Nedělní zamyšlení Petry Pospíšilové - 24. neděle v mezidobí

1. ČTENÍ Iz 50, 5-9a                                                                                                                                                                                                                    

Čtení z knihy proroka Izaiáše.
Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět.
Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou.
Pán, Hospodin, mi však pomáhá, nebudu tedy potupen. Proto dávám ztvrdnout své tváři v křemen a vím, že nebudu zahanben. Blízko je můj obhájce! Kdo se chce se mnou přít? Postavme se spolu! Kdo je mým protivníkem? Ať přistoupí ke mně!
Hle - Pán, Hospodin, mi pomáhá! Kdo mě odsoudí?

2. ČTENÍ Jak 2, 14-18
Čtení z listu svatého apoštola Jakuba.
Co to pomůže, moji bratři, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky? Může ho taková víra spasit? Když bratr nebo sestra nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy, a někdo z vás jim řekne: „Tak s Pánem Bohem! Zahřejte se a najezte se" - ale nedáte jim, co potřebují pro své tělo, co je jim to platné?
Stejně tak je tomu i s vírou: když se neprojevuje skutky, je sama o sobě mrtvá. Ale někdo by mohl říci: „Ty máš víru, a já mám skutky." Ukaž mi tu svou víru, která je beze skutků! Já ti však ze svých skutků mohu dokázat svou víru.

EVANGELIUM Mk 8, 27-35
Slova svatého evangelia podle Marka.
Ježíš vyšel se svými učedníky do vesnic u Césareje Filipovy. Cestou se ptal svých učedníků: „Za koho mě lidé pokládají?"
Řekli mu: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní za jednoho z proroků."
 Zeptal se jich: „A za koho mě pokládáte vy?" Petr mu odpověděl: „Ty jsi Mesiáš!"
Tu je přísně napomenul, aby to o něm nikomu neříkali. Potom je začal poučovat, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a po třech dnech že vstane z mrtvých. A mluvil o tom otevřeně.
Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat. On se však obrátil, pohleděl na učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi z očí, satane! Neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské."
Zavolal si lidi i své učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mě a pro evangelium ztratí, zachrání si ho."

Kým je pro nás Ježíš? To je otázka z dnešního evangelia.  Ježíš v něm pokládá dvě otázky: „Za koho mě lidé pokládají“ a „za koho mě pokládáte vy?“ Jinými slovy: „Co si myslí lidé, že jsem?“ a „Co si myslíte vy? Kým jsem pro Vás? “ Jsou to otázky, které mohou být aktuální v každé době. Zkusme si na ně každý odpovědět.

Jak dnes vnímá svět Ježíše? Mnozí by odpověděli, že to byl učitel, nebo snad prorok, morální vzor, myslitel, filozof, náboženský reformátor, či i politický reformátor, ale i apoštol lásky, filantrop, či zakladatel nového světového náboženství…

A jak jej vnímáme my? Otázky jsou učedníkům kladeny u Cesareje Filipovi. Césareu zmiňují všichni tři pisatelé synoptických evangelií. Proč? Protože Cesarea byla odlehlé místo, daleko od ruchu a velkého množství lidí. Byla vhodným místem pro klidné rozmluvy. Učedníci a Ježíš zde nejsou rušeni davem a mají prostor pro oddych a rozhovory.

Co učedníci odpoví na uvedené otázky, jsme slyšeli – lid jeho doby v něm spatřoval Jana Křtitele nebo Eliáše, či jiného z proroků. Eliáš byl starozákonní prorok a stal se prototypem proroka. Při proměnění na hoře jsou vedle Ježíše: Eliáš – jakožto zástupce všech proroků a Mojžíš, jakožto zástupce zákona – neboli Tóry. Tóru a Proroky – dvě části SZ zmiňuje Ježíš v několika svých promluvách. Jednalo se o dvě části, které již v Ježíšově době byly kanonizovány a postavy Mojžíše a Eliáše se staly symbolické pro tyto dvě části SZ. Jméno Eliáš tedy může nést symbolické označení nejvyššího z proroků. Eliáš je určitým archetypem proroka. Vnímají–li lidé Ježíše jako Elijáše, znamená to, že je vnímán jako velký, významný a výrazný prorok, nebo i nejvyšší a největší prorok.

