Nedělní zamyšlení pana Michala M. ke Svátku Křtu Páně

Milí přátelé,

setkání Jana Křtitele s Ježíšem je krásná pasáž Nového zákona. Jan upozorňuje předem, že po něm přijde někdo mocnější, který nebude křtít vodou, ale Duchem svatým. A tu přichází Ježíš a žádá po něm křest. Jan i v této chvíli křtí „pouze“ vodou, Duch je seslán shora v podobě holubice a je slyšet hlas: Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení! Křest od té doby nabývá novou kvalitu. Křtít – v řečtině baptizein – znamená pohroužit, ponořit do vody, je symbolem pohřbení katechumena do Kristovy smrti. V Římanům 6/3-4: Nevíte snad, že když jsme byli pokřtěni do Krista Ježíše, byli jsme všichni pokřtěni do jeho smrti? Křtem jsme s ním pohřbeni do smrti, abychom - tak jako byl Kristus vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou - i my vkročili do nového života. Je to zvláštní, ale křest má symboliku smrti. Ovšem na tu navazuje zrození nového života. V Katechismu se dočteme o předobrazech křtu ve Starém zákoně. Na počátku světa se Duch vznášel nad vodami. V Noemově arše byl také viděn předobraz křtu, protože pouze 8 lidí se na ní zachránilo skrze vodu. Průchod Rudým mořem znamenal osvobození Izraele z egyptského otroctví a přechod přes vodu Jordánu znamenal dosažení země zaslíbené. Tyto předobrazy nacházejí uskutečnění v Ježíši Kristu. Ten začíná veřejné působení poté, kdy se nechá pokřtít Janem Křtitelem. Po svém zmrtvýchvstání posílá apoštoly, aby křtili všechny národy ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Ale křest obsahuje vždy symboliku Kristovy smrti na kříži. Proto říká v epištole Jan: Ježíš Kristus je ten, který přišel skrze vodu a krev; nejen skrze vodu, ale skrze vodu a krev. Ježíš sám, když předpovídá své utrpení, označuje ho jako křest: (Marek 10,38) Můžete snad pít kalich, který piji, a podstoupit křest, který podstupuji? (Lukáš 12,50) Mám ale podstoupit křest a jak je mi úzko, dokud se nevykoná!

Svátek Křtu Páně je především připomínkou Kristova veřejného zjevení světu. Jako by tu předtím nebyl? Byl, ale křest je zahájením života Církve, pro křesťany představuje přivtělení ke Kristu. Novokřtěnec se stává součástí církve, údem Kristovým, spoludědicem, chrámem Ducha svatého.

Říkáme, že Krista máme a chceme následovat. Následuje ho jistě i ten, kdo se rozhodne být pokřtěn. Koneckonců i Ježíš se nechal pokřtít. Je i dnes každý novokřtěnec jako Ježíš s Janem Křtitelem v řece Jordán? Zahajuje i on nějaký nový život, nějaké nové veřejné působení? Myslím, že ano. V tom případě ale i pro každého takového nového křesťana platí hlas shůry: Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení! Jak jsem slyšel od teologa Pavla Hoška, pro křesťana je moc důležité, ovšem zdaleka ne samozřejmé zjištění, že je milován.

Ježíšovo putování po zemi rámují dvě zásadní události – voda křtu a krev kříže. Novokřtěnec, na němž voda ještě neoschla, přistupuje k eucharistii – krev Páně, připomínající konec – smrt a zároveň začátek nového života. Hošek vyjadřuje myšlenku, že Ježíš byl člověk ve všem nám podobný kromě hříchu, nebyl duchovní bytostí vyššího řádu, jako člověk se pouze nejevil, ale byl skutečně z masa a krve, plné lidství – odkazuje na historického Ježíše, kterého nemůžeme oddělit od vyvýšeného Krista povelikonoční zvěsti – Ježíš není nikým jiným, nikdy není nikým jiným než Ježíš z Nazaretu, který chodil po Galileji. Kristus není žádná abstrakce a jeho následovníci tvoří společenství – doslova tělo Kristovo, církev. Církev, která koná dvě nejdůležitější svátosti odkazující na vodu a krev, tedy křest a eucharistii, večeři Páně. Tak jako není jiný Kristus než Ježíš z Nazareta, tak není jiné křesťanství než to, které je spojené společenstvím božího lidu.

Mají se křtít miminka, která se k tomuto kroku nemohou svobodně rozhodnout? Vždyť i Ježíš se nechal pokřtít v dospělosti. To záleží, jak křest pojímáme. Buď se jedná o svobodné rozhodnutí jedince, který posoudí, zda ke křtu na své duchovní cestě nazrál. Anebo věříme, že se křtem dějí tajemné věci, nějaký pohyb, změna někde v nás nebo mimo nás, a pak je žádoucí touto změnou vybavit člověka hned na začátku. Je to potom účast na tajemství, a to i pro rodiče, kteří se při křtu svého dítěte zavazují k duchovnímu vedení potomka.

Jestli toto povídání v někom z Vás vyvolalo touhu si křest znovu užít, tak pozor na ustanovení článku 1246 Katechismu katolické církve, kde je citováno pravidlo Kodexu kanonického práva: K přijetí křtu je způsobilý každý člověk, a to pouze člověk dosud nepokřtěný