Nedělní zamyšlení Ondřeje D. - 23. neděle v mezidobí

Pokud ve Varech míříte z Koníčka do Dvorů nebo Staré Role, nemůžete minout zrezivělý skelet nedokončené stavby Mototechny, který dominuje okraji Rybář již téměř třicet let. Ošklivá kostra je oplocena ještě ošklivějším plechovým plotem. Čas od času ji pro zpestření provinciální nudy někdo zapálí. Tak nějak si můžeme představovat rozpadající se zbytky měst po jejich opuštění lidmi. Nerealizovaný plán má nečekanou souvislost s evangelijním textem dnešní neděle. I když jsou čas od času zveřejněny plány na řešení tohoto „kazu města v UNESCU“, odlišné zájmy vlastníků nemovitostí nakonec všechna řešení zablokují. A i to má souvislost s dnešním evangelijním čtením.

Evangelium dnešní neděle je věnováno tématu učednictví a nepřímo též mistrovství (učitelství). Ježíš klade řadu podmínek pro vstup do učednického poměru (vztahu). Tyto podmínky jsou provokující svou radikalitou a nesmlouvavostí. Kdo je může a vlastně chce splnit? Lze tyto podmínky chápat doslova? Každý z nás žije v bohaté síti společenských vztahů. Některé jsou dobré, jiné méně a další zase toxické. Každý den se rozhodujeme, které vztahy udržovat a které nechat na nějakou dobu usnout, pokud je považujeme za oboustranně škodlivé. Do vztahů vstupujeme na základě svého rozhodnutí vztah budovat, ledaže se jedná o účelový a jednorázový kontakt. Vztah, tedy i vztah učednický, zakládáme s výhledem do budoucnosti. V důsledku plynutí času musíme svá východiska, se kterými jsme vztah navázali, revidovat a vztah obnovovat, nebo ukončit. Žádné pojivo mezi lidmi není navázáno jednou provždy. Mění se podmínky našeho života, měníme se my i ti druzí, naši souputníci. Pokud bychom na vztahu pracovat nechtěli, dříve či později by se někdo v takovém vztahu začal dusit, nebo vztah dokonce z této příčiny zanikne (uschne).

Některé životní poměry jsou chápány jako dlouhodobé nebo doživotní. Vztahy přátelství a partnerství jsou navazovány s výhledem stálosti takového zakládajícího rozhodnutí, byť revize a znovupotvrzování takového vztahu jsou nezbytné. Pokud naše počáteční rozhodnutí není bezvýhradné, bezpodmínečné, jde o zpředmětnění, zvěcnění toho druhého, a tedy o jeho degradaci. Ježíšovy požadavky na učednictví vycházejí z nastavení vztahu mistra a učedníka, které vyžaduje promyšlené rozhodnutí pro učednictví. Učednictví je podílnictvím na výstavbě Božího království, což je projekt, kterému Ježíš přikládá maximální prioritu. Pokud bychom chtěli být učedníky jen na část úvazku, nebo na dobu určitou, šlo by  ve skutečnosti o odmítnutí Božího království. Ježíšovy parametry učednictví jsou záměrně postaveny radikálně a pro člověka nesplnitelně, snad aby vyjádřil ideál, ke kterému má učedník směřovat. V této souvislosti je třeba vždy pečlivě zvážit, zda (a kdy) má přednost vzájemná péče a starost v rodině nebo zda (a kdy) budování Božího království mimo domov. Naše vztahy vyžadují plnění řady, zejména rodinných, povinností, které nejsou v rozporu s účastí na budování lepší budoucnosti. Spíše naopak. Jde však o to, že naše péče o sebe a své blízké se může stát pro nás výmluvou, proč na povolání k budování Božího království za hranicemi našeho domova neodpovědět. A ještě jinak: náš učednický život by měl být uspořádán tak, abychom pro budování Božího království mohli být prospěšní. Pamatovat však bychom měli i na to, že Boží hlas může být vánkem, který v našich hlasitých otázkách po smyslu událostí může být přeslechnut. O tom pojednává dnešní starozákonní čtení.

