Nedělní zamyšlení paní Jindry Kulhánek - 11. neděle v mezidobí

1. ČTENÍ Ez 17, 22-24
Čtení z knihy proroka Ezechiela.
Tak praví Pán, Hospodin:
,,Já vezmu z vrcholku vysokého cedru slabou větévku, ulomím ji z jeho nejvyšších výhonků a zasadím ji sám na vysoko vynikající hoře.
Na vysoké Izraelově hoře ji zasadím, vyžene větve, vyraší výhonky, ponese plody, stane se nádherným cedrem. Pod ním budou hnízdit ptáci všeho druhu, budou hnízdit ve stínu jeho ratolestí.
Poznají pak všechny polní stromy, že já jsem Hospodin: ponižuji strom vysoký, povyšuji strom nízký, dávám uschnout stromu zelenému, vypučet stromu suchému. Já, Hospodin, jsem to řekl a učinil." 

Boží lid je ve vyhnanství a propadá beznaději. Znamená to, že Bůh svůj lid opustil? A jak to vůbec vypadá se slibem věčně trvající Davidovy dynastie? Existuje pro Boží lid ještě nějaká budoucnost?

Odpověď proroka Ezechiela není jen jednoduché ano nebo ne.

Tato budoucnost není totiž jen prosté pokračování minulosti, není to  znovunastolení starého známého, starých dobrých časů. Ne, je to zlom mezi minulostí a budoucností. Zlom, který je nutný, protože tato minulost není z Božího pohledu starý dobrý čas.

Odlomení výhonku z vrcholu koruny cedru neznamená konec, ale nový začátek.

Bůh začíná opět od začátku, a přitom vezme to, co už tady je, co existuje, co už stvořil. Uprostřed starého stvoření začíná stvoření nové. Ze starého kmene vyrůstá nový strom. Tento nový strom má tu samou dědičnou výbavu jako starý. Co se tedy změnilo?

Špička vysokého cedru, který Bůh zasadil, je nejen syn Davidův, ale zároveň i syn Boží. A na něm spočívá naděje nás všech.

I my se v našem životě mnohdy cítíme jako ve vyhnanství. Nacházíme se v bezvýchodných situacích. Máme strach před válkami, trápí nás existenční starosti a nemoci, jsme plni nejistoty a pochybností. Jak často prosíme Boha, aby nás vysvobodil od strachu před zítřkem, aby nás uzdravil, aby nastolil spravedlivější poměry, aby udělal zázrak.

Ráda bych se nyní podělila o jednu svoji zkušenost.

Žili jsme tehdy už spoustu let v cizině docela poklidným a spokojeným životem. Manžel pracoval v továrně a já chodila uklízet. Postupně jsme zrenovovali pronajatý byt, vyráběli si nábytek s intarsiemi a vyřezávanými doplňky. Měli jsme spoustu zálib a přáli jsme si, aby život pokračoval dál, jak jsme ho znali.  

Pak přišla hospodářská krize, začalo se ve velkém propouštět a jednoho dne přišla řada i na nás. Postupně jsme přišli o práci oba. Na počátku jsme byli přesvědčeni, že bude brzy zase líp, měli jsme s nezaměstnaností své zkušenosti. Ale bylo hůř a nakonec jsme skončili na sociálu. Kraj, kde jsme žili, byl sice malebný, ale o práci byla nouze.

 Jednoho dne jsem v časopise s televizním programem objevila anonci vysoké školy technické, která nabízela ještě volná místa pro dálkové studium elektrotechniky. V tu chvíli jsem jasně a s jistotou věděla, že tohle je ono, touhle cestou se musíme vydat. Dodnes si myslím, že při „zdravém rozumu“ by mě při našich tehdejších možnostech něco takového nemohlo vůbec napadnout. Pětadvacet let po maturitě. V té beznadějné situaci jsem si ale nevěděla rady a nic lepšího mě nenapadalo. Manžel měl elektrotechnickou průmyslovku, dlouhou pracovní zkušenost (i když ne docela v oboru) a já odvážně slíbila, že mu pomůžu s matematikou a jinými předměty.

Když se podařilo splnit všechny podmínky k přijetí a poštou přišla první dávka skript a my do nich nahlédli, vypadalo to, že jsme se museli dočista zbláznit, chtít takovou školu vystudovat. Odradit jsme se ale nenechali a šli na věc rezolutně. Odhlásili jsme auto, aby zbylo více na školné, dali pryč televizi a sedací soupravu, aby nás nic nerozptylovalo a nesvádělo k pohodlnosti. A pak už jsme od rána do večera jen počítali a učili se a doslova nic jiného v hlavě neměli.

Vlastně ano, očekávali jsme, že díky našim snahám a píli co nevidět bude (přeci po zásluze) i práce. Ale s prací to bylo ještě horší než předtím a my nezadržitelně klesali stále níž, až nám sociální úřad oznámil, že si máme hledat jiné bydlení a předložit seznam všeho cenného a přehled úspor. To byl ohromný šok.