Na druhou otázku, jež se ptá na postoj učedníků k Ježíši, odpovídá zástupně Petr. Petr nespatřuje v Ježíši proroka, ale postavu výrazně jinou – říká: „Ty jsi Mesiáš.“ V paralelním textu v Mt je uvedeno: „Ty jsi Mesiáš, syn Boha živého.“ (Mt 16,15) Avšak hned záhy se ukázalo, že Petr tomu, co řekl, rozumí úplně jinak než Ježíš. Petr chápe úlohu mesiáše stejně, jako lid jeho doby. Mesiáš má být politický vůdce, který vysvobodí lid z římské nadvlády.

Ježíš vykládá svou roli jinak – budu trpět, budu zavržen a zabit. Ježíš předpovídá i zavržení od vrchních představitelů izraelského národa. To je opravdu nepředstavitelné, jelikož ti by jej dle obecných mesiášských představ měli nejen přijmout, ale i vyvyšovat, měl by být jimi oslavován jako vysvoboditel.

Vždyť i tito představitelé – starší, velekněží a učitelé Zákona, také toužebně očekávali mesiáše, a právě jimi by měl být naopak glorifikován. Ježíš říká úplně opačná slova, která se Petrovi a pravděpodobně i ostatním, v tuto chvíli nemluvným, učedníkům nelíbí a jsou absolutně v rozporu s jejich představami.

Pak následovalo odmítnutí Petra: „Jdi mi z očí Satane.“ Doslova: „Jdi za mě, Satane.“ Ve významu nepokoušej mě a zazní věta: „Nemáš na mysli věci Božské, ale lidské.“ Jinými slovy: „To, jak si lidé vykládají Písmo a všechny posvátné texty, jsou scestné lidské řeči a Bůh je diametrálně odlišný.“

V tomto ohledu mi přijde zajímavý postoj východní církve, která při formulaci svých dogmat vyjadřuje, jaký Bůh není, než jaký Bůh je. Augustin řekl: „Pokud myslíš, že jsi cokoliv pochopil o Bohu, pak to není on.“ Bůh je úplně jiný, než naše – lidské představy.

Učedníci, ač pobývali s Ježíšem, na tom nebyli lépe než tehdejší většinová společnost. Jejich představy byly v souladu s představami lidí v jejich doby a Ježíš se snažil tyto jejich představy nabourávat. I učedníci očekávali mesiáše, neboť žili v době velmi silného očekávání příchodu mesiáše. 

Slovo mesiáš – v hebrejštině znamená pomazaný. Pomazanými byli nejprve králové. Prorok Samuel nejprve pomazal za krále Saula a pak Davida. Pomazání bylo rituálním ustanovením do královské role. Po Davidovi se králové trochu odklonili od své původní role – tou bylo vést Hospodinův lid a být pokorný a věrný Hospodinu, svému Bohu.

Králové často nesplňovali toto prosté očekávání a ne vždy byli správnými vůdci lidu. Lid postupně pochopil, že král není zárukou dobrého vedení, a začal očekávat vyvoleného krále, který dá vše zpět do původního pořádku a obnoví Izrael, tak jako byl za krále Davida.

Mesiáš měl být tedy nový, „božský“ král, davidovského typu. Král David se stal archetypální vladařskou postavou. Měli jsme tu dnes Eliáše jako symbolickou postavu proroků, Mojžíše, jako symbolického zástupce Zákona a nyní tu máme Davida jako symbol ideálního, největšího a nejlepšího krále.

Očekávání tohoto Hospodinova pomazaného, nového krále postupně sílilo a velmi silné bylo v době, kdy byl Izrael okupován Římany. Tento Hospodinův pomazaný – hebrejsky mašiach – mesiáš, řecky christos měl dle očekávání obnovit samostatnost Izraele, nastolit mír a navrátit Izraeli jeho prvotní slávu a prestiž. Toto byla představa mesiáše, který byl očekáván.

Ježíš v evangeliu, poté, co jej Petr označil za mesiáše mluví o utrpení, zavržení a zabití. V myšlení učedníků se jednalo v tomto kontextu o absolutně nepochopitelné a nesmyslné vyústění jeho života, vždyť pokud je mesiáš, tak bude revoluce, osamostatnění Izraele a ne smrt, zavržení odsouzení a utrpení. Působilo to na ně jako mluvení „z cesty“. Ježíš se snažil učedníkům ukazovat realitu z jiného úhlu. Ukazovat, že jejich chápání věcí, nemusí být v souladu s realitou a že možností, jak věci chápat, může být vícero. Izraelité svou představu mesiáše vytvořili na základě některých vybraných textů SZ, ale v něm jsou i další texty.

