Nedělní zamyšlení Petra Kurimského - 13. neděle v mezidobí

               V době mé konverze mi bylo 20 let. Bylo to na konci 80. let 20. století, krátce před sametovou revolucí. Pro věřící to byla doba v mnoha ohledech složitá, lidé na ně pohlíželi tak trochu skrz prsty, jako na podivíny, hlavně v pracovních kolektivech, zanesených všudypřítomnou bolševickou ideologií. Pro mě to ale byla doba, kdy jsem doslova hltal různé podněty a informace z oblasti víry a křesťanství. Poznal jsem nové přátele z řad katolíků i protestantů a získával nové zkušenosti s různými přístupy k víře. Bylo to v mém životě něco zcela nového.

          Jeden z mých spolupracovníků a kamarádů, protestant, tělem i duší zapálený hlasatel evangelia, odkudsi získával videokazety z monstrózních masových evangelizací v USA, v Africe i jinde ve světě.  Přehrávali jsme si je společně u kamarádů, kteří měli doma videopřehrávač, což tehdy nebyla samozřejmost. Scénář těchto evangelizací, odehrávajících se na volných prostranstvích a stadiónech, byl většinou velmi podobný.  Kazatel (evangelizátor) se svým týmem, davy tisíců lidí, věřících i nevěřících, veškerý servis, perfektní ozvučení atd.  Někteří z kazatelů byli velmi populární, jakési superstar své doby, jmenovitě připomenu 2 z nejznámějších. Američan Billy Graham (1918-2018), proslulý kazatel, autor mnoha knih a článků, duchovní poradce hned několika prezidentů USA, a Němec Reinhard Bonnke (1940-2019), proslulý evangelizacemi v Africe a v r. 2002 hlavní řečník na křesťanské konferenci v Praze. V pozdějších letech jsem se seznámil s jedním evangelickým pastorem, který nějakou dobu žil v USA, ten tyto monstrakce obrazně přirovnával ke koncertům Pink Floydů.  Základem takové evangelizace bylo sugestivní kázání, postavené na úryvcích z evangelia a apoštolských listů. Po něm následovala výzva k obrácení. Na kazatelovu výzvu předstupovali jednotlivci dopředu, veřejně odevzdávali svůj život Bohu, poté následovaly společné modlitby za jejich uzdravení nejen z nemocí, ale i ze závislostí.  A k mnoha uzdravením skutečně docházelo. Ale co bylo dál? Bohužel dál už se těmto konvertitům nikdo nevěnoval, jejich prvotní nadšení vyprchalo a mnozí o víru zase přišli. Nebylo hospodáře, který by se postaral o semínko víry v jejich srdcích.

          Několika podobných evangelizací menšího rozsahu jsem se osobně zúčastnil i v českém prostředí. Musím se přiznat, že nepatřím do fanklubu těchto akcí, ale nechci je ani nikterak odsuzovat. Pokud si mohu vybrat, volím raději komornější příležitosti pro setkání s Bohem. Obrácení a odevzdání se je pro mě niterná záležitost. To ostatně platí i v davu.  Např. žena z dnešního úryvku Markova evangelia přichází za Ježíšem uprostřed davu, je v něm však jakoby skrytá. Podstatná je víra, s níž k Ježíši přistupuje a její vnitřní setkání s Ním. A Ježíš tím, že se k ní obrací, dává jí najevo, že o ní ví, zná její víru a propouští ji v pokoji.

          Na této nemocné ženě a zoufalém otci umírající dcery můžeme pozorovat zápas víry, která přerůstá až do absolutní důvěry. A to je cesta a celoživotní proces každého z nás. Žena vydala na své uzdravení všechen svůj majetek. Nic nepomohlo. Její nezlomná touha uzdravit se ji nakonec přivádí až k samotnému Ježíši. Věří, že On jí může pomoci. Vždyť tolika lidem pomohl, tolik zázraků učinil. Pomůže tedy jistě i jí, postačí pouhý dotyk! Když se pak dotkne lemu Ježíšových šatů, hned cítí na svém těle úlevu. Událost však neprojde bez povšimnutí. Přesto, že Ježíš spěchá uzdravit Jairovu malou dcerku, zastaví svůj krok, a obrátí pohled k té, která chtěla zůstat nepoznána. Ona je nucena překonat svůj strach a vyznat svoji víru. Ježíš se s ní pak loučí slovy: Jdi v pokoji a buď zdráva.  A my se dodnes zdravíme těmito slovy, aniž si uvědomujeme jejich sílu. Příběh tím ale zdaleka nekončí, jeho dramatičnost je vystupňována dalším zázrakem. Přicházejí lidé z Jairova domu se smutnou zprávou: Dcera zemřela.  Ježíš musí cestou otce dítěte povzbuzovat, aby se nebál, že jeho dcera jen spí.  Následuje pak ono slavné zvolání: “Talitha kum!“ „Děvče, říkám Ti, vstaň!“  Úžas všech přítomných, když se dítě probouzí, nezná mezí.

          I naší velkou nadějí je, že Ježíšova slova: nezemřela, jenom spí, platí o všech, kteří odešli nebo odejdou z tohoto světa v Božím přátelství. Navzdory všem posměváčkům a odpůrcům víry.  Kdo nechce uvěřit, neuvěří, ani když vidí na vlastní oči. Člověk bez Boha těžko nalézá smysluplný životní cíl. Vidí jen běh času a pomíjivost, ze které není návratu.  Nic nemá smysl a v důsledku toho se často rodí zvrácenost a bezohlednost.  I my věřící často pochybujeme, to je přirozené. Pochybnostmi a překonáváním překážek ověřujeme pravost toho, co hledáme. Přesto ale nepřestáváme doufat, že naše strasti, utrpení, nářek a pláč nakonec vyústí v radost, jako tomu bylo u smutečních hostů v Jairově domě.

Vždyť Kristus smrt přemáhá a nad smrtí vítězí.

                                                                                                                                                                    Přeji krásnou neděli!   

                                                                                                                                                                                                      Petr Kurimský