Nedělní zamyšlení paní Jany V., 27. neděle v mezidobí

Bývalo v mém životě celkem dlouhé období, kdy jsem svěřovala Pánu Bohu starost o mé životní kroky – výběr školy, manžela apod. Upřímně jsem věřila, že člověk, se kterým chodím a kterého jsem si posléze vzala, je Božím dárkem, i když tomu z vnějšího nezaujatého pohledu mnoho nenasvědčovalo. Po delší době ovšem přišlo ne tak idylické období a já se ptala, jak mi tohle mohl Bůh udělat, proč mi zrovna tohohle člověka podstrčil a co já si teď s tím mám počít, když máme ten zákaz rozvodů. Teď mám období nové a doufám, že poslední: Nemůžu svalovat zodpovědnost na Pána Boha ze svých vlastních rozhodnutí. Můžu jenom žasnout nad tím, jak veliká věc v Božích očích je svobodná lidská vůle, a věřit tomu, že v celém mém příběhu je se mnou, nejen tam, kde to na první dobrou dává nějaký hlubší bohulibý smysl. A že žehná mému manželství a mé snaze o poctivý a věrný vztah. Stříbrnou svatbu jsme oslavili už před 7 lety.

Omlouvám se, že tentokrát je mé zamyšlení tak moc osobní a vůbec ne teologické. Chci tím jen říct, že cítím hlubokou úlevu, že je vlastně všechno v pořádku a vždycky bylo.

A byla bych ráda, kdyby pomaličku polehoučku k takovému poznání dospěli třeba i ti, kteří necítí svou jednoznačnou identifikaci jako muži nebo ženy nebo ti, kteří cítí svou náklonnost k osobám stejného pohlaví. Že právě takto je Bůh chtěl a takto je miluje.

Od malička jsem svým dětem vštěpovala poznání, že svět není spravedlivý. Že nemá smysl se ptát, proč zrovna já, proč zrovna mě se muselo to a to stát apod. Šokující ale je, že ani Bůh není v lidských očích spravedlivý. Že dává odměnu i těm, kteří pracovali jen hodinu a nenesli tíhu parného dne (viz Mt 20,8-14). Víte, přátelé, tohle je ale naše největší výhra. Není na místě brblat, ale děkovat. Jak říká moje dcera, je to challenge, výzva.

V kostelích se lidé často modlí za kněžská a duchovní povolání. Pojďme se pro změnu modlit za hluboká a krásná křesťanská manželství a mějme na mysli především to naše vlastní.