Nedělní zamyšlení Petry P. - 2. neděle velikonoční

EVANGELIUM Jan 20, 19-31
Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.
Znovu jim řekl: "Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou."
Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: "Viděli jsme Pána."
On jim však odpověděl: "Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím."
Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Potom vyzval Tomáše: "Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící." Tomáš mu odpověděl: "Pán můj a Bůh můj!"
Ježíš mu řekl: "Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili."
Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.

Zamyšlení:

                    Evangelijní text pojednává o tzv. nevěřícím Tomášovi, nevnímám jej jako nevěřícího, ale jako velmi racionálního, řekl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ Tomáš nechce nic víc než ostatní učedníci, kteří také dříve měli tuto možnost. Oni ho viděli, poznali, sáhli si na něj a on nyní chce totéž. Z tohoto důvodu nebyl o nic méně věřící než ostatní učedníci. Byl člověkem, který se snaží i ve vypjaté situaci používat rozum a racionálně situaci ustát. Avšak o tomto tématu jsem již své zamyšlení měla, a to před dvěma lety (11. 4. 2021). Rozhodla jsem se tedy, že se dnes budu věnovat části textu, který příběhu o Tomáši předchází.

               V evangelijním čtení jsme seznámeni s tím, že učedníci jsou schováni v jakémsi obydlí, jsou za zavřenými dveřmi a mají strach. Vůbec to nebyla příjemná chvíle. Neměli strach z Římanů, či z jiných okolních etnik, ale měli strach z vlastního lidu – zdrojem jejich strachu tedy byli židé. Nalézali se v místě, které se jim jevilo jako nepřátelské, ze kterého měli strach a po tom, co se stalo Ježíši, si uvědomili, že nikdo z nich není v bezpečí. Zdrojem strachu byli nemilosrdní, zákoničtí židé, kteří věřili, že svým dodržováním zákona konají dobro a plní Boží vůli.

               Učedníci byli za zavřenými dveřmi, v relativním bezpečí, s nejistými vyhlídkami budoucnosti. Nevěděli, kdy důvod jejich strachu pomine. Byli ve stavu absolutní nejistoty. Trochu se mi při tomto popisu vybavují chvíle, kdy jsme také v nedávné době zůstali za zavřenými dveřmi a nikdo z nás nevěděl, co bude. Měli jsme strach z neznámé nemoci. Nyní je to za námi, a my se snažíme tuto nedávnou minulost nějak hodnotit – balancujeme a řešíme, co bylo správné, co bychom příště udělali jinak a někteří se snaží na tuto dobu raději zapomenout. Ale vraťme se k učedníkům.

               Do jejich situace zaznívá : „Pokoj vám“ neuvěřitelný pozdrav zazní uvnitř místnosti, kde se vzal tu se vzal a i přes zavřené dveře je někdo další v místnosti a zdraví je židovským pozdravem. Šalom alejchem – „Pokoj vám“ byl a je tradiční židovský pozdrav. Nezapomeňme, že měli strach židů a ejhle židovský pozdrav uvnitř místnosti – v tuto chvíli pravděpodobně strach nabyl vrcholu, to obávané je tu. Avšak záhy je strach vystřídán radostí, po zjištění, že uprostřed nich – v jejich středu, je Ježíš. Nevíme jak se tam dostal. Evangelista informuje, že dveře byly zavřené, a také informuje, že Ježíš měl na sobě stopy po mučení. Jeho tělo bylo reálné, ale zároveň mělo nadpřirozené schopnosti. 

               Znovu zaznívá slovo: „pokoj vám“, asi se v tuto chvíli, už nejedná o pozdrav, ale o přání pokoje. Opakuje tento pozdrav, možná proto, aby si uvědomili jeho smysl. Byli ustrašení a vyplašení a pokoj byl opačným stavem, než v jakém se původně nalézali. Hebrejské šalom znamená nejen mír, pokoj, ale i ustálenost poměrů, neporušenost, celost, dokonalost, něco dokončeného, úplného, pokoj může mít význam i hmotného blahobytu, spokojenosti, štěstí, zdraví, síly a zabezpečenosti dlouhého života, úspěchu, vítězství a je opakem zlého. Přát někomu pokoj znamená přát neporušenost, celost, dokonalost, harmonii, soulad, zkrátka dobro. Pokoj také předznamenává vztah mezi lidmi, který je důvěrný a bezpečný.[1] S tímto přichází Ježíš do jejich beznaděje a strachu.

               Ježíš v průběhu celého svého působení lidi osvobozoval. Osvobozoval nejen od strachu ale i od nemoci, hříchu, nespravedlivých sociálních poměrů a od svázanosti zákonem, který zotročoval. Nyní opět své učedníky vysvobozuje a dává jim pokoj – harmonii, soulad, smíření a klid. A navíc, získávají tuto Ježíšovu moc osvobozovat lidi od hříchu. Je jim – nám předána moc osvobozovat druhé. Je napsáno komu odpustíte, tomu bude odpuštěno, komu neodpustíte, tomu hříchy odpuštěny nejsou. Je to na nás. Osvobození, odpuštění a milosrdenství vnímám jako primární znak křesťanství. Ježíš učedníky odkazuje na mezilidské vztahy a přijímají Ducha svatého. Duch a dech je hebrejštině stejné slovo, zde čteme, že na ně dechl Ducha. Dech je děj, který je víceméně neviditelný. Když je více lidí pospolu, jsou jedním dechem propojeni, jinými slovy dýchají stejný vzduch. Duch svatý – dech, jim zprostředkovává Ježíšovu moc, je uprostřed nich, v nich a oni – my jsme zmocněni k tomu osvobozovat, odpouštět a působit pokoj.

               A tak nám všem přeji: „Pokoj vám.“

[1]     NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník. 2., zcela přeprac. a rozšíř. vyd. Praha: Kalich, 1956