Nedělní zamyšlení Ondřeje D., 19. neděle v mezidobí

Když jsem se pokoušel o vytvoření nedělního zamyšlení na 19. neděli, tak mě stále pronásledovala myšlenka biblického humoru a s humorem souvisejícího překvapení. Dokonce jsem takové zamyšlení vytvořil. Musel jsem nakonec uznat, že téma humoru není v probíraných biblických úryvcích nosné a že naladění čtenáře může přivodit interpretaci, která je… svévolná. Přesto si i nadále myslím, že pro tyto úryvky je významný motiv vyrovnání se s překvapivou událostí nebo překvapivým vývojem situace.  Eliáš je smýkán od triumfu nad Baalovými proroky na Karmelu, přes celou Zemi zaslíbenou a poušť ke bdělému setkání s Ním. Pavel je vystaven konfrontaci se svým zklamáním nad vyvoleným národem, který se nevydal tam, kam by podle Pavla měl. A konečně evangelijní úryvek je plný překvapení, mnohdy i děsivých.

Co vlastně uschopňuje biblické aktéry, aby se dokázali se ctí vyrovnat s nároky, které na ně kladou Boží plány? Lidský život je sice stále více zajištěný a stále pevněji v našich rukou. To lze tvrdit s odkazem na rozvoj sociálního a zdravotního zabezpečení a vývoj lékařské vědy, přestože stále existují mnozí lidé, kteří by menší mírou entropie nepohrdli. Nikdy se však život předvídatelným nestane zcela. Současnost nám vratkost naší existence připomíná dostatečně, pokud nám nasazuje a snímá roušky na ochranu těch druhých. Obyvateli Západu se navíc ukazuje, že život bez překvapení, bez rizika je plný nudy a touhy po zbytečném nebezpečí. Příznivců různých rizikových sportů je tím více, čím je méně společenské kontroly a donucení.  Biblické texty, vytvořené v době, kdy byl život mnohem méně krotký, pracují s motivy (ne)zajištěnosti života. Snaží se svého adresáta ujišťovat, že lidský život sice byl, je a bude plný nezajištěnosti, tj. vystaven náhodě, riziku a zmaru. Bůh však v posledku má vše pevně v rukou.  Bez překvapení, které však někdy rozmetá stavbu našeho životního plánu, by v životě pravděpodobně existovalo více nudy a sterility. Pokud je život chápán jako projekt budování Božího království, nevystačíme si jen s plněním předem naplánovaných dílčích cílů. Víra biblických hrdinů v Boží věrnost, která nikoho nenechává na holičkách ani ve chvílích neočekávaných zvratů, se zdá být jedním takovým předpokladem k správnému přístupu k účasti na Božím působení v tomto čase a prostoru. Myslím však, že taková víra, byť podstatná, není dostačující pro naplnění plánu Božího království. Druhým předpokladem je naladěnost na Boží notu, Boží hlas. Tuto schopnost lze vyjádřit i jako otevřenost pro Boží volání.

Eliáš je ve starozákonním úryvku na útěku. Po triumfu nad nepravými proroky se najednou vše zdá být v troskách. Eliáš v jeden den v Božím jménu vítězí nad modloslužbou, druhý den utíká před pomstou královny Jezábel, pohanské manželky židovského krále Achaba. Eliáš touží zemřít, už má dost všech překvapení, rizik a soubojů. Již nevěří v to, že by byl schopen překonat svou únavu a život ve strachu. Jezábel nevyhrožovala nadarmo. Bůh ale má na Eliášovu předčasnou smrt jiný názor. Eliášova drsná „road movie“ vrcholí v jedné z nejkrásnějších pasáží Bible o setkání člověka a Hospodina. Eliášovi se dostává vyznamenání, že může s Bohem rozprávět v bdělém stavu, bez ochrany (bez závoje) nevědomí, snu. Eliášův život je plný přelomů, zvratů a překvapení. I když rezignuje a již si nevěří, chce raději nebýt, neuzavírá se Božímu hlasu a volání. Eliášův sluch je připraven, napřen k Hospodinově promluvě, která v 1. knize královské nezazní ve vichřici, zemětřesení či ohni jako průvodních jevech Boží přítomnosti, ale která zaševelí v jemném vánku. Pokud by Eliáš nebyl otevřený změně, určitě by Hospodinův hlas přeslechl.

