Liturgické texty na 13.9.2020 24. neděle v mezidobí
Dnešní texty mluví o lidské konečnosti a o odpuštění. První čtení z knihy Sirachovcovi začíná stavy, které člověk prožívá, v případě, kdy neodpustí – přichází pomsta a hněv. Kniha Sirachovcova patří mezi deuterokanonické knihy. Jedná se o mudroslovnou knihu. Je to ponaučení, která dává otec svému synu. Můžeme ji vnímat jako návod na život, jako knihu, která vychovává k moudrosti.
Dnes čtený úryvek je podobný slovům Ježíše, které citujeme každou neděli „Odpust nám naše dluhy, jako i my odpouštíme našim dlužníkům“, zároveň v tomto textu máme i jejich částečný výklad. Závěrečná výzva: „Vzpomeň na přikázání, vzpomeň na smlouvu a přestaň nenávidět, odpusť vinu …“ nejsou apelem na dodržování zákona, ale jsou ukazatelem na zákon, který odhaluje lidské slabosti a špatnosti a který i usvědčuje. Při vzpomínce na smlouvu si člověk uvědomuje svou nedokonalost a potřebu odpuštění ze strany Boha.
Slova připomínají Pavlův postesk v knize Římanům: „chtít dobro dokážu, ale vykonat už ne“ (Ř. 7,18) Na křesťanství je zajímavé to, že nečeká od člověka dokonalost. Dokonalostí zde myslím bezchybnost. Naopak křesťanství počítá s lidskou chybou, slabostí, špatností, s lidskými hříchy a nabízí odpuštění a zároveň k odpuštění vybízí. Jedním z ústředních témat Ježíše a jeho působení na zemi bylo odpouštění hříchů. To bylo to, co provokovalo zdejší představitele židovství, protože oni měli pocit, že toto mohou, vzhledem ke svému postavení, udělovat jen oni.
Odpuštění je dar, tímto darem jsme obdarováni všichni - žijeme a můžeme žít v Božím odpuštění. A zároveň je tu naše mezilidské odpouštění, které bychom měli přijímat a dávat. Křesťanství poukazuje na odpuštění jako na prevenci hněvu, nenávisti, pomsty a ze strany provinilých odpuštění přináší úlevu od pocitů viny, beznaděje, smutku a zklamání. Říkala jsem, že křesťanství nečeká dokonalost, ono naopak. Počítá s naší chybovostí. Proti „dokonalým“ jsou v Bibli ta nejtvrdší slova, protože dokonalí lidé bývají tvrdí. Můj učitel na NZ ve škole, nám poměrně často opakuje „Kolegyně, nezapomínejte, dokonalost není lidská vlastnost.“ Jeho slova jsou reakcí na nás studentky, které chtějí mít nejlepší výsledky.
Dnešní evangelium lze rozdělit na dvě části. První část je o milosrdenství a druhá o spravedlnosti. První služebník nejednal protiprávně, jen měl dvojí metr. Jeden na sebe a druhý na okolí. Rozdíl mezi ním a jeho dlužníkem byl ve výši dluhu. Dlužil tolik, že nebyl schopen svůj dluh za život splatit. Jeho dlužník dlužil přibližně tříměsíční mzdu, čili částku reálně splatitelnou. Prvnímu služebníku byl mu odpuštěn dluh – jeho pán byl shovívavý a milosrdný. Je pravděpodobné, že Pán v podobenství měl dlužníků spousty, ale asi netrpěl nouzi. Peníze, zdá se, nepotřeboval, jen chtěl „udělat pořádek v papírech.“ Kdežto jeho dlužník byl pravděpodobně v jiné situaci, vzhledem k jeho nesplatitelnému dluhu, „potřeboval každou korunu.“ Třeba nebyl tak tvrdý a zlý, jak se na první pohled zdá. Jednalo se o velmi zadluženého člověka, který se potřeboval oddlužit. Výrazný dluh mu byl odpuštěn, ale možná to nebyl jediný dluh, který měl. Byl neustále v ohrožení života, vězení, nouze. Ale i on v dobrých časech půjčil! A jak by se mu ty peníze teď hodily, třeba by mu pomohly dostat se z této svízelné situace, tak zatlačil na své dlužníky. Byl v úplně jiné situaci než Pán v podobenství. Jeho chování bylo vyhodnoceno jako tvrdé, a byl potrestán. Byl zavřen do vězení, dokud svůj dluh nesplatí. V jeho případě se jednalo o rozsudek k doživotnímu vězení. (Na rozdíl od jeho dlužníka, který měl šanci dluh v dohledné době splatit.)
Toto podobenství ukazuje, že jsou chvíle, kdy je moc těžké odpustit, jsou chvíle, kdy nevíme jak na to a je to těžké. Nevíme za jaký konec situaci uchopit a jak ji řešit, sami se zmítáme v našich problémech, pocitech viny a zároveň hněvu a vzteku vůči jiným lidem i v tom, že nejsme dokonalí. Teď se od nás chce, abychom se ještě vybičovali k tomu, abychom byli milosrdní a odpustili, což znamená, že nebudeme chtít pomstu, satisfakci, odvetu, že už nebudeme naštvaní, ale pustíme to, od-pustíme to. Otočíme kohoutkem, necháme to plavat, zapomeneme a budeme se snažit na to nemyslet.
A pak je tu ještě odpuštění sobě, přijmout že nejsem dokonalý, že chtít dobro dokážu, vykonat už ne. Mnohdy totiž v našich životech splývají obě postavy (pán i první dlužník) do jedné osoby. Odpustíme, ale nedovedeme odpustit sobě. Přijmout svou nedokonalost, slabost, chybu.
Marek Orko Vácha říká: „Odpustit znamená, přijmout to, že člověk, kterého miluji, je schopen zla.“ Za mě bych dodala, že to také znamená, přijmout to, že já jsem schopen zla. V tom všem je osvobozující, že s tím vším se počítá, Bůh to ví, a tak nějak to patří do chodu života, jediné co po nás chce, abychom se neutápěli ve své zášti, vzteku, hněvu, nebo pocitech viny, smutku …chce, abychom si odpouštěli navzájem a přijímali odpuštění. Přiznávali si své chyby a viny, na nic si nehrály a byli opravdoví. To se od nás čeká.
A tak: „Bože, odpust nám naše dluhy, jako i my odpouštíme našim dlužníkům.“
© 2023 Římskokatolická farnost Karlovy Vary-Stará Role, Kontaktovat webmastera
ANTEE s.r.o. - Tvorba webových stránek, Redakční systém IPO