Nedělní zamyšlení Petra Kurimského - 12. neděle v mezidobí

1.čtení – Job 38, 1.8-11

Hospodin odpověděl Jobovi z (hlubin) bouře a řekl: „Kdo zahradil moře branami, když vytrysklo, vyšlo z lůna, když jsem je oblékl mraky jak šatem, temnotou (přikryl) jak plénkami, když jsem pro ně vylámal hranice a položil závoru s bránou?  Řekl jsem: Až sem smíš přijít, ne dále, zde se má tříštit bujnost tvých vln.“

Pro hlubší pochopení tohoto SZ textu bych nejprve rád postavu Joba a jeho příběh připomenul.

SZ knihu Job řadíme mezi knihy lyrické. To ale nijak nezpochybňuje obsahovou výpověď textu. Job je hlavní postava dramatu, jehož autor, doba a místo děje jsou neznámé.

Na začátku příběhu je Job vylíčen jako muž zbožný a Bohem milovaný. Má sedm synů, tři dcery, velká stáda, mnoho čeledníků, zkrátka hojnost všeho, co si člověk může přát. Pak ale nastává v jeho poklidném životě dramatický zvrat.

Další dějství nás přivádí do nebe, před Boží trůn, kde se scházejí nebeské bytosti před Stvořitelem. Mezi nimi je i Satan, který se začne rouhat a přít s Hospodinem o Jobovu zbožnost. Vynutí si od Něho povolení podrobit Joba zkouškám. A pak přichází rána za ranou...  Job přijde o veškerý majetek, stáda, služebnictvo, a když se pod náporem větru zřítí dům, zahynou i jeho děti. Zůstane mu jen žena, která reptá a nutí ho, aby se vzdal důvěry v Boha. Tím jeho utrpení ještě stupňuje. A aby toho nebylo málo, Job přijde i o zdraví, je stižen vředy po celém těle. Zůstává sám, chudý a trpící, bez budoucnosti.  Zde se logicky nabízí otázka: Jak tohle mohl milující Bůh dopustit?

Job běduje a hořekuje. Nejbolestněji však vnímá Boží mlčení ke všemu, co se mu děje. Stále úpěnlivě volá a táže se na důvody. Ale odpověď nepřichází.

Ve chvílích největšího zoufalství vstupují do děje Jobovi přátelé, přicházející podat útěchu. Namísto útěchy však začnou Joba obviňovat. Podle jejich chápání je totiž bída, nemoc a smrt Božím trestem za lidská provinění. Job ale trvá na své nevině. Rozhovor se táhne a dostává se do slepé uličky. Jobovi oponenti se bezmocně odmlčí. V této chvíli se ozve nejmladší z nich, Elíhú, který dosud mlčel. Vše pozorně vyslechl a nyní promluví velice moudře. Napomene Joba i jeho přátele, aby nemluvili do větru. Krásnými obrazy mluví o Boží moudrosti a spravedlnosti, připomíná Boží činy, odkazuje se na moudrost Stvoření. Aniž by pochyboval o Jobově spravedlivosti, pokárá ho, že hledá chybu na Boží straně. Připomene, že není možné pochopit vše, protože Boží moudrost nás dalece převyšuje. Elíhú skončil řeč, zvedá se vítr, přátelé se rozcházejí, Job osaměl...

Nastává Hodina H (totiž 38. kapitola, dnešní čtení).  Hospodin prolomil své mlčení a přichází v bouři. Job je odhodlán Ho obvinit a usvědčit z viny na svém zoufalém stavu. Nemá již co ztratit. Stane se však něco, co nečekal. Bůh sám začne klást Jobovi otázky.  Skrze ně dává pocítit svou všemohoucnost.

