Nedělní zamyšlení Ondřeje D. - 22. neděle v mezidobí

Zamyšlení k evangelijnímu textu 22. neděle v mezidobí (Mk 7,1-8.14-15.21-23)

Čtení k dnešní neděli se týkají náboženských předpisů, zejména Písma a tradice. Je zajímavé, že všechna tři čtení jsou zaměřena na vztah těchto pravidel a sociální, vnější roviny života. Při naplňování Boží vůle nepostačuje práce na vlastním spasení a zdokonalení. Soustřeďme se na úryvek z evangelia, ve kterém Marek dialogickou formou nastoluje otázku vztahu mezi Zákonem (konkrétně Desaterem) a tradicí, dále pak mezi čistým a nečistým v náboženském smyslu slova. Dialogická forma je důležitá, protože Boží slovo (zachycené v Písmu) a jeho význam v měnícím se světě při putování Božího lidu musejí být diskutovatelné, nemají-li ustrnout v paragrafech katechismů a v otázkách zpovědních zrcadel. Problém výkladu textu je v obecné rovině významný v rámci všech společenství se soustavami obecných pravidel, která určují, co být má (co se má stát). Podstatný je pochopitelně i v případě interpretace náboženských pravidel v Písmu a jejich rozvedení a doplnění v tradici. Obdobné obtíže při výkladu, jako trápí křesťana, má v rámci svých skupin i občan, muslim, soudruh, bratr (lidovec), žák i hokejista. Kolik lidských společenství, tolik rolí jejich člena s mnohostí pravidel jednání.

Normativní pravidla mají výhodu, že jsou obecná a dokážou tak regulovat velký počet konkrétních jednání. Obecnost je ale i nevýhodou. Konkrétní jednání bude podřaditelné pod obecné pravidlo jen na základě zmiňovaného výkladu pravidla. Jako pomoc při orientaci v pravidlech vzniká tradice jako praxe, která je obecně a dlouhodobě vykonávána a která konkretizuje abstraktní normy. Pomáhá lidem v životních situacích, ve kterých je třeba se rozhodnout, zda má být aplikována (použita) obecná norma a která. Problém s tradicí však nastává, pokud se životní praxe natolik odpoutá od podmínek, za kterých tradice vznikla, že se tradice stává břemenem. Pokus o nový výklad obecných pravidel koliduje s tradičním podáním. Marek pociťuje břemeno tradice, která nejenže zatmívá smysl pravidel (Desatera), rozváděných tradicí, ale navíc slouží jako zástěrka pro jednání, které je protichůdné obecnému pravidlu. V židovství prvního století se vyvíjela řada škol, která prosazovala různá pojetí naplňování Zákona. Škola, se kterou Markův Ježíš polemizuje, prosazovala takové zvyklosti, které působnost předpisů Zákona pro bohoslužbu rozšiřovaly na řadu úkonů běžného života (o kterých také Marek hovoří). Předpisy o čistotě se tak neměly týkat nadále pouze kněží, ale všech židovských věřících. Pravidla o omývání byla rozvedením prvního přikázání a formulovala podmínky pro přístup k bohoslužebným úkonům. Pro kritizovanou školu šlo o způsob odlišení židů od jiných lidských společenství.

Pokud má být systém obecných pravidel, včetně jejich rozvedení v tradici, životný, musí poskytovat svému adresátu takovou míru svobody, aby nežil v neustálých obavách, že se nějak (možná) provinil, či nějaké pravidlo porušil. Měly by ho podporovat v riziku rozhodování, jak se svou životní situací naložit. Svoboda může být zneužita nebo může vést k životnímu nezdaru, ale taková je přece cena dospělosti. V katolické církvi se v moderní době prosadil autoritativní model vycházející prý z tradice, který snímá z věřících tíhu rozhodování a který rád dohlíží nad životem od narození, přes dospívání, rozmnožování až po vzkříšení. Takový model ulehčuje život v tom, že konkrétní pravidla na všechny životní situace rozhodují za věřícího, jak naložit se svou svobodou. Stává se však také neunesitelným břemenem, protože věřícímu vnucuje prefabrikované názory na vše, včetně toho, jak umřít. Lidské svědomí se může dostat do rozporu s tradičním učením a pak následuje volba mezi potlačením vlastních postojů s bezvýhradným přijetím církevních pravidel a veřejným distancováním se od církevního společenství. Třetí cestou je selektivní přijímání těch pravidel, která jsou v souladu s naším přesvědčením, a odmítání ostatních. Ani jedna z uvedených cest, jak je zřejmé, není v souladu s projektem Božího království.  