Řecký text evangelia je formulován mírněji než liturgický překlad. Oba hovoří o nenávisti (řecky miseó) k našim blízkým a k sobě samotnému, ač řecký výraz pro nenávist nezahrnuje emocionální složku jako výraz český. Zdůrazňuje se to, že naše pohodlí a naši blízcí nemohou být omluvenkou z vyučování u Mistra, z naší celoživotní pětiletky na Boží stavbě. Charakter rozhodnutí pro učednictví Ježíš vysvětluje ve dvojici podobenství o stavbě a o králi, který uvažuje o obraně své vlasti. Podobenství zní pochopitelně a velmi pragmaticky. Jenže jejich aplikace na naši realitu tak jednoduchá není. Nejde jen o to, že je třeba každé rozhodnutí, tím spíše pro učednictví, důkladně rozvážit, ať nejsme všem pro smích jako ta příslovečná třtina, která se ve větru klátí. Taková by měla být všechna naše rozhodnutí. Avšak rozhodnutí pro učednictví takovou pragmatickou úvahu překračuje. Sám Ježíš se přece těmito podobenstvími neřídil. Vykročil do střetu, který světskými měřítky bráno nemohl vyhrát, prakticky spáchal sebevraždu trváním na svém učení a na tom, že se ničeho špatného nedopustil. Jak se jeho vlastní život slučuje s podobenstvími o stavbě a o uvažujícím králi?

Novozákoník Mrázek se přiklání k závěru, že Ježíš podobenství vztahuje na sebe. Chce dát všem na vědomí, že on má na to, aby dokončil svou stavbu a aby vyhrál svou válku, i když to po jeho zdánlivém ztroskotání vypadá, jako by zůstalo u rezivého skeletu a rozprášeného vojska. Jeho smrtí budování a boj přece nekončí. Naopak. Většina Ježíšova díla se uskutečňuje v životě Církve, v jeho posmrtné existenci. Je zřejmé, že Ježíšovo učení přesvědčilo dostatek opravdových učedníků, kteří svůj život budování Božího království a tradování Ježíšova učení zasvětili. Takovému výkladu můžeme přisvědčit. Ježíš však předpokládá dostatek učedníků, kteří sami „mistrují“. Sám předávání svého učení nezvládne. Pokud nebude mít dostatek vyučených učedníků, nových mistrů, nebude mít brzy žádné učedníky. Nejde jen o nedostatek kněží a řeholních povolání. Každý z nás i našich bližních je odpovědný za šíření Ježíšova učení o Božím království. Jen dostatek pokorných a nevyhořelých učitelů dokáže zapálit touhu po poznání a budování budoucnosti u další generace. Špatní „mistři“, kteří své povolání vykonávají ze setrvačnosti a pohodlí, by měli uvážit, zda by jejich učednické působení nemělo pokračovat jinou cestičkou. A pokud jde o „mistry“, kteří svého postavení pro své potěšení zneužívají? Ti by se měli zamyslet nad obrazem úzkých dveří, který Ježíš zmiňuje v evangeliu předminulé neděle.

Lze z učednického a jiného „celoživotního“ poměru vycouvat? Nebo je to vztah, který může ztratit pro učedníka (a i jeho mistra) svůj smysl? Myslím, že je třeba rozlišovat institucionalizované učednictví, popřípadě jiný obdobný poměr a učednictví neformální. Lidé jsou lidmi právě proto, že jejich životní rozhodnutí nejsou neomylná a nemohou být z povahy věci (reality) učiněna jednou provždy. Jestliže učedník po náležitém přezkoumání svého působení v dosavadních vztazích usoudí, že jeho působení odpovídá neslané soli a že jde pouze o vnější fasádu k zakrytí vnitřní prázdnoty, má nepochybně právo a povinnost svou cestu nasměrovat jinam. Třeba i mimo institucionální církev, třeba i mimo církevní manželství, přestože to církev zpravidla nepřipouští. Nemůže to být rozhodnutí unáhlené a lehkomyslné, ale budování Božího království má přece prioritu, která nemůže učedníka omezovat na zjevné a tradiční struktury. Křesťan, který se dokáže zorientovat ve směru Božího království mimo institucionální církev, nebo mimo církevní manželství, může pro Ježíšovu věc vykonat velké věci. Rozhodně větší než katalogový katolík s vyplněným deníčkem církevního patera, který žije ve strachu z Božího účetnictví.

