Nedělní zamyšlení Petry P., 24. neděle v mezidobí

Liturgické texty na 13.9.2020  24. neděle v mezidobí

1. ČTENÍ Sir 27, 33-28, 9 ( řec. 27, 30-28, 7 )
   Odpusť křivdu svému bližnímu, a pak i tvé hříchy budou odpuštěny, když budeš prosit.
   
   Čtení z knihy Sirachovcovy,
       Pomsta a hněv, i to jsou ohavnosti, jen hříšný člověk je chová v srdci. Kdo se mstí, zakusí pomstu Pána, on jeho hříchy uchová v paměti. Odpusť křivdu svému bližnímu, a pak i tvé hříchy budou odpuštěny, když budeš prosit. Člověk uchovává hněv proti druhému, ale od Pána hledá uzdravení?
       S člověkem sobě rovným nemá slitování, ale za své hříchy prosí?
       Živí pomstu, ač je sám jen člověk; kdo se smiluje nad jeho hříchy? Vzpomeň na konec a přestaň nenávidět, (vzpomeň) na hnilobu a smrt a dbej přikázání!
       Vzpomeň na přikázání a přestaň nevražit na bližního, (vzpomeň) na smlouvu s Nejvyšším a odpusť vinu!
   
   2. ČTENÍ Řím 14, 7-9
   Ať žijeme nebo umíráme, patříme Pánu.
   
   Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.
   Bratři!
       Žádný z nás nežije sám sobě ani neumírá sám sobě. Neboť žijeme-li, žijeme pro Pána, umíráme-li, umíráme pro Pána. Ať tedy žijeme nebo umíráme, patříme Pánu. Vždyť právě proto Kristus umřel a vstal k životu, aby se stal Pánem nad mrtvými i nad živými.
   
   EVANGELIUM Mt 18, 21-35
   Neříkám ti, abys odpustil nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmasedmdesátkrát.
   Slova svatého evangelia podle Matouše.
       Petr přistoupil k Ježíšovi a zeptal se: "Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?" Ježíš mu odpověděl: "Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmasedmdesátkrát.
       Nebeské království se podobá králi, který chtěl provést vyúčtování se svými služebníky. A když s vyúčtováním začal, přivedli mu jednoho dlužníka, u kterého měl deset tisíc hřiven. Protože dlužník neměl čím zaplatit, pán rozkázal ho prodat i se ženou a dětmi a se vším, co měl, a tím zaplatit. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: 'Měj se mnou strpení, a všechno ti zaplatím.' A pán se nad tím služebníkem smiloval, propustil ho a dluh mu odpustil.
       Sotva však ten služebník vyšel, potkal se s jedním ze svých druhů ve službě, který mu byl dlužen sto denárů. Začal ho škrtit a křičel: 'Zaplať, co jsi dlužen!' jeho druh padl před ním na kolena a prosil ho: 'Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to.' On však nechtěl, ale šel a dal ho zavřít do vězení, dokud dluh nezaplatí.
       Když jeho druhové ve službě viděli, co se stalo, velmi se zarmoutili. Šli a pověděli to všechno svému pánovi. Tu si ho pán zavolal a řekl mu: 'Služebníku ničemný! Celý dluh jsem ti odpustil, protože jsi mě prosil. Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?' A jeho pán se rozhněval a dal ho mučitelům, dokud by nezaplatil celý dluh.
       Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte."
   
   
   

Dnešní texty mluví o lidské konečnosti a o odpuštění. První čtení z knihy Sirachovcovi začíná stavy, které člověk prožívá, v případě, kdy neodpustí – přichází pomsta a hněv. Kniha Sirachovcova patří mezi deuterokanonické knihy. Jedná se o mudroslovnou knihu. Je to ponaučení, která dává otec svému synu. Můžeme ji vnímat jako návod na život, jako knihu, která vychovává k moudrosti.

Dnes čtený úryvek je podobný slovům Ježíše, které citujeme každou neděli „Odpust nám naše dluhy, jako i my odpouštíme našim dlužníkům“, zároveň v tomto textu máme i jejich částečný výklad. Závěrečná výzva: „Vzpomeň na přikázání, vzpomeň na smlouvu a přestaň nenávidět, odpusť vinu …“  nejsou apelem na dodržování zákona, ale jsou ukazatelem na zákon, který odhaluje lidské slabosti a špatnosti a který i usvědčuje. Při vzpomínce na smlouvu si člověk uvědomuje svou nedokonalost a potřebu odpuštění ze strany Boha.

Slova připomínají Pavlův postesk v knize Římanům:  „chtít dobro dokážu, ale vykonat už ne“ (Ř. 7,18) Na křesťanství je zajímavé to, že nečeká od člověka dokonalost. Dokonalostí zde myslím bezchybnost. Naopak křesťanství počítá s lidskou chybou, slabostí, špatností, s lidskými hříchy a nabízí odpuštění a zároveň k odpuštění vybízí. Jedním z ústředních témat Ježíše a jeho působení na zemi bylo odpouštění hříchů. To bylo to, co provokovalo zdejší představitele židovství, protože oni měli pocit, že toto mohou, vzhledem ke svému postavení, udělovat jen oni.

