Nedělní zamyšlení Ondřeje D. - Květná neděle

Zamyšlení k evangelijnímu úryvku 6. neděle postní – pomazání Ježíše bezejmennou ženou   (Mk 14, 3 – 9)

Biblická čtení při Květné neděli jsou soustředěna na výpovědi o Ježíšovi. Snaží se Ježíšovu osobu popsat za použití veršů z knihy proroka Izaiáše jako Božího služebníka, který neuhne před svým úkolem, ač sledování této stezky (podle Izaiáše zákonitě) budí nelibost druhých. Pavel v Listu Filipanům přejímá raný hymnus o Ježíši Kristu, který Izaiášovým slovníkem začleňuje do výpovědi o Ježíši Velikonoční události jako významné pro shrnutí podstaty Ježíšova působení. Čtení pašijí podle Marka vypráví o posledních dnech Ježíše v Jeruzalémě. V rámci pašijí však u Marka vystupuje jeden opomíjený aktér, na kterého se Ježíš snaží upozornit a jehož jednání Ježíš vnímá jako významné pro chápání své identity. Pomazání Ježíše bezejmennou ženou v domě Šimona Malomocného zaostřuje, nikoli poprvé a nikoli naposledy, na ženy a na jejich vnímavost vůči Ježíšově identitě a jeho poslání. Věnujme se tedy při této neděli i někomu jinému než hlavní postavě evangelií. Ježíš to ostatně doporučuje.

                                              Pomazání Davida Samuelem

Nejprve však shrňme význam olejů pro společenské praktiky Ježíšovy doby. Pomazání olejem bylo zatíženo mnohostrannou symbolikou. Podle Židů olej proniká do těla (Žl 109,18) a dodává mu sílu, zdraví, radost a krásu. Užívání olejů podle trojího použití k různým (symbolickým) účelům můžeme rozlišovat takto: a) Vonný olej je symbolem radosti a býval odedávna používán při slavnostech. Odříkání od vonných olejů bylo spojeno s půstem a smutkem. (Ježíš však doporučuje něco jiného v Mt 6,17.) Pomazáním olejem vyjadřoval hostitel hostu úctu. b) Oleje byly používány též k léčení nemocných (Lk 10,34), očištění vyléčených malomocných (Lv 14,10 an.) a vymítání zlých duchů (Mk 6,13). Ostatně i dnes je mezi veřejností populární aromaterapie (rozptylování vonných olejů v interiérech). c) Pomazání je vnímáno od starozákonních dob jako posvěcení. Posvěcovány byly kultovní předměty (např. oltáře), na krále byl pomazán král Saul a král David; v obou případech Samuelem (1 Sam 10,1; 16,3, vizte obrázek výše). Uvedený zvyk byl zachováván i u judských králů. Královské pomazání jako znamení zvláštního, Bohem daného statusu je určeno též Mesiášovi, který je titulován Pomazaným (Žl 2). Rovněž kněžím se dostává pomazání, poprvé Áronovi z rukou Mojžíše (Ex 29,7). Evangelisté dávají pomazání vonnými oleji další smysl v souvislosti s obyčejem pomazat mrtvého vonnými mastmi (Mk 16,1). Není třeba zdůrazňovat, že oficiální veřejné úkony v souvislosti s pomazáním byly svěřeny v logice uspořádání tehdejší společnosti do rukou mužů.

Vyprávění o pomazání Ježíše ženou je obsaženo ve všech evangeliích (Mt 26.6 an., L 7,36 an., Mk 14.3 an., J 11.1 an.), a tedy je pravděpodobné, že se událost v nějaké podobě skutečně odehrála. Mezi příběhy o pomazání jsou však v jednotlivých evangeliích výrazné rozdíly. Příběh slouží evangelistům k naplnění jejich teologických záměrů. Dá se říci, že srovnání začlenění textů o pomazání do evangelií umožní pochopit, co to je vlastně Slovo Boží a jak je to s jeho „doslovností“. U Lukáše je příběh začleněn do doby počátku veřejného Ježíšova působení v Galileji do domu farizea Šimona a je ilustrací účinnosti pokání bezejmenné ženy prostřednictvím skutků lásky. Zbylým evangelistům nejde o napravení hříšnice a začleňují příběh pomazání do pašijí. U Jana navazuje vyprávění o pomazání na oživení Lazara, odehrává se v domě Lazara, Marie a Marty, konající ženou je Marie (sestra Lazara) a pomazávají se (stejně jako u Lukáše) nohy. U Matouše a Marka se příběh odehrává v Betánii v domě Šimona Malomocného, žena nemá, stejně jako u Lukáše, žádné jméno a pomazává Ježíšovu hlavu (vizte obrázek níže).

