Nedělní zamyšlení Petra Kurimského - 7. neděle v mezidobí

NEDĚLNÍ  ZAMYŠLENÍ - 7. neděle v mezidobí, 2. 2023

SZ čtení – Lv 19,1-2.17-18

Miluj svého bližního jako sebe.

Evangelium – Mt 5,38-48

Milujte své nepřátele.

            Devatenáctá kapitola SZ knihy Leviticus (Třetí kniha Mojžíšova ), z níž je dnešní úryvek, nám  představuje část zákonů, upravujících sociální poměry mezi Izraelity. Každý příslušník Božího lidu má být svatý. Co to však ve SZ době znamená?  Má patřit Bohu celým svým životem a být odloučen od všeho nečistého a zlého.

          Nositelem i zvěstovatelem této svatosti je Izrael, lid pod boží ochranou a s mimořádným posláním. Má-li této jedinečnosti dostát, je nutné zachovávat Zákon. Obsahově jsou tyto zákony velmi těsně příbuzné s Desaterem a co do ideálů jsou možná dokonalejší než ty naše, současné. Ať už zde máme na mysli např. úctu k rodině, či péči o chudé, vdovy a sirotky. Lidské vztahy nemají být poskvrněny podvody a nepoctivostí a je zakázáno zneužívat a utiskovat své bližní. Bůh se zastává těch, kdo se nedovedou nebo nemohou bránit. Zakazuje mocným tohoto světa zneužívat svého vlivu proti slabým a bezbranným. A že se to děje i dnes, vidíme všude okolo nás.

          Do toho všeho ale vstupuje Ježíš a staré pořádky poněkud mění. Ve svém učení jde totiž mnohem dál. Starozákonní příkaz „Miluj svého bližního“ posouvá k příkazu mnohem radikálnějšímu: „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují.“ Tím definitivně ruší pravidlo „Oko za oko, zub za zub“ a staví proti němu novou revoluční etiku. Zjevuje nám tím, že jsme děti jediného Otce, který dává slunce i životadárný déšť všem. Těm, kdo v něho věří, ale i těm, kdo v něho nevěří a svým jednáním ho zraňují. Nejedná s námi podle našich hříchů, protože je Bůh milosrdný a milostivý ( Žl 103 ).

          Logicky nás asi napadne otázka: Lze vůbec takto dokonalého stavu dosáhnout a naplnit tak Ježíšovu výzvu?  Ale to přece není TO, oč tu běží.  Nikdo nejsme dokonalý a zdaleka ještě nejsme v cíli.  Křesťanem není jen ten, kdo dosáhl dokonalosti a svatosti.  Křesťanem je ten, kdo je na cestě k nim, spolu s Ním.  A na této cestě stále znovu a znovu padá, a zase vstává. Každý máme své nedostatky, své chyby, ale i s těmito chybami můžeme a musíme našimi životy svědčit. Proto je dobré vystupovat z bubliny, do které se často uzavíráme, vstupovat svými postoji a názory do veřejného prostoru a nebát se případné konfrontace.

          Nesmíme ale přitom zapomínat ani na zdravou sebereflexi. Jako církev jsme v posledních letech v ostrém hledáčku a mediální masáž ve sdělovacích prostředcích situaci ještě vyhrocuje. Připočtěme k tomu občasná ne úplně šťastná vystoupení církevních autorit a jejich postojů (např. k menšinám, gayům apod.).  Jak potom máme svědčit, když už to, že se hlásíme ke křesťanství, nás v očích druhých často činí nedůvěryhodnými?

          V souvislosti s tím se mi vybavuje jedna osobní zkušenost z posledních dnů. Potkal jsem známého, kterého mám důvod si vážit, který ale už delší dobu zastává negativní postoje vůči křesťanům, katolíkům zvlášť. Jeho názory znám a musím přiznat, že se s ním velmi nerad  na toto téma bavím. V podobných rozhovorech totiž nenacházím smysl. On ale do těchto vod zabrousí téměř pokaždé, když se potkáme. A rád se staví do role žalobce.  Naposledy vynesl „obvinění“, že my věřící jsme pokrytci, kteří používají kostel jako jakousi  „odvšivovací stanici“, do které každou neděli vlezou, očistí se od veškeré špíny a pak si zase v klidu dělají své lumpárny. A tak to prý jde pořád dokola…  A moje veškeré argumentace proti? Nepřijaty. Snaha o výklad smyslu křesťanství? Odmítnuta. V duchu jsem se mnohokrát ptal, kde dělám chybu. Snažím se toho člověka pochopit, ale není to snadné. Znám ho dost dobře a vím, že i on má své mouchy. Přitom není ateista a ani se za něj sám nepovažuje. Má ale špatné zkušenosti, jako mnozí z nás. Nezbývá mi, než ho respektovat a bránit se negativnímu postoji vůči jeho osobě.

          Nejkrásnějším příkladem je mi příběh samotného Ježíše, který jde až za samotnou hranici možností, když z kříže volá: „Otče, odpusť jim.“ Vždyť na ten kříž ho přibyli právě Ti, kteří ho nenáviděli.

                                                                     Petr Kurimský