Jeden z tohoto úhlu pohledu zajímavý text, jsme dnes četli, a to v prvním čtení. Je to text z Izajáše. Jedná se o úryvek ze šesté Ebedské písně. Ebed v hebrejštině znamená: služebník, sluha dokonce i otrok. Těchto písní je v Izajáši celkem sedm. Jsou to písně o Hospodinovu služebníku. Jedná se o texty, které křesťané vykládají jako mesiášské, a zdůrazňuje se v nich jiná role mesiáše, než jakou zdůrazňovali izraelité Ježíšovi doby.

Je to role služebníka, která je protikladem role královské. Králem je zde Hospodin. Služebník plní vůli Krále, slouží mu a to i přes možné utrpení a odmítnutí. Hospodin o tomto svém sluhovi, služebníkovi ví a je s ním. Náš text byl ze šesté písně. Nejznámější je sedmá, která je v 52. a 53. kapitole, dovolím si krátkou citaci z této písně, možná mnohým bude text povědomý :-)

Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili.

Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen.

Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni….

Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel.

Byl zadržen a vzat na soud.

Ebedské písně ovlivnily křesťanské myšlení a služebník je spojován s osobou Ježíše z Nazareta a s Mesiášem. Tyto texty pravděpodobně učedníci znali, ale nespojovali si je s mesiáškou rolí. Protože texty nebyly v souladu s jejich představami ani s představami mesiáše té doby.

Na závěr rozmluvy s učedníky zaznívá: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě.“ Zapřít sama sebe znamená dát sama sebe stranou – dát všanc svoje, myšlení a nechat jej formovat. A pak vzít kříž. Kříž je mnohdy symbolem utrpení, ale v Ježíšově době to byl spíše symbol ostudy, hanby a opovržení. Na kříži končili ti nejhorší z nejhorších. Symbolem pro utrpení se stal až po Ježíšově smrti.

Nést kříž a zapřít sám sebe vede ke vztahu s druhými lidmi. Vede k pochopení jejich postojů, k důvěře a k pokoře. Vede k ochotě se měnit, přehodnocovat a přeformulovávat.

Vybavuje se mi příběh jedné ženy, která před lety studovala Evangelickou teologickou fakultu (ETF). Říkala, že to tehdy pro ni bylo velmi těžké období a že málem přišla o víru. Studium ji vedlo k otázkám, které její víru zpochybňovaly. Ona se rozhodla, že se tomu bude bránit, že si svou víru udrží, a rozhodla se, nepřipouštět si otázky k tělu a mantricky si opakovala biblické verše. Poté, co dostudovala, si opravdu víru udržela, její víra však byla statická, neživá. Byla stejná před studiem ETF i po studiu a je stejná i po třiceti letech. Kdykoli cokoliv zpochybní její formu víry, brání se a zuby nehty si svou víru chce udržet. Povedlo se jí obsah své víry dokonale zakonzervovat. Ale opravdu po ní někdo tohle někdo chtěl? A lze v jejím případě mluvit o živé víře?

Pro mě je tento přístup v rozporu v živou vírou, která si připouští pochybnosti a otázky a nebojí se na ně hledat odpověď. Takový přístup člověka nutně formuje, nutí jej přehodnotit svoje stanoviska a zajisté je nutné v tomto zapírat sám sebe – své myšlenkové i teologické pohodlí a dávat se všanc otázkám, které jsou kladeny, poctivě hledat odpovědi a zkoumat námitky.

Hebrejské slovo JHVH, které označuje Hospodina, má v hebrejštině podobu slovesa. Hebrejština tak naznačuje, že Hospodin je tedy něčím, co se děje, co je živoucí. Něčím nestatickým a neuchopitelným. A projevujícím se pokaždé jinak.

V případě, že si odpovíme na úvodní otázku: „Kým je pro nás Ježíš? či: „Kým je pro nás Bůh?“ jsme následně ochotni nad svou odpovědí přemýšlet a případně ji přehodnotit?

A jaké jsou naše představy o Bohu? A jsme ochotni přijmout, že mohou být falešné nebo scestné? Jsme ochotni je opustit či pozměnit?

Přeji Vám požehnanou neděli a pokojný následující týden. Nechť se Bůh děje v našich životech.