Nedělní zamyšlení Ondřeje D. - Svátek Křtu Páně

Lk 3,15-16.21-22

Lid byl plný očekávání a všichni uvažovali o tom, zdali Jan není Mesiášem. Jan jim všem na to říkal: „Já vás křtím vodou. Přichází však mocnější než já; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u opánků. On vás bude křtít Duchem Svatým a ohněm." Když se všechen lid dával pokřtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe, Duch Svatý sestoupil na něj v tělesné podobě holubice a z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení."

Vaření z vody. Občas zaslechnu povzdech od některých z autorů nedělních zamyšlení, že s tím či oním textem mají obtíž. Zpracovat text o aktualizaci biblického vyprávění pro dnešek, o svých zážitcích a setkáních, o svých dilematech a životních šmodrchancích je někdy opravdu náročné; a nezřídka i hodně osobní. Nemluvě o situaci, kdy na nás vyjde text, se kterým jsme se již v minulostí (ne/úspěšně) utkali. Děs z prázdného listu papíru (prázdného monitoru). Možná jednou společně založíme klub Veteránů zamyšlení. Dnešní evangelijní text má s vodou mnoho společného. Pojďme tedy vařit… z vody.

Vana plná teplé vody je pro řadu z nás symbolem očisty těla i duše. Ponořit se do horkého média prý připomíná návrat do mateřského lůna, což nemohu potvrdit (ani vyvrátit), protože si na to již vůbec nevzpomínám. (Předpokládám, že ani Vy na tom se vzpomínkami nejste lépe.) Úleva od tělesné nečistoty i od všednodenních starostí jsou u lidí všech názorových a náboženských představ spojeny s vodní koupelí (či alespoň omytím). Voda byla již s ohledem na svou nezbytnost pro život předmětem dávných mýtických a náboženských vyprávění; výrazněji v oblastech, kde byla nouze o vodu. V novozákonní Palestině (a vůbec na Blízkém východě) byla voda vzácnější než dnes, protože lidé byli závislí na tehdejších jednoduchých technologiích jejího získávání. Není tedy divu, že i v judaismu existovaly tradované inspirované texty, které životadárnou i ničivou moc vodního živlu tematizovaly a vyrovnávaly se s ní. Z biblického textu plynula pro židy řada povinností s vodou spojených, často šlo o rituální úkony spojené s tělesnou a z ní odvozovanou duševní čistotou.

V novozákonní době se rozšířily očistné rituální koupele členů židovských společenství v Damašku a Kumránu (zejména esejské sekty). Učení Jana Křtitele z tohoto duchovního pramene vycházelo a jeho působení v údolí Jordánu bylo na vodu a její využití při realizaci duševního přerodu lidí bytostně vázáno. Neděle svátku Křtu Páně je tradičně věnována počátku Ježíšova veřejného působení, včetně jeho křtu na janovský způsob. Z evangelijního textu i z doby, kdy k tomuto křtu došlo, je zřejmé, že označení křest pro ponoření penitenta do Jordánu není úplně přesné. Neodpovídá našemu chápání křtu, který je od doby Pavlových vystoupení a jeho dopisů spojen s koncem Ježíšova tu-zemského působení, dokonce byl Ježíšovým umučením a vzkříšením vlastně umožněn. Ježíšovu sestupu do hrobu a jeho vzkříšení jako výstupu k Otci odpovídá křestní ponoření a vynoření (nebo katolické tradiční trojnásobné lití vody na hlavu za pronášení liturgické formule).

Ježíšův křest je zmiňován ve všech synoptických evangeliích a předpokládá ho též Janovo evangelium. Lze tak jeho křest považovat za poměrně spolehlivě historicky doložený. Událost křtu nebyla však pro uchopení Ježíšovy identity evangelisty právě jednoduchá. Každý z nich se musel vyrovnat s tím, že Ježíš vystupuje jako Janův učedník a účastí na křtu se zařazuje mezi hříšníky. Vyprávění o události křtu pojímá každý z evangelistů jinak, vždy však tak, aby obhájil Ježíšovu důstojnost a jeho převahu nad Janem. Ježíšova důstojnost spočívá v jeho zvláštním vztahu k Bohu, vyvyšujícím ho nad Jana Křtitele. Ježíšovo zařazení mezi zástupy kajícníků, které čekají na křest, nesouviselo s jeho hříšností (nešlo mu o pokání za své hříchy).

Marek (1,9-11) řeší problém Božím hlasem z nebe s přihlášením se k Ježíši jako milovanému Synu (hlas je určen Ježíši privátně). Matouš (3,13-17) popisuje, že Jan se zdráhal Ježíše pokřtít, uvažuje nahlas o opaku (Ježíš by měl prý křtít Jana). Ježíš interpretuje svůj křest jako naplnění spravedlnosti (Boží vůle) a sebe jako spravedlivého, což Jana přesvědčí a pohne ke křtu. Jan Evangelista (1,19 nn) se o Ježíšově křtu raději vůbec nezmiňuje, pouze uvádí Ježíšovo označení a naplnění Duchem Svatým (1,32-34). Lukáš, jak je zřejmé z dnešního úryvku včetně vypuštěných veršů 3,17-20, odděluje část týkající se Jana Křtitele a jeho kazatelské činnosti od křtu vyprávěním o uvěznění Jana Herodem Antipou. Líčení Ježíšova křtu následuje bez zmínek o Janu Křtiteli jako křtícím.

