trámů se dá postavit celá zeď, která mi skryje velkou část obzoru. Mohu si vybudovat pohodlný dům, s okny pouze do požadovaných směrů. Z pomyslných trámů si mohu postavit i vlastní vězení, kde mohu svými nereálnými pohledy a nároky na sebe sužovat sám sebe více, než by to kdy dokázalo okolí.

Nepřestávat pečovat o svůj bystrozrak, odhrnovat překážky z vlastního zorného pole, být ochotný potýkat se s novými krajinami je myslím nikdy nekončící úkol. Při vědomí vlastních klád v oku pak budeme shovívavější k třískám v očích druhých. Nebudeme cedit ve svém hodnotovém systému komáry a přehlížet velbloudy.

Tématu ochoty neschovávat svůj zrak za kládami se dotýká text v knize P. Marka Orko Váchy Vakan Tanka. V kapitole Debaty na sociálních sítích popisuje své zážitky z veřejných vystoupení. „Vypozoroval jsem to na přednáškách. Myslel jsem, že lidé chodí na přednášku proto, aby se dozvěděli něco nového. Ke svému překvapení jsem zjistil, že tomu tak není. Lidé nechodí na přednášku, aby se dozvěděli něco nového, nýbrž aby se utvrdili v tom starém. Pokud přednášející souzní s posluchači, je to dobrý člověk, je náš. Pokud ne, běda. … Jak mi napsal na Facebook jeden neznámý člověk, když je jedno procento dortu otrávené a zbytek zdravý, přece ten dort nebudeš jíst. Nemá pravdu, je to přesně naopak. Jsi dospělý, kriticky uvažuješ, umíš rozlišovat a vybrat si. Když čteš knihu, možná to bude právě naopak, možná tam bude jedno procento inspirace, zbytek balast. Ale kvůli té zlaté nitce v hlušině má cenu kopat. Ta nitka Tě může dovést k pokladu.“

Přeju Vám, ať za svými trámy v očích najdete co nejvíce pokladů.