Nedělní zamyšlení Ondřeje D. - 5. neděle velikonoční

„V podstatě si myslím, že bychom měli číst jen knihy, které nás koušou a štípají. Jestliže námi knihy, které čteme, neotřesou jako rána pěstí do hlavy, k čemu je číst?... Kniha musí být onou sekerou na zamrzlé moře uvnitř nás. Tomu věřím.“ Franz Kafka ve svém dopisu Oskaru  Pollakovi vyjadřuje přesvědčení o smyslu čtenářství. Opravdu nejde o to, abychom se nechali utěšovat a hladit po střapaté hlavičce… Jenže jak jsme na tom s Biblí? Je Kniha tím, co nás dokáže rozhýbat ve chvíli nehybnosti a zastavit ve chvíli hektické aktivity? Je to soubor textů, které nás dokážou pokousat? Bible nám nemá potvrzovat naše připravené názory a nemá umožňovat stavět podle našich narýsovaných plánů.
Jak přistupovat k lásce mezi učedníky, o které Ježíš hovoří ve své promluvě při Poslední večeři? Vždyť má jít přece o naše poznávací znamení… Máme přehlížet a zahlazovat naše rozpory a nelady? Chce se po nás, abychom lakovali naše kostelní lavice na růžovo?
Láska, dnes bychom možná hovořili mimo křesťanské společenství o vztahu přátelství, předpokládá zájem o druhého a o jeho dobro. To ale není možné prosazovat bez obtíží. Současnost uznává naši neopakovatelnou individualitu, se kterou je však spojena nesdělitelnost vnitřního prožívání. Jak poznat, co si láska po nás žádá? Ani vyjádření přání a požadavku druhým nemusí být vždy směrodatné. Umíme vždy vyjádřit svoje pocity? Dokážeme se vypořádat s tušenými touhami a potřebami? Jsou přesvědčení přátel vždy nerozporná? Navíc: někdy jako by v nás sídlilo vícero individuí, a to nemusíme být ohroženi psychickým onemocněním.
Budu vám vyprávět příběh o jednom velkém přátelství a jeho děsivém konci. Dva muži středního věku Clive, hudební skladatel, a Vernon, novinář, se znali velmi dlouho. Dokonce sdíleli milenecký vztah k jedné ženě, Molly Laneové. Drastické umírání Molly, její utrpení před smrtí, způsobené nemocí, která ji připravila o rozum, pohnulo oba přátele v nejlepších letech, aby se zamysleli nad vlastní konečností. Vytanula však otázka, zda lidská křehkost bude na zvládnutí vlastního konce stačit. Protože se oba muži měli velmi rádi, respektovali a uznávali se, prostě si věřili, dohodli se na plánu pro případ, že jeden z nich dospěje na hranu svého života a nebude již schopen o sobě rozhodovat. V základu dohody stály dobré úmysly. Zabránit zbytečnému a dlouhému utrpení, které si ani jeden z přátel nepřáli a kterého se také náležitě obávali. Oba věděli, že existují zařízení, ve kterých vás dokážou utrpení zbavit a odchod na druhý břeh urychlit. Například v nizozemském Amsterodamu.
Uplynula nějaký čas. Přátelé se těšili dobrému zdraví a přiměřeně úspěšné kariéře. Jenže oba byli postaveni před výzvy, které byly větší, než dokázali zvládnout. Vernon se dostal ne úplně standardním způsobem ke skandálním intimním fotografiím významného politika. Jak s takovými informacemi naložit? Pokud žijete v konzervativně orientované společnosti, ta svému politiku jen tak nějaké excentrické chování neodpustí. I z našeho kulturního okruhu víme, že měřítko pro hodnocení vystupování politiků bývá přísnější než na vystupování voličů. Novinář důkladně probírá další postup se svým přítelem, ale ke shodě nedojde. Naopak. Vernon se rozhodne pro zveřejnění, a tak vlastně pro zničení politické kariéry, možná i vlády, ve které politik působí. Skandál je to opravdu veliký a vše vypadá tak, jak si Vernon naplánoval. Nemravný politik už už padá a Vernonova žurnalistická kariéra bude náležitě resuscitována. Jenže situace se vyvine poněkud jinak. Politiku se po počáteční mediální bouři dostane podpory jeho rodiny, jeho politické strany a i nakonec nevypočitatelné mediální velmoci. Vernonův přítel Clive je šokován bezpáteřností novináře a Clivův předcházející důrazný nesouhlas se zveřejněním se zdá být potvrzován bouří ve sdělovacích prostředcích. Podle Cliva, který se zamýšlí nad Vernonovým psychickým stavem, musel kamarád v poslední době zešílet. Doslova.
Ani Clive nemá na růžích ustláno. Jeho tvorba stagnuje, jeho múzy jsou dlouhodobě na dovolené. Dostane však zakázku snů, projednávanou i na vládní úrovni, která má být vrcholem jeho kariéry. Symfonie milénia, taková zakázka nebývá pro každého. Jenže Clivovo autorské trápení pokračuje. Utápí se v řadě osobních problémů, ze kterých nakonec vzchází v důsledku tvůrčí krize něco, co dokáže ocenit asi jen Clive. Skladatel komponuje pro lepší inspiraci v přírodě a stává se náhodným svědkem surového napadení mladé ženy mužem. Clive je však právě líbán múzou, zapisuje notičky a nijak nezasáhne, zločin ani neoznámí. Svěří se svému příteli, snad aby odlehčil hlodajícímu svědomí, snad aby se ospravedlnil. Vernon si uvědomí na základě zpráv z tisku, že násilnický muž byl recidivista, který ženy brutálně napadal opakovaně a že po probíraném napadení v násilí pokračoval na jiných ženách. Vernon obviní přítele z povážlivé pasivity, lhostejnosti k násilí, cynismu. Tlačí na Cliva, aby se přihlásil na policii. Clive se po dlouhých výmluvách naléhání podvoluje, ale Vernon je již přesvědčen, že s přítelem není něco zásadního v pořádku. Jeho zděšení nad Clivovou amoralitou, která musí být deficitem duševního zdraví, se stále stupňuje. A přítelova zrada ve věci zveřejnění politikových fotografií tak bolí… Vernon začne uvažovat nad tím, zda natolik nemocný člověk má pro co žít. Doslova.