Verš Zahradil moře branami odkazuje na pradávný mýtus, podle něhož Stvořitel přemohl živel oceánů a odkázal jej do mezí, které nesmí překročit.  Moře před Ním ztrácí svou děsivou sílu a stává se „nemluvnětem“, zahaleným do plenek z mraků.  Brána, jištěná závorami, dává tušit ohromnou moc živlu, proti níž stojí ještě větší moc Stvořitele. „Až sem smíš přijít, ne dále“ mocně zaburácí nad vodami a strašidelná bouře utichá. Těmito poetickými obrazy dává Hospodin Jobovi pocítit vztah ke svému Stvoření. On je tím, kdo má nade vším kontrolu, kdo dává vítězit dobru nad zlem. Spoutání běsnícího živlu je tu obrazem zkrocení zla, dorážejícího na člověka.

Jobův příběh nakonec dobře končí.  Nejprve se ale musí sklonit před Bohem, pokořit se a uznat Jeho všemohoucnost. Vždyť člověk se napřímí, až když se pokoří. A v tom je hlavní podstata onoho „dobrého konce“. Job nakonec vybojoval svůj nelehký zápas o víru nejen se svými oponenty, ale především sám se sebou.

Celé Jobovo životní drama od začátku až do konce před nás klade nespočet otázek. O našem životě, o našem chápání Boha a celého Stvoření. I my si musíme přiznat, že Stvořitelovy záměry nikdy zcela nepochopíme. Vždy za Ním zůstává Tajemství, které podtrhuje jeho krásu a velikost. Samotná naše existence je Zázrak. Přesto se jako jednotlivci i jako lidské pokolení rádi stavíme na roveň Stvořitele, do role pánů a znalců světa. A výsledek? Znepokojivý stav životního prostředí, sociální nespravedlnost, chudoba a mnoho dalších znamení doby nás usvědčují, že ne vždy zacházíme s božími dary jako dobří hospodáři.

Sám často přemýšlím o těchto problémech při prohlížení černobílých fotografií Sebastiaa Salgada. Tento brazilský dokumentarista skvěle zachycuje svým fotoaparátem příběhy lidí a nelidskou dřinu v tvrdých podmínkách, zničené životní prostředí, přírodní i průmyslové katastrofy v různých koutech planety. V jeho fotoreportážích čtu jasné varování, že s naší planetou a s člověkem něco není v pořádku. Přesto je ve snímcích vidět i velký kus naděje a optimismu. Prýští z nezdolnosti a vnitřní síly lidí, kteří se nevzdávají a dělají, co je třeba.

Teprve v utrpení si člověk uvědomí svou omezenost a bezmocnost. A stejně jako Job se může skrze něj přiblížit Bohu. Často se ale stává opak. Zatvrdí se a odvrátí od Boha nadobro. Každý z nás si asi někdy položil, stejně jako Job, otázku: Proč právě mně se toto děje??? Jobův příběh je zápasem víry od nejhlubšího zoufalství až po novou naději. Může být i pro nás zdrojem inspirace. Žádné své zásluhy ani požadavky si před Bohem uplatňovat nemůžeme. Co ale můžeme, je: položit si otázku, jakou si pokládají učedníci z dnešního úryvku Markova evangelia:

„Kdo to asi je, že ho poslouchá i vítr a moře?“

Slova svatého evangelia podle Marka.

Jednoho dne večer vybídl Ježíš své učedníky: „Přeplavme se na druhý břeh!“ Rozpustili tedy zástup a vzali (Ježíše) s sebou, tak jak byl na lodi. Také jiné lodi jely s ním. Tu se strhla velká větrná bouře. Vlny dorážely na loď, a ta se už plnila vodou. On však ležel na zádi lodi na polštáři a spal. Vzbudili ho a řekli mu: „Mistře, je ti jedno, že hyneme?“ Probudil se, pohrozil větru a poručil moři: „Mlč! Buď zticha!“ A vítr ustal a zavládlo úplné ticho. Jim pak řekl: „Proč se bojíte? Pořád ještě nemáte víru?“ Padla na ně bázeň, veliká bázeň, a říkali se mezi sebou:

„Kdo to asi je, že ho poslouchá i vítr a moře?“

Sebastiao Salgado, lov tuňáků na Sicílii