Lukáš se odlišuje od ostatních evangelistů důrazem na modlitbu. Řada přelomových událostí v evangeliu je uvozena či vyvolána Ježíšovou modlitbou. K zázračným dějům (zjevení Ducha Svatého a Boží hlas) nedochází, na rozdíl od Marka, v reakci na křest, ale v reakci na modlitbu. Zjevení Ducha je přitom výslovně reálné a viditelné a Boží přihlášení k Ježíši každému slyšitelné. Počátek Ježíšova veřejného působení je u Lukáše až spektakulární, skutečně po všech stránkách veřejný. Materializace Ducha Svatého v holubici musela být pro židy šokující, protože Duch se dosud v dějinách putujícího Božího lidu objevoval v podobě nehmotné: dechu, vánku. Nejde přitom o to, že by se Ježíšovi dostalo Ducha Svatého až v souvislosti s křtem, protože Ho měl již od svého početí. Nejde ani o to, že by si do svého křtu Ježíš nebyl vědom svého zvláštního vztahu k Bohu, protože vědomí Synovství vyplývá z vyprávění o dvanáctiletém Ježíši v chrámu. Jde o slavnostní zarámování počátku Ježíšovy cesty na Golgotu.

Vztah Jana Křtitele a Ježíše, jeho nerovnost vyplývající z Ježíšovy důstojnosti, nemusel být nutně formován prohlášením Jana o očekávání někoho mocnějšího (Lk 3,15-16). Jan sice poukazoval na svého následovníka, Mesiáše, avšak uvedené výroky Lukáš nesměruje výslovně na Ježíše (na rozdíl od pregnantního Jana Evangelisty a opatrného Matouše). Ostatně v Matoušovi se dává Jan Křtitel z vězení informovat Ježíšem o jeho sebepochopení (Mt 11,3), zda se Ježíš považuje ze Mesiáše. Zdá se, že jistotu Jan ani po událostech křtu neměl. Ježíš si nepochybně Jana Křtitele vážil, zaměření jeho veřejné činnosti však bylo jiné. Na rozdíl od Jana Ježíš nabízel možnost obstát při Božím soudu účastí na projektu Božího království. Nešlo jen o to zůstat po Boží pravici při Božím soudu v budoucnosti, ale zasadit se o Boží věc již teď hned, v současnosti. Ježíš vznáší nárok na postavení Syna člověka jako soudcovské a mesiánské postavy. Ježíš na rozdíl od Jana neklade důraz na askezi a působí mezi lidmi a neodpírá si nic, pokud jde o oděv a stravu. Oproti hrozivě zahroceným kázáním Jana adresovaným židovskému národu je zde Ježíš s radostnou zvěstí pro všechny lidi na okraji, hovoří o času spásy.

Právě v události křtu Ježíše ponořením se cesty Jana a Ježíše rozcházejí. Každý jde dále jinudy a jinak, i když se nakonec sejdou u Boha. Duch svatý sestupující „jako“ holubice je symbolem nového počátku podobně jako holubice s ratolestí, která se vrací nad opadávajícími vodami k Noemově arše (Genesis 8,11). Jan byl hlasatelem konce lidského času, Ježíš zvěstovatelem nového počátku, času Božího království. Až se tedy příště úlevně ponoříme do příjemně horké lázně, pokud si dovolíme prolomení profánních myšlenek do věcí vznešených, vzpomeňme si na Ježíšův křest a na to, že s očištěným tělem a odpočatou duší můžeme vykročit k novému počátku v našem každodenním snažení o zpřítomnění Božího království. Třeba i s modlitbou za něj. A mohou se pak dít věci… Z vody.  

Použitá literatura:

Bible, ČEP, 1995

Bible: Překlad pro 21. století, Biblion 2009

Halík, T.: Procitají andělé, Nakladatelství Lidové noviny 2022

Halík, T.: Oslovit Zachea, Nakladatelství Lidové noviny 2003

Heryán, L.; Vaďura, P.: O marné a nemarné víře, Rozhovory nad Lukášovým evangeliem, Rozhovory nad Biblí sv. 12, Vyšehrad 2024

Heryán, L.; Vaďura, P.: Země bez obzoru, Rozhovory nad Biblí sv. 8, Vyšehrad 2015

Mareček, P.: Evangelium podle Lukáše, ČEK k NZ 3, ČBS 2017

Léon-Dufor, X. a kol.: Slovník biblické teologie, Academia 2003

Meinrad Limbeck: Evangelium sv. Marka, Malý stuttgartský komentář k NZ 2, KN 1997

Müller G.-P.: Evangelium sv. Lukáše, KN 1998

Ryšková, M.: Doba Ježíše Nazaretského, Karolinum 2008

Sokol, J.; Vaďura, P.: Zůstat na zemi, Rozhovory nad Biblí sv. 2, Vyšehrad 2008