                    Pomazání Ježíšovy hlavy ženou

Marek příběh o pomazání vkládá mezi rozvažování židovské elity o způsobu Ježíšova odstranění (Mt 14,1 – 2) a Jidášovo ujednání s nimi o vydání Ježíše (Mt 14,10 – 11). Techniky vkládání a kontrastu využívá evangelista rád pro jejich vliv na čtenářovu (posluchačovu) pozornost. Scéna Ježíšova pomazání jako znázornění věrnosti jeho osobě a jeho dílu je obklopena plány na jeho zabití. Zařazení příběhu o pomazání do pašijového vyprávění působí na čtenáře téměř fyzicky a vyvolává pocit ohrožení, obklíčení nepřáteli (Ž 22, 31, 35, 38, 69, 71). Nejde však o jediný kontrast, který je v souvislosti s příběhem nasnadě.

Vyprávění o události v Šimonově domu má dvě ústřední témata. Již zmiňované pomazání jako takové, které však v tomto kontextu nabývá nových a provokujících rysů, a jednání ženy na slavnostní hostině a současně reakce hostů na toto jednání. Marek výslovně zmiňuje, že Ježíš považuje své pomazání za pomazání ke svému pohřbu. Vylití oleje na Ježíšovu hlavu však vyvolává představy o pomazání krále a Mesiáše. Nedlouho před hostinou v Betánii byl Ježíš provolán při vjezdu do Jeruzaléma synem Davidovým (Mk 11,9 – 10). To, že Ježíš nebude Mesiášem, jak si ho většina lidí jeho doby představovala, se stává zřejmým v krátké době po pomazání. Aby mohl evangelista přikládat ženině jednání prorocký význam, pomazání ve smyslu pocty spojuje s pohřebními zvyky. Po Ježíšově smrti totiž nebylo možné pomazání mrtvého provést, protože byl hrob prázdný (Mk 16,1 – 8).

Ženino jednání muselo být vnímáno v chápání Ježíšových současníků jako šokující. Žena vstupuje do shromáždění, které bylo vyhrazeno mužům, aniž má nějaký zřejmý vztah k domu. Beze slova vysvětlení přistupuje k Ježíšovi a vylévá mu na hlavu luxusní olej. Uvedený čin je popisován jako nadmíru velkorysé konání. Sama o sobě alabastrová nádobka, v níž byl olej umístěn, mohla mít vysokou cenu. Olej, který byl jednorázově použit, měl hodnotu desetiměsíční mzdy dělníka (v našich hodnotách minimálně 150.000 Kč). Evangelista popisuje rozbití nádobky stejnými dramatickými slovy, jaká používá o rozlomení okovů posedlým (v originále syntribein; Mt 5,4). V reakci na ženinu aktivitu se strhne bouře (mužských) hlasů. Použitý výraz pro hněv měl výrazně fyzickou složku: používal se i pro frkání koně (v originále embrimasthai). Byla to prostě bouře nesouhlasu. Motivy odporu evangelista neprozrazuje, nepovažuje je za podstatné. Můžeme diskutovat, zda šlo o rozhořčení nad vpádem ženy do mužského prostředí nebo skutečnou starost o chudé anebo nepřímé napomenutí Ježíše, že se proti vznešenému pomazání neohradil. Reptající, není zde zmínka, že by šlo o učedníky, poukazují na ohromné plýtvání, které vlastně okradlo chudé o jejich almužnu. Ježíš se ženy zastává a ohrazuje se proti plísnění dobrodějky. Určitě nebylo Ježíšovým úmyslem zpochybňovat smysl almužny a zápasu s chudobou. Almužna však nemá být samoúčelem a jediným způsobem nasazení pro Boží království. Ochota darovat se pro dobrou věc může mít větší význam než prosté předání prostředků adresátům chudinské pomoci. Jako by v této myšlence rezonovalo podobenství o spravedlivém hospodáři a jeho „nespravedlivém“ konání (Mt 20,1 – 16). Hosté záviděli ženě, že je dobrá? 