Odpuštění je dar, tímto darem jsme obdarováni všichni - žijeme a můžeme žít v Božím odpuštění. A zároveň je tu naše mezilidské odpouštění, které bychom měli přijímat a dávat. Křesťanství poukazuje na odpuštění jako na prevenci hněvu, nenávisti, pomsty a ze strany provinilých odpuštění přináší úlevu od pocitů viny, beznaděje, smutku a zklamání. Říkala jsem, že křesťanství nečeká dokonalost, ono naopak. Počítá s naší chybovostí. Proti „dokonalým“ jsou v Bibli ta nejtvrdší slova, protože dokonalí lidé bývají tvrdí. Můj učitel na NZ ve škole, nám poměrně často opakuje „Kolegyně, nezapomínejte, dokonalost není lidská vlastnost.“ Jeho slova jsou reakcí na nás studentky, které chtějí mít nejlepší výsledky.

Dnešní evangelium lze rozdělit na dvě části. První část je o milosrdenství a druhá o spravedlnosti. První služebník nejednal protiprávně, jen měl dvojí metr. Jeden na sebe a druhý na okolí. Rozdíl mezi ním a jeho dlužníkem byl ve výši dluhu. Dlužil tolik, že nebyl schopen svůj dluh za život splatit. Jeho dlužník dlužil přibližně tříměsíční mzdu, čili částku reálně splatitelnou. Prvnímu služebníku byl mu odpuštěn dluh – jeho pán byl shovívavý a milosrdný. Je pravděpodobné, že Pán v podobenství měl dlužníků spousty, ale asi netrpěl nouzi. Peníze, zdá se, nepotřeboval, jen chtěl „udělat pořádek v papírech.“ Kdežto jeho dlužník byl pravděpodobně v jiné situaci, vzhledem k jeho nesplatitelnému dluhu, „potřeboval každou korunu.“ Třeba nebyl tak tvrdý a zlý, jak se na první pohled zdá. Jednalo se o velmi zadluženého člověka, který se potřeboval oddlužit. Výrazný dluh mu byl odpuštěn, ale možná to nebyl jediný dluh, který měl. Byl neustále v ohrožení života, vězení, nouze. Ale i on v dobrých časech půjčil! A jak by se mu ty peníze teď hodily, třeba by mu pomohly dostat se z této svízelné situace, tak zatlačil na své dlužníky. Byl v úplně jiné situaci než Pán v podobenství. Jeho chování bylo vyhodnoceno jako tvrdé, a byl potrestán. Byl zavřen do vězení, dokud svůj dluh nesplatí.  V jeho případě se jednalo o rozsudek k doživotnímu vězení. (Na rozdíl od jeho dlužníka, který měl šanci dluh v dohledné době splatit.)

Toto podobenství ukazuje, že jsou chvíle, kdy je moc těžké odpustit, jsou chvíle, kdy nevíme jak na to a je to těžké. Nevíme za jaký konec situaci uchopit a jak ji řešit, sami se zmítáme v našich problémech, pocitech viny a zároveň hněvu a vzteku vůči jiným lidem i v tom, že  nejsme dokonalí. Teď se od nás chce, abychom se ještě vybičovali k tomu, abychom byli milosrdní a odpustili, což znamená, že nebudeme chtít pomstu, satisfakci, odvetu, že už nebudeme naštvaní, ale pustíme to, od-pustíme to. Otočíme kohoutkem, necháme to plavat, zapomeneme a budeme se snažit na to nemyslet.

A pak je tu ještě odpuštění sobě, přijmout že nejsem dokonalý, že chtít dobro dokážu, vykonat už ne.  Mnohdy totiž v našich životech splývají obě postavy (pán i první dlužník) do jedné osoby.  Odpustíme, ale nedovedeme odpustit sobě. Přijmout svou nedokonalost, slabost, chybu.

Marek Orko Vácha říká: „Odpustit znamená, přijmout to, že člověk, kterého miluji, je schopen zla.“ Za mě bych dodala, že to také znamená, přijmout to, že já jsem schopen zla. V tom všem je osvobozující, že s tím vším se počítá, Bůh to ví, a tak nějak to patří do chodu života, jediné co po nás chce, abychom se neutápěli ve své zášti, vzteku, hněvu, nebo pocitech viny, smutku …chce, abychom si odpouštěli navzájem a přijímali odpuštění. Přiznávali si své chyby a viny, na nic si nehrály a byli opravdoví.  To se od nás čeká.

A tak: „Bože, odpust nám naše dluhy, jako i my odpouštíme našim dlužníkům.“