Nedělní zamyšlení Ondřeje D., 25. neděle v mezidobí

V každém lidském společenství dojde dříve nebo později na spor mezi zastánci spravedlnosti a milosrdenství. Někdy převáží jedno, jindy to druhé. Výsledky tohoto sváru dokážou mnohé rozkohoutit. Dovolím si vyprávět příběh ze současnosti. Jedno malé společenství vlastníků bytových jednotek v domě, kde žije velký podíl starších lidí, pečuje o dvanáct bytů; z toho pouze tři byty mají „svůj“ balkón. Před několika lety společenství rozhodlo, že tyto „soukromé“ balkóny mají být opraveny, protože jejich drolící se povrch a rezivějící zábradlí ohrožují zateplenou fasádu a i kolemjdoucí. Vlastníci dvou balkónů si zaplatili opravu, s nezanedbatelným nákladem, u kvalifikované firmy. Třetí vlastník, věkem již starší a čerstvě ovdovělý, se rozhodl pro opravu svépomocí. Jenže svépomocná oprava na první pohled nebyla profesionální, problémy s balkónem přetrvávají dodnes. A tak po několika letech od zmiňované opravy došlo opět k diskuzi v domě, zda opravu provést a kdo ji bude platit. Většina, i když velmi těsná, rozhodla o opravě soukromého balkónu ze společných peněz. Diskuze před hlasováním i po něm byla velmi bouřlivá, až nevybíravá. Rozhodnutí většiny nepochybně přihlédlo i k věku, osobní situaci a majetkovým poměrům tohoto vlastníka. Těsná menšina je rozhodnutím, které volilo „milosrdenství“, dosud velmi rozhořčena a stále se snaží přijaté rozhodnutí zvrátit. Jejich hlavní argument se týká porušení principů spravedlnosti, tj. rovného přístupu k vlastníkům v obdobných případech.

Vraťme se k nedělním čtením. V evangelijním podobenství o spravedlivém zaměstnavateli Ježíš rozehrává ve snaze vysvětlit vztahy v Božím království poutavý příběh o majiteli vinice. Ten, ač má správce, sám za úsvitu vyráží na trh shánět zaměstnance, dělníky pro svou vinici. Evidentně má na srdci lidi, starost o peníze ponechává správci, jak uvidíme dále. Vinice je symbolem Izraele (Iz 5,1 - 7), hospodář může být Hospodinem a správce? Ten má na starosti pokladnu, takže náboženský funkcionář? Hospodář ujednává mzdu jeden denár, tedy obvyklou mzdu námezdného denního pracovníka (Tob 5,15), pouze s prvními (za úsvitu) najatými dělníky, ostatním slibuje „pouze“ spravedlivou mzdu. Je jasné, že podle zdravého rozumu by měli později najatí dostat poměrně nižší mzdu.  Podivné je, že se hospodář na trh vydává stále znovu s odstupy tří hodin, jako by pro svou vinici měl větší potřebu pracovníků, než může místní pracovní trh uspokojit. Protože intenzivní práce byly na polích spjaty se žněmi, může to nasvědčovat eschatologickému vyznění podobenství jako obrazu posledního soudu (Mt 13,39). Proč si hospodář najímá i před koncem pracovního dne nové dělníky, není jasné; není ani jasné, proč je nikdo nenajal. Kde vlastně tito opoždění zájemci o práci celý den byli? To ale není pro chápání příběhu podstatné, byť by nás to zajímalo. Jde přece o Boží království a v něm by měli podle Božího záměru skončit všichni lidé. Ježíš svůj příběh vypráví takto nepravděpodobně právě proto, aby se výrazněji projevilo, že hospodáři leží na srdci zájem lidí bez ohledu na jejich výkon.

Po skončení pracovního dne je povolán správce, aby vyrovnal před zraky všech mzdu za odpracovaný den. Podle pokynu hospodáře začíná u těch, kteří přišli nejpozději. V příběhu jde o to, aby ti, kteří mají dostat výslovně smluvenou mzdu, viděli, jak se hospodář vyrovnal s jejich méně unavenými kolegy. A jaké je překvapení, že všichni dostávají stejně: jeden denár. Více upracovaní pochopitelně očekávají více, než dostali opozdilci. Ti, kteří pracovali od úsvitu, jsou uražení, i když si svůj peníz berou. Nemohou si však pomoci a reptají před hospodářem. Dostali však přece to, co si ujednali za celodenní práci. Ujednaná mzda je navíc obvyklá a spravedlivá. Co jim vlastně vadí? Pro vysvětlení se musíme se vrátit k poslednímu verši 19. kapitoly evangelia podle Matouše a na konec podobenství. Příběh o dělnících na vinici je orámován proklamací o obrácení pořadí obyvatel Božího království oproti životu mimo něj (Mt 19,30: Mnozí první budou poslední a poslední první. Mt. 20.16: Tak budou poslední první a první poslední). Jenže ono to tak v podobenství úplně není. Nejde o to, že by první dostali nejméně a poslední nejvíce. Dojde přece pouze k vyrovnání odměny za práci na úroveň jakési průměrné mzdy. Poslední se sice skutečně stali prvními, první ale posledními už ne. Podobenství reaguje na uplatňování práva na důstojenství těmi, kdo se k Ježíšovi přidali jako první. Jeho smysl spočívá v tom, že vlastně není prvních a posledních. Výsadou těch prvních je vidět, jak do Božího království vstupují ti, kdo se k Ježíšovi přidali později… Jejich odměna však není větší, jak by nasvědčoval obsah předcházející 19. kapitoly. Možná je součástí odměny těch prvních i poznání, že pokud se role jednou otočí a oni budou posledními, tak je stejně dobrá odměna nemine. Věřím, že toto ujištění může vnést do života námezdního dělníka živícího sebe i rodinu velký klid.