Probíraný text obsahuje také jeden z mála příslibů, které Ježíš adresoval konkrétní osobě (a jejímu dobrému skutku): o události (a jejím původci, či původkyni) se bude mluvit všude, kde bude kázáno evangelium. Po celém světě. Marek tím může evokovat celosvětové ambice křesťanů, může ale též navazovat na židovský Midraš rabba (ke knize Kazatel), který hovořil o tom, že „jako se vůně voňavky šíří z ložnice do jídelny, tak se dobré jméno šíří z jednoho konce světa na druhý“. Zajímavé je, že v Markovi nemá být podle Ježíše v budoucnu vzpomínána poslední večeře, ale právě ženin skutek. V souvislosti s ustanovením poslední večeře u Marka (Mk 14,22 – 25) se nezmiňuje, že by se měla večeře Páně uskutečňovat napříště na Ježíšovu památku. Podle Marka však Ježíš předpovídá, že vyprávění o pomazání se bude šířit s evangeliem na ženinu památku po celém světě. Jako by ženin skutek zasloužil připomínání spíše než sama poslední večeře. To je v kontextu významu večeře Páně pro křesťany hodno pozornosti. Žena vykonala své (podle Marka) mlčky a nijak nereagovala na výtky hostů ani na pochvalu Ježíše. Její čin však mluví tak nahlas, že se o něm dozvědí všichni lidé na celém světě.

                                                      Marie pomazává Ježíšovy nohy

Jenže téměř vše na světě má svůj rub a líc. Ježíšův příslib je jedna věc, chování církevních obcí a umělců (a jejich mecenášů) druhá. Ve většině případů není příběh bezejmenné ženy v církevních obcích součástí pašijových čtení. A tak je mluvící příběh paradoxně umlčován soudobou praxí, která vlastně nelogicky a v rozporu s Ježíšovým příslibem zdůrazňuje význam Jidášova vydání Ježíše veleradě, jako by bez Jidáše nedošlo k prosazení Ježíšova učení a jeho snah. Za zmínku stojí i skutečnost, že ve výtvarném umění dávají umělci přednost vyobrazení pomazání Ježíšových nohou před pomazáním jeho hlavy (porovnejte oba obrázky pomazání ženou). Není třeba hned mluvit o kulturních stereotypech, ale je postava ženy nad Ježíšovou hlavou opravdu hodná méně zobrazování, než je postava klečící ženy u Ježíšových nohou? Je pravda, že v kontextu Lukášova zpracování příběhu o napravení hříšnice je klečící žena (tedy postava hříšníka či hříšnice) na místě. Vysvětluje to ale výraznou převahu zobrazování (alespoň podle referencí na české Wikipedii) „ženy ponížené“ před „ženou vyvýšenou“?

V závěru postního období se můžeme zamyslet nad tím, jaké nosné příběhy si vyprávíme a předáváme a proč. Příběh ženy, která dokázala rozpoznat Ježíšovu situaci a která na to dokázala správným, byť pro přítomné šokujícím způsobem reagovat, by mohl být takovým příběhem. Náznaky náboženských funkcí pomazání v uvedeném příběhu mohou vést dále k zamyšlení nad postavením žen v naší církvi. Ženy a muži jsou nepochybně hluboce rozdílní. Co ale tato biologicky založená rozdílnost vlastně odůvodňuje?

Použitá literatura:

 Bible, ČEP, 1995

Xavier Léon-Dufor a kol.: Slovník biblické teologie, Academia 2003

John R. Donahue, Daniel J. Harrington: Evangelium podle Marka, Sacra Pagina 2, KN 2005

Petr Pokorný: Evangelium podle Marka, ČEK k NZ 2, ČBS 2016

Meinrad Limbeck: Evangelium sv. Marka, Malý stuttgartský komentář k NZ 2, KN 1997

Kol.: Výklady ke Starému zákonu IV./Knihy prorocké, KN 1998

Bernhard Mayer: List Filipanům, List Filemonovi, Malý stuttgartský komentář k NZ 11, KN 2000