V Listu Římanům se apoštol Pavel utkává s hořkým zklamáním, které pro něj (podle jeho rozvažování) Hospodin připravil. V celé 8. kapitole se vznáší svatý Pavel „na obláčku“ Božího zaslíbení. V 9. – 11. kapitole je však konfrontován s tím, co ho již delší dobu trápí a co je dosud překrýváno úspěšnou misií u pohanů. Svatý Pavel je židem, který miluje svůj národ. Vždy doufal, že Ježíšovo zaslíbení osloví především jeho národ a umožní mu postoupit stezkou vyvoleného národa dále. V posledku k budování Božího království. V dnešním úryvku Pavel prochází kontakty svého národa s Bohem, vše, co se jeho lidu stalo a co by mělo právě židům umožnit, aby byli připraveni pro Ježíšovo evangelium. Pavel zpívá svůj žalozpěv nad židy. Mimo rámec dnešního čtení se dozvíme, že po oslavě minulosti v 9. kapitole, odsouzení lidského úpadku v 10. kapitole dojde Pavel k řešení v 11. kapitole, kde vyjádří svou naději v Boží věrnost, která své zaslíbení pro svůj národ nezruší, byť vyvolený národ selhal nedoslýchavostí na Boží volání. Nejen Eliáš, ale i Pavel je připraven slyšet Boží hlas, i ve chvílích rozpaků, pesimismu, zármutku. Vážné zklamání nečiní Pavla ani nevěřícím, ani hluchým.

Přejděme k vrcholu nedělního čtení, k evangeliu. Ježíš na počátku úryvku odděluje zatím společně putující, tj. sebe, učedníky a zástupy. Ježíš podle Matouše učedníky vysílá s nebývale důrazným pokynem napřed na druhý břeh jezera a vystupuje na horu, aby se tam modlil. Text zdůrazňuje, že tam byl sám a že tak zůstal i večer, jde tedy o radikální samotu, předobraz modlitby v Getsemanech. Pokud Ježíš odchází do pustiny, značí to (i na jiných místech evangelií), že se chystá něco podstatného. Na kraji noci k ránu, o čtvrté noční hlídce, která byla v Orientu chápána jako nejděsivější, jako doba rejdění zlých duchů a mocností chaosu (něco jako v našem kulturním kontextu půlnoční hodina), Ježíš vychází ze samoty po hladině Genezaretského jezera směrem k učedníkům. Učedníci se plavili celou noc proti větru, vystavení živlu, který hostí síly chaosu. Museli být unavení, hladoví a s ohledem na panující hodinu vlků též docela napjatí. Chápejme tedy jejich paniku a hrůzu z postavy kráčející tmou jim vstříc.

Tím se dostáváme k tomu podstatnému, co se zdá být překryto hlukem živlů, Ježíšovou nepochopitelnou chůzí po vodě a křikem učedníků. Z textu evangelia vyplývá, že nikdo z učedníků Ježíše nepoznal. Ani na Ježíšovo ujištění, že je to právě on, nereagují učedníci příliš důvěřivě. Petr projevuje největší odvahu a nejlepší cit pro situaci. Nebo jinak: víru v Ježíše a ochotu bez přílišného rozmýšlení a podle své intuice, otevřené výzvám, se vrhnout do víru dění. Chápeme jistě, že vyjít z loďky na rozbouřenou hladinu jezera nebylo příliš rozumné. Petr se v evangeliích jeví být vášnivým člověkem, který občas rychleji koná, než přemýšlí. A jako i na jiných jejich místech Petr přecení své schopnosti a selhává. To je však pro naše nasazení pro Boží království typické. Vyjít mimo chráněné prostředí, ze svého všedního zvyku znamená téměř jisté a opakující se selhávání. Téměř. Průvodcem v takové výpravě nám může být důvěra v Boží dobrotu a ochota naslouchat Mu. Uvedená důvěra spočívá v tom, že nás Bůh nenechá na světě samotné. Ochota naslouchat v tom, že jsme připraveni vyhlížet v Božím vánku, v hluchotě našich bratří a sester i v nevysvětlitelných děsících událostech příležitost k prosazení Božího království.

Budete asi souhlasit, že s rostoucím věkem obvykle nejsme příznivě nakloněni změnám. Změny jsou pro nás často změnami k horšímu. Ale uvědomme si, prosím, že život beze změny není možný a že evangelium je radostnou zvěstí právě proto, že dává naději na změnu k lepšímu, naději na bytování v Božím království. Ani Boží království není myslitelné bez změny a dále překvapení a humoru, které se změnou souvisejí. Při kázáních v našem kostele jsme opakovaně slyšeli argumentovanou domněnku, že (i) v tomto království se budeme divit a smát.  Nepřejeme si sice Ježíše spatřit o půlnoci na hladině rybníka (to už raději pocítit Eliášův vánek), můžeme ale změnu chápat jako příležitost k přehodnocení stávajících pořádků osobních, farních i společenských. A od přehodnocení nemusí být daleko k ustavení poměrů Božího království. Uvažujme ještě na závěr nad tím, proč vlastně Ježíš vykročil tmou ke svým utrmáceným učedníkům. Co si asi myslel, že jeho zvláštní vstup na scénu v učednících vyvolá? A je metoda šoku, využívaná některými rodiči při výuce plavání, Ježíšovi vlastní? Odpověď na tuto otázku ponechám na vašem uvážení. Třeba vás při přemýšlení nad odpovědí napadne něco, co vám při snaze o zaslechnutí Božího hlasu pomůže, abyste se v budoucnosti věnovali tomu správnému vánku. A pokud si při tom pátrání užijete trochy legrace, třeba i malinko přímočařejší v souvislosti s odpovědí na otázku položenou výše, určitě to nebude Ježíšovi navzdory.