 Vzpomínám si, že jsme seděli v lese a trhali borůvky a najednou se to v nás nějak zlomilo a všechna ta bezradnost, hořkost, naštvání, napětí a strach šli ven. Vedli jsme rozhořčený monolog s Bohem a vyčítali mu celou naši nešťastnou situaci. Vypočítávali, co jsme všechno podnikli, čeho všeho se vzdali a teď máme přijít o to, čeho jsme za ta léta pracně dosáhli. Byli jsme opravdu pořádně v ráži a nakonec naléhali, ať nám Bůh ukáže východisko, ať konečně něco pro nás udělá.

Když jsme se uklidnili, udělali jsme plán. Měli jsme ještě na 3 měsíce školného, další 3 měsíce by nám škola počkala. Když se během té doby nic nezmění, uděláme, co sociální úřad chce a Bůh viditelně také. Přísahali jsme Bohu i sobě, že když naše usilovné snahy  takhle zle dopadnou, v životě už na práci nesáhneme a nikdo s námi nic neudělá . Znali jsme lidí, kteří živořili na tomhle stupni, všechno vzdali a neměli už sílu ani chuť něco měnit. Vždycky jsme se snažili z každé situace udělat to nejlepší a pomalu postupovali dopředu, ale teď to přestalo fungovat, i když jsme se vydali z posledních sil i prostředků.

Byl to jeden z klíčových momentů, kdy jsme pochopili, že ta stará známa cesta je u konce, jestli se nám to líbí nebo ne. Začínali jsme pomalu akceptovat tu novou, i když nevypadala vůbec lákavě a v našich očích byla naprostým selháním. Nicméně jsme už začali podrobně promýšlet, co všechno musíme udělat, čeho se vzdáme, čím se budeme dále zabývat a jak nejlépe těch značně omezených možností  využít.

A za dva měsíce poté se stal (alespoň v našich očích) zázrak. Najednou přišla nabídka na práci, o které se mám ani nesnilo a na kterou bychom si netroufli pomýšlet. Výborně zaplacená kvalifikovaná práce spojená se slibnými novými možnostmi.

Bytu i s jeho investicemi jsme se nakonec také vzdali, dobrovolně. Přestěhovali jsme se blíže ke škole do kraje s lepšími pracovními příležitostmi.

Byl to veliký přelom, člověk visí na tom, co dosáhl, je to jeho půda pod nohama, jeho jistota.  Vývoj si představuje spíše jako něco, co přijde ještě k tomu, co už má. Někdy tomu tak opravdu je, ale jindy je zase zapotřebí mít prázdné ruce, abychom mohli něco nového přijmout.

 Tento příběh mohl dopadnout i úplně jinak, podle lidského soudu špatně. Naše cesty se zdají najednou u konce nebo vedou jinam, než jsme chtěli a předpokládali. Zdá se nám nemožné důvěřovat Božímu plánu a uprostřed trosek doufat ve smysluplnou budoucnost.

 Z Bible se dozvídáme, že zelený strom nechá Bůh uschnout a suchý nechá růst a zazelenat se. A dělá to tam, kde on chce, a ne tam, kde by podle našeho lidského úsudku měl. To často přesahuje naše chápání a posunuje nás na hranice toho, co můžeme unést nebo jsme ochotni akceptovat.

Semeno klíčí a roste a člověk ani neví, jak se to děje. Klíčí, protože Bůh to tak chce.

Uprostřed naší lidské reality, našeho lidského chápání a možností vzniká něco nového, nás přesahujícího a mnohdy nepochopitelného. Někdy trochu rozumíme a někdy ne. Někdy se z toho těšíme a jindy to zase bolí. Někdy žasneme a jindy to ani nepostřehneme. Někdy pochopíme později a jindy to nepochopitelné zůstává.

S přibývajícím věkem a zkušenostmi si více uvědomuji, že k tomu, aby strom rostl a košatěl, patří především nestavět sám sebe a své vlastní požadavky tolik do popředí. Patří k tomu přijmout i věci pro nás lidi méně potěšitelné, i to usychající a chřadnoucí. Ano, lehko se to mluví a o hodně hůř prožívá. Ale všechno dohromady tvoří jeden celek a podporuje další růst.

 K tomu, aby něco mohlo růst, patří důvěra a trpělivost. Náš problém někdy je, že si myslíme, že musíme Bohu pomoci, aby šlo všechno lépe a rychleji, abychom rychle viděli úspěch. I když máme dobrý úmysl, často vyvíjíme nátlak.  Chceme pomáhat, ale podle našich vlastních představ.

Myslím, že situaci hezky zobrazuje tento malý známý příběh.

 Sedlák přišel večer z pole. Byl velice unavený, ale šťastně se usmíval. Na otázku, co se děje, odpověděl: „Pomáhal jsem zrnu při růstu, aby to šlo trochu rychleji“. Když lidé přiběhli na pole, aby se podívali, uviděli celý rozsah způsobené škody. Všechno leželo povadlé a uschlé, neboť muž každou rostlinu trochu povytáhl a přitom vytrhal kořeny.

Přeji nám všem krásný čas a abychom si počínali lépe a opatrněji než tento horlivý muž.