A jak monstrum U Koníčka souvisí s učednictvím a s Božím královstvím? Jeho současná oplocená podoba se zdá být věrnou ilustrací Ježíšova podobenství o stavbě věže. Církev je tím, kdo se snaží práce na zpřítomnění Božího království organizovat. V dějinách církve byly mnohé okamžiky, ve kterých stav církve odpovídal podobě probíraného objektu. Po Ježíšově smrti, po smrti apoštolů, v době římského pronásledování i v době renesančních papežů, náboženských válek i v době osvícenství to bylo s církevním projektem hodně nahnuté. Viděno světskýma očima. Naděje, která čerpá z Ježíšova slibu, však dovolovala (i dovoluje) doufat, že Ježíšem rozjetý start-up nezkrachuje. A nezkrachoval. I když učednický poměr má svůj spirituální přesah a základ v zaměření na Mistra, je současně zakotven v pozemské současnosti. Učedník působí tady a teď a pro budoucnost usiluje o zpřítomňování Božího království. Je zřejmé, že pro křesťany i pro nekřesťany platí povinnost usilovat o dobro komunity, kterou všichni vytváříme. Pokud by tomu tak nebylo a pokud by většina o něco takového neusilovala, nemohla by naše společnost přetrvat, zanikla by. Práce na Božím království není v horizontu lidského života nikdy hotová. Obdobně to platí i pro práci pro naše světské společenství. Činnosti pro světskou komunitu a činnosti pro Boží království se v mnohém prolínají (ne-li překrývají), současně jsou v horizontu dějin stále rozpracované. A to je vlastně dobře, protože máme čas napravovat to, co se nám, přes naši dobrou vůli, nepovedlo. To, co nedokončíme my, mohou dokončit naši nástupci, bratři a sestry. Věříme, že Bůh nekádruje, podporuje vše, co prospívá lidem, protože právě to znamená naplňování smyslu lidských dějin. Třeba tady spočívá naděje, že jeden nepodařený a nedohotovený projekt dojde svého důstojného konce.

Použitá literatura:

Bible, ČEP – ČBS 1985 (texty této neděle též Václav Bogner a kol.: Liturgický překlad)

Bič, M.: Výklady ke Starému zákonu V., KN 1996

De Fiores, S. + Goffi, T.: Slovník spirituality, KN 1999

Imbach, J.: A učil je v podobenstvích, Ježíšovy obrazné příběhy o životě z víry, ZTT 2, Vyšehrad 2016

Johnson, L. T.: Evangelium podle Lukáše, SP 3, KN 2005

Léon-Dufour, X. a kol.: Slovník biblické teologie, Academia 2003

Mareček, P.: Evangelium podle Lukáše, ČEK k NZ 3, CBS + ČBS 2017

Mayer, B.: List Filipanům, List Filemonovi, MSK 11, KN 2000

Mrázek, J.: Lukášovská podobenství, Mlýn 2018

Müller P.-G.: Evangelium sv. Lukáše, MSK 3, KN 1998

Rahner, K., Vorgrimler, H.: Teologický slovník, Zvon 1996

Steiner, G.: Lekcie majstrov, Artfórum 2022

Vaďura, P., Beneš, J.: Nevystižitelný Bůh?, Vyšehrad 2010