V naší církvi existuje kromě Desatera též církevní Patero (jako koncentrovaný výluh z Katechismu: https://www.pastorace.cz/tematicke-texty/patero-cirkevnich-prikazani). Jedním z jeho pravidel je tzv. nedělní povinnost. Setkal jsem se v této souvislosti s příběhem třicetiletého katolíka, konvertity, který dostal ve své dospělosti laskavé školení v povinnostech správného katolíka. Zmiňovaný muž s radostí očekával narození dlouho očekávaného dítěte. Manželka v pozdní fázi těhotenství trpěla vážnými zdravotními problémy, které v případě zhoršení vyžadovaly kontinuální přítomnost blízké osoby. Manželčiny obtíže se zhoršily v noci na neděli. A ejhle, nastal problém s plněním nedělní povinnosti. Doporučení na internetu varují před tím, aby katolík bral důvody své neúčasti na mši svaté lehkovážně, protože by se snadno mohlo vyloučit z milosti posvěcující. A tak třicetiletý katolík telefonoval svému duchovnímu otci, zda mu bude dovoleno zůstat doma s nemocnou manželkou, místo povinné účasti na mši. Bylo. Katolíci s pragmatickou výchovou ze svých rodin, které byly konfrontovány s církevní praxí po dlouhá léta, by třeba takový problém neřešili. Ale co ti, co jsou v církvi noví a co chtějí své angažmá v církvi brát vážně? Je v pořádku, že kolize mezi různými pravidly a závazky věřícího by měl řešit kněz (nebo dokonce biskup)?

V soudní praxi je otázka kolidujících práv a povinností často řešena. Na rozdíl od církevní praxe není předem jasné, která z kolidujících práv a povinností vyhrají. I soudní praxe má svou tradici, která bývá podrobována pravidelné revizi. Hledání vhodného řešení soudy dovedlo k formulaci tzv. zásady proporcionality, tedy přiměřenosti (https://is.muni.cz/th/tissn/31.3._verze_k_tisku.pdf). Jde o porovnání závažnosti kolidujících práv, či povinností a důsledků nerespektování jednoho či jedné z nich. Oba kolidující zájmy jsou porovnány za pomocí empirických, kontextuálních a hodnotových argumentů a v závěru uspořádány co do své váhy (včetně závažnosti vyřazení jednoho z nich). Je jasné, že člověk nebude zpravidla v běžném životě vypracovávat písemné odůvodnění svého rozhodnutí. Ale v závažných otázkách možná... Potřebuje dospělý člověk církevní dozor nad plněním svých náboženských povinností, nebo mu církev bude důvěřovat a ponechá na jeho rozhodnutí (svobodě), kam bude jeho život směřovat a jakou konkrétní cestou? Může dospělý člověk sám posoudit, kdy má jít do kostela, nebo kdy je na místě plnění jiné (závažnější) povinnosti? Může dospělý člověk u vědomí doporučení církve usoudit, že jeho manželství je mrtvé, aniž by se tím vyloučil z církevního společenství (jeho jádra)? Může dospělý člověk žít podle svého v plnoprávném vztahu dvou lidí, aniž by mu svou představu o pohlaví partnera vnucovala církev? Ano, církev učí, že je svobodou každého zvolit si svou cestu. Ovšem pokud není podle ní správná, pak není věřící plnoprávným členem. Přece se rozhodl sám a Bůh si skutky věřícího na věčnosti přebere.

Představy lidí o skutcích Bohu milých a nemilých, tj. o skutcích čistých a nečistých se vyvíjí spolu s podmínkami lidských životů. Nad vepřovým se již dlouho neuvažovalo jako nad skutkem pohrdajícím Božím Zákonem, v poslední době se to zase začíná měnit pod tlakem boje za práva zvířat… Pokud nebude v církevním životě dialogický pohyb, který bude změny toho podstatného v životech lidí reflektovat, mají věřící tři neradostné možnosti, které jsem zmínil výše.

A proto se nebojte v ježíšovské tradici diskutovat o pravidlech a jejich chápání, ať se nad vámi a vašimi rozhovory smějí všichni andělé. Není nic smutnějšího, než když je ve všem navždy jasno. Dialog nemusí být (a neměl by být) bojem o pravdu, ale společná cesta za ní, stále unikající. Doufejme, že je to cesta i pro nás, alespoň někdy, úsměvná.

Zdroj obrázků:

By Phillip Medhurst - Own work, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=20225111    

Von Fab5669 - Eigenes Werk, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=28560802

Použitá literatura:

Donahue, J. R., Harrington, D. J.: Evangelium podle Marka / Sacra pagina 2., KN 2005

Hoppe, R.: List Jakubův / Malý stuttgartský komentář 15., KN 2001

Léon-Dufour, X. a kol.: Slovník biblické teologie, Academia 2003

Limbeck, M.: Evangelium sv. Marka / Malý stuttgartský komentář 2., KN 1997

Pokorný, P.: Evangelium podle Marka / ČEK k NZ 2., ČBS 2016

Špidlík, T.: Liturgické meditace, liturgický cyklus B / díl 2., Refugium Velehrad – Roma, 2016

Kol.: Výklady ke Starému zákonu I., ČBS 1991

Bible, ČEP, ČBS 1995

Bible, překlad 21. století, BIBLION, o.s., 2009