Privátní problémy se u obou přátel promíchají s oním osudovým slibem na pohřbu přítelkyně. Kamarádi bezodkladně přikročí k akci, které pro oba z nich končí působivě na jedné klinice v Amsterodamu, kde je již vše potřebné připraveno. Ukončení života se zdá být děsivě snadné, byť zápletka je pointována na hranici uvěřitelnosti. Nejde jen o varování před zneužitelností eutanazie, ale též o varování před nereflektovanými důsledky dobrých úmyslů. I když křesťané nebudou zpravidla v pokušení zařídit svému bližnímu eutanazii ve Švýcarsku, nebo v Beneluxu, i oni jsou v pokušení pýchy, že přece nejlépe vědí, v čem spočívá dobro jejich bližního. Protože mají církevním prostředím vyprofilované jasné názory na řadu intimních sfér člověka, bývají schopní vyvíjet velký tlak na to, co chápou jako zpochybnění zavedených životních pořádků. Důsledky mohou být podobné oněm románovým, byť by šlo zpravidla „jen“ o smrt sociální.
Evangelijní text z dnešní neděle se týká promluvy Ježíše poté, co společenství opouští Jidáš, aby realizoval své záměry. Události, které předcházejí jeho odchodu, naznačují, že Ježíš ho nevylučoval ze svého okruhu s odsudkem. Podle některých komentátorů má být podání sousta odkazem na eucharistickou hostinu (Ježíš je ve společenství s tím, kdo chce jeho záhubu). Ježíše vede odchod Jidáše k zamyšlení nad vztahy mezi jeho učedníky a usoudí, že učedníci by měli být poznatelní tím, jak pečují o své vztahy k druhým (učedníkům). Naším úkolem je Ježíšovu výzvu ke zvnitřnění přikázání lásky aktualizovat o kontext našeho individuálního, rodinného i církevního prostředí. Někdy bude vhodné vlastní přání potlačit, někdy to bude přesně naopak. Jindy bude na místě přítele (bratra) v jeho snahách podpořit, jindy se zase snažit mu jeho jednání rozmluvit. Naše láska k našim bratrům a sestrám však nemůže být donucováním k průměrnosti a přesnému zachovávání dosavadních zvyků.
Vyprávěný příběh byl pro mě jedním z textů (jde o román Amsterodam spisovatele Iana McEwana), který mě před dvaceti pěti lety změnil. Pochopil jsem, že (domnělé) dobro pro druhého nemůže být vynucováno bez zdravého rozumu, bez zamyšlení nad tím, co je dobré pro přítele (bratra či sestru), co je dobré pro mě a co je dobré pro společenství. Přesněji: co si myslím o tom, co je (asi) dobré. Moje představa o dobru by měla být konfrontována v rozhovoru s Bohem, s přítelem i s texty, které jsou pro mě inspirativní. Pokud je Bible aplikována mechanicky, vždy si v ní najdu to, co odpovídá mému přání. Navíc pak prý nejde o „sobecké“ prosazování vlastních potřeb, ale o „altruistickou“ realizaci Boží vůle („přes mrtvoly“). Bible by pro nás neměla být Knihou proměn (https://cs.wikipedia.org/wiki/I-%C5%A5ing), ale výzvou ke konfrontaci vlastních postojů, přesvědčení a předsudků při účasti na cestě Božího lidu dějinami i s těmi podivnými, nepohodlnými a militantními částmi Knihy. Otázka tedy zní: Jak číst Ježíšovu řeč z J 13.34-35, aniž sklouzneme do klišé? Chtěl Ježíš říci opravdu pouze to, že křesťané „se mají mít vzájemně rádi“? Jak poznat náplň Ježíšova příkazu ve vztahu ke konkrétnímu bratru, konkrétní sestře? Jde skutečně jen o ochotu opravdu chtít dobro pro druhého? Pokud uvážíme vyprávěný příběh o koncích jednoho láskyplného přátelství, budeme v páchání dobra opatrnější. Zajisté nám v zaujetí přiměřeného postoje pomohou i naše srdeční knihy včetně Bible.
Zdroje:
Bible, ČEP – ČBS 1985
De Fiores, S. + Goffi, T.: Slovník spirituality, KN 1999
Kliesch, K.: Skutky apoštolů, MSK – NZ 5, KN 1999
Moloney, F. J.: Evangelium podle Jana, SP 4, KN 2009
Mrázek, J.: Zjevení Janovo, ČEK k NZ 21, CBS / ČBS 2017
McEwan, I.: Amsterodam, Odeon 2012 (2. vydání)
Roskovec, J.: Evangelium podle Jana, ČEK k NZ 4, CBS / ČBS 2020
Porsch, F.: Evangelium sv. Jana, MSK – NZ 4, KN 1998