Nedělní zamyšlení Hedviky P. - Slavnost Ježíše Krista Krále

„Já jsem Alfa i Omega, Počátek i Konec.“

Tak tahle věta mi v mysli utkvěla, vždy mi naháněla posvátné, ale zvláštně krásné mrazení po těle, vzbuzovala napětí, očekávání a vědomí čehosi velkého, co mne přesahuje a je tajemné.

Tím "vždy" myslím dobu, od níž se datuje mé seznamování se s křesťanstvím. V nějakých 16-17 letech, jako „gymplačka“, jsem začala dojíždět do Hroznětína za jezuitou p. Dvořákem, který se mnou neúnavně diskutoval a vedl, i přes svůj pokročilý věk, dlouhé a trpělivé rozhovory. Nebyla jsem k víře jako dítě ani náznakem vedena, i když celá naše rodina pochází z jižní Moravy.

Vzpomínám s vděkem na p. Dvořáka, na osobité, nepřehlédnutelné světlo v jeho očích, na nadšení, s jakým o Bohu mluvil a kterým mne nakazil. "Hedvičko, víš, On je Alfa i Omega, Počátek i Konec".

Uzavírání liturgického roku je pro mne dodnes hluboce symbolickým momentem, ve kterém se střetávají témata věčnosti, dočasnosti, vlády, utrpení a naděje ve věci budoucí. Čtení pro tuto slavnost představují Krista jako věčného krále, jehož království není z tohoto světa, a zároveň zdůrazňují, že Kristova moc přesahuje všechny lidské vlády a dějiny.

Což mne přivádí k úvahám o rozhraní mezi koncem a začátkem – mezi utrpením světa a nadějí na nové stvoření.

První čtení z knihy proroka Daniela a evangelium podle Jana zdůrazňují, že Kristovo království má věčný, transcendentní charakter. Z hlediska teologické a filozofické perspektivy zde vidíme napětí mezi světem, jak ho známe – světem moci, nespravedlnosti a utrpení – a nebeským královstvím, které přináší spravedlnost, lásku a naději.

Vize Daniela nám ukazuje krále, jehož moc nikdy nepřestane, což kontrastuje s dočasností a křehkostí pozemských království. A ano, do očí bijící je i kontrast s mou, s naší, lidskou křehkostí, nepevností a nestabilitou.

Evangelium ukazuje Ježíše před Pilátem, symbol nespravedlnosti a utrpení, které musí podstoupit. Ježíš, král pravdy, se podvoluje lidské nespravedlnosti, a přesto zůstává králem.

Konec liturgického roku mi tímto připomíná celou bolestnou stránku naší lidské existence. Cyklus začátků a konců. Vnímám jej symbolicky jako životní cestu každého člověka.

Již několik let mám tu čest pracovat v kolektivu zdravotníků hospice Archanděla Rafaela v Nejdku. Chodím si povídat s nemocnými, doprovázím umírající, spolupracuji s panem farářem a snažím se být trochu oporou rodinám pozůstalých. Lidé se mne opravdu často ptají, jak to mohu dělat, moje děti dokonce svého času považovaly tuto práci za vrchol morbidity, za takovou, kterou jejich slovy “fakt dělat nechceš“. Mě osobně velmi naplňuje, dává smysl, a k tomu paradoxně přináší pocit klidu, naději, pevnost a taky hlubokou radost, která se těžko popisuje, aniž by to vyznělo pateticky.

Považuji za velký dar být u Konce. Každý konec, ať už jde o konec života nebo období, v sobě nese možnost nového začátku. Vnímám v místě, kde lidé z tohoto světa odcházejí, silnou dynamiku naděje – naděje, že vše, co bylo zlomené, bude uzdraveno; vše, co bylo nespravedlivé, bude napraveno.

Pacienti v hospici trpí nevyléčitelnými nemocemi, jsou sešlí, mnohdy vyčerpaní, na konci sil a z pohledu tohoto světa a „vítězné medicíny“ se jeví jako bezmocní, opuštění, bez perspektivy, „boj“ se zdá prohrán. Jejich vnitřní síla není mnohdy na první, zevrubný pohled patrná, ovšem když u lůžka nějakou chvíli pobudete, často, a hlavně pokud je člověk smířen, uzříte ve tvářích odcházejících zvláštní klid, naději, laskavost a pochopení. Řekla bych, kdybych se nestyděla, je tam prostě čistá láska.

Tyto chvíle mě volají k hlubšímu vnímání pravdy a věčnosti, dokonce radosti. Učí mne, jak se vyrovnávat s utrpením ve světě, který ještě není naplněn spravedlností Božího království. Tajemství konce lidského života mi dává nahlédnout, že utrpení není konečným stavem. Je přechodným obdobím na cestě k plnosti bytí a pravdy.

Pokud je skutečně nebeské království tím místem, kde, jak věříme, lidská existence dosáhne své plnosti a smyslu, pak jsou momenty konce a začátku mimořádně cenné. Jsou pro nás výzvou k tomu, abychom revidovali naše hodnoty, abychom se neupínali k moci a slávě tohoto světa, na druhou stranu ani nepropadali zoufalství, beznaději a žalu, ale abychom s hlavou vztyčenou hledali Pravdu, která přetrvá.

Každý konec, ať už jde o konec života nebo období, v sobě přece nese možnost nového začátku. V Kristu je konec světa zároveň počátkem nového věku. Přeji nám všem pocítit na vlastní kůži více takovéto hluboké naděje, i v časech „temných dnů“ našeho života.

                                                                                                                                                                                                     Hedvika