nedělní zamyšlení Petra Kurimského - 32. neděle v mezidobí

1. čtení – 2 Mak 7,1-2.9-14

Král všehomíra vzkřísí nás k věčnému životu.

2. čtení – 2 Sol 2,16-3,5

Pán ať vás utvrdí v každém dobrém činu i slovu.

Evangelium – Lk 20,27-38

Bůh není Bohem mrtvých, ale živých.

            Dnešní starozákonní příběh je o hluboké a silné víře matky a jejích sedmi synů, kteří pro svou víru zemřeli mučednickou smrtí. Z pohledu dnešního člověka (a to i věřícího) je to příběh neuvěřitelný, ne-li přímo absurdní. Umírají totiž proto, že odmítají jíst vepřové maso, které jim jejich víra zakazuje. Král, který je nutí maso jíst, je dává mrskat a mučit neuvěřitelně krutým způsobem. Neuposlechnutí králova příkazu znamenalo jasnou mučednickou smrt. Bratři se ale nedají zastrašit a mučení statečně snášejí. Jsou odhodláni raději zemřít, než porušit Boží zákon. Jejich síla a odhodlanost, pramenící z hluboké víry, překvapují i samotného krále. Právě tento příběh je tím, který snad nejvíce z celého Starého zákona, vyjadřuje víru ve zmrtvýchvstání. Je vyslovená ústy jednoho z umírajících synů, když říká, že se nebojí smrti, protože ho Bůh vzkřísí k novému životu. Zároveň králi řekne do očí, že jeho se vzkříšení týkat nebude, a prorokuje mu žalostný konec celého jeho rodu.

          V této souvislosti je dobré připomenout, že tehdejší víra ve vzkříšení byla odlišná od té dnešní. Hebrejské myšlení neoddělovalo duši od těla. Představa posmrtného života znamenala pro Izraelity vzkříšení těla, a to těla člověka spravedlivého, k věčnému životu povolaného.

          Tento silný starozákonní příběh o mučednictví a víře ve vzkříšení mrtvých má pro mě jasný a zřetelný přesah do Nového zákona, a to nejen do dnešního úryvku z Lukášova evangelia, ve kterém Ježíš vede rozhovor se saduceji o vzkříšení a věčném životě. Saduceové, k nimž se hlásili židovské vládní vrstvy, uznávali pouze Mojžíšův zákon. Nevěřili ve vzkříšení, nevěřili v existenci andělů, neuznávali příchod Mesiáše a Božího království. Jejich zájmy byly především politické. Ježíš ale v polemice s nimi neustupuje.  Vysvětluje, že život po vzkříšení bude něco naprosto odlišného od života pozemského. Ukazuje to na příkladu manželství, které patří do skutečností tohoto světa, ale po vzkříšení již potřeba nebude. O vzkříšených lidech mluví jako o Božích synech a dává je na roveň andělům. V souvislosti s tím připomíná Mojžíšovo vyprávění o hořícím keři, které označuje za předzvěst víry ve vzkříšení mrtvých. Vždyť sám Bůh se v něm přihlásil k Abrahámovi, Izákovi a Jákobovi, kteří již ale přece v Mojžíšově době nežili!  Ježíšovými slovy: On ale přece není Bohem mrtvých, ale živých.

          Při čtení dnešních textů ze Starého zákona a Evangelia si kladu otázky, týkající se tajemství života a smrti, víry ve zmrtvýchvstání a věčný život. Téma, které již po staletí patří k ročnímu období, v němž se právě nacházíme. K době, kdy dny se krátí, přichází chlad a temnota, příroda se začíná ukládat ke spánku, my navštěvujeme hřbitovy a vzpomínáme na naše blízké, kteří nás předešli v odchodu na věčnost.

          A kde hledat odpovědi na tyto otázky?  I Ty jsou skryty v dnešních textech.

          Kéž je naše víra tak pevná, neoblomná a křišťálově čistá jako u mladíků z dnešního příběhu ze Starého zákona. Kéž je tak věrná a trpělivá, jako u Ježíše v dnešním Evangeliu.  K tomu nás povzbuzuje apoštol Pavel ve svém druhém listu Soluňanům. Jeho slova plná útěchy a naděje nás nabádají k trpělivosti a pracovitosti. Připomíná, že víra je veliký dar, stojící na dvou pevných sloupech, kterými jsou: Náš milující Bůh Otec a Náš Pán Ježíš Kristus, který nás věrně posiluje a chrání od zlého.

          Využijme tuto oporu naplno a bez obav!

          Druhý list apoštola Pavla Soluňanům byl napsán před více než 2.000 lety (kol.r. 52), jeho slova přesto znějí jasně, hřmotně a naléhavě i do dnešní doby, plné chaosu a nejistoty, kdy nedaleko za humny zuří rudá saň, která ničí vše živé i neživé.

                                                                                           foto:  Petr Kurimský