Podobenstvím chce evangelista osvětlit své představy o vztazích v Božím království. Nikoli činit návod pro všechny situace běžného života. Pokud bychom podobenství brali doslova pro pracovně právní vztahy, pak bychom aprobovali porušení zákonného příkazu. Podle § 16 odst. 1 zákoníku práce (platného v České republice) jsou zaměstnavatelé povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání. Tedy jako zaměstnavatel se nemohu odvolávat na to, že se svým majetkem nakládám, jak chci. Pokud někdo odvede stejný pracovní výkon jako druhý, pak je vyloučeno, abych oblíbence odměnil lépe než nesympatického mrzouta. I když… Způsob, jak někoho diskriminovat, aby to tak nevypadalo, popř. aby to nešlo prokázat, se vždycky najde. V Božím království se však neboduje výkon, který jsme pro Ježíše odvedli, ale každý dostane stejnou odměnu. Užívat si toho, co ucho neslyšelo a oko nevidělo. A tady je nasnadě problém. Dokážeme to akceptovat? Protože jsme již od počátků našeho lidství nastaveni na srovnávání, stále posuzujeme, co kdo má a zda si to zaslouží. A nejvíce mně vadí, pokud někdo žil jako ten marnotratný syn, a přece dostal stejně jako já, který jsem plnil všechny své povinnosti jako zbožný katolík. Třeba právě tento pocit křivdy tak rozmrzel první mezi dělníky. Dostali sice, co jim bylo hospodářem slíbeno, ale ti opozdilci nedopadli hůře, jak šlo předem důvodně předpokládat.

Nemůžeme tvrdit, že by nás Hospodin na rozdíly mezi našimi představami a sklony a tím, co platí v Božím království, neupozorňoval. Některá podobenství Nového zákona jsou věnována právě Ježíšově snaze změnit smýšlení svých učedníků o nadcházejícím životě, ve kterém vládnou Hospodinovy zákony. I v úryvku z prvního čtení se připomíná, že Hospodinovy představy o spravedlnosti jsou mírně řečeno odlišné od našich. A my jsme Hospodinem důrazně vyzýváni, abychom si na to zvykli a přemýšleli nad tím. V úryvku z listu Filipanům svatý Pavel uvažuje, jak by se přijetí Hospodinových představ o budoucnosti (ne tedy konkrétně o Božím království) mohlo uskutečnit. Svatý Pavel je ve vězení, takříkajíc v přímém ohrožení života. Pavel toto nebezpečí přijímá, ale nevolí sám mezi životem a smrtí. Nevzdává nic a neomezuje svůj životní plán na jedinou alternativu. Je otevřený pro Hospodinovu vůli a akceptuje ji. Neláteří nad nespravedlností života, bude-li muset předčasně zemřít. Bude-li ho třeba pro kázání evangelia, bude kázat. Nebude-li ho třeba, pak přijímá budoucnost v přítomnosti oslaveného Krista.

Pokud budeme ochotni se zamyslet nad poselstvím úryvku z evangelia, pak uvažujme nad tím, že náš život je formován srovnáváními. Neměli bychom si ale dovolit zlobu nad tím, že někdo nedopadl hůře než my, i když si to „určitě zasloužil“. Nebo dokonce dopadl lépe než my. Protože to bychom si v Božím království obtížně zvykali.  

Úvodní příběh ze života odhaluje, že taková reakce je častá a v některých případech ji nelze ani jednoznačně odsoudit jako jasně nesprávnou. Striktně vzato dostal ten starý člověk více než ti dva vlastníci platící již dříve ze svého. Z podobenství vyplývá, že spravedlnost nelze prosazovat vždy bez příměsi milosrdenství. Někdy se i zdá, že spravedlnost si musí občas zdřímnout, aby bylo možné věci společenství uspořádat náležitě. Ostatně hospodář možná odměnil i ty opozdilce denní mzdou proto, že jinak by jejich rodiny strádaly hladem. Pokud se nám podaří i v našem životě čas od času prosadit logiku Božího království, bude to dobrým tréninkem pro věci příští.