nedělní zamyšlení Petry Pospíšilové - Svátek Křtu Páně

               Dnes slavíme den křtu Páně. O Ježíšově křtu se zmiňují všichni čtyři kanoničtí evangelisté. Vzhledem k tomu je evidentní důležitost tohoto aktu v Ježíšově životě. Zajímavostí je, že každý z evangelistů nám tuto událost líčí trochu jinak.

Nejstarší Markovo evangelium (1,9-12):

V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a byl v Jordánu od Jana pokřtěn. V tom, jak vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“ A hned ho Duch vyvedl na poušť.

Lukášovo evangelium (3,21-22):

Když se všechen lid dával křtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe a Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice a z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“

Janovo evangelium (1,29-34):

Druhého dne spatřil Jan Ježíše, jak jde k němu, a řekl: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa. To je ten, o němž jsem řekl: Za mnou přichází někdo větší, neboť byl dříve než já. Já jsem nevěděl, kdo to je, ale přišel jsem křtít vodou proto, aby ho poznal Izrael.“ Jan vydal svědectví: „Spatřil jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. A já jsem stále nevěděl, kdo to je, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: ‚Na koho spatříš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.‘ Já jsem to viděl a dosvědčuji, že toto je Syn Boží.“

A dnešní Matoušovo evangelium z ČEPu (Mt 3,13-17):

Tu přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale on mu bránil a říkal: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?“ Ježíš mu odpověděl: „Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všecko, co Bůh žádá.“ Tu mu Jan již nebránil. Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. A z nebe promluvil hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“

               Všimněme si, že u Marka a Matouše sestupující holubici vidí pouze Ježíš. U Lukáše zdá se, pozorují tento úkaz všichni kolem a u Jana to vše dosvědčuje Jan, který to viděl. Jak to tedy bylo a kdo všechno viděl holubici a slyšel hlas se už nedovíme. Každopádně všichni čtyři evangelisté považovali za důležité a podstatné nám tento akt sdělit.

               Zajímavé je, že v dnešním evangeliu, podle Matouše, máme ještě rozpravu mezi Janem a Ježíšem, kde Janovi připadá nepřípustné jej křtít. Po tom, co je vše vyjasněno přistoupí k aktu. Ježíš je pokřtěn jinak, než jsme byli pokřtěni my. Ježíšův křest je na odpuštění hříchů, jako forma pokání, očištění. Pravděpodobně takovéto úkony šlo opakovat. Náš křest je především vyznáním víry. Proč musel být Ježíš pokřtěn? Vždyť žádné hříchy neměl, k čemu očištění? Ježíš se odvolává na Otce, který to tak chce. Jan vnímá tento nesoulad, ale nakonec přistoupí k tomuto aktu. Adopciáni v tomto spatřují zásadní okamžik, kdy Ježíše Bůh adoptoval za syna. Toto učení bylo odsouzeno jako heretické. Tak jak to tedy je?

               Ježíš křest vodou přijal. K Janovi přicházeli lidé, kteří toužili po novém začátku, po obmytí, smazání toho, co bylo. Ježíš tímto aktem zahájil své veřejné vystoupení. I v jeho životě se jednalo o předělový bod, od kterého má jeho život jiný obsah. A už na tomto počátku svého působení je Ježíš na „jedné lodi“ s lidmi nešťastnými, zoufalými, hříšnými a bezradnými, kteří si uvědomují svou bídu a touží po odpuštění. Toto nalodění signalizuje celé jeho další působení.

               Cambridgeský komentář k tomuto aktu dodává: „Ježíš, který je vzorem Nového života, se podrobuje křtu, který je symbolem Nového života.“ Ve vykonaném křtu vnímají potvrzení tohoto obřadu, jako platného, použitelného a účinného pro další Ježíšovi následovníky.

               Nyní bych se ráda zastavila u věty: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“ U Matouše není užita 2.os.j.č. (ta je u Lk a Mk), ale je tam slovo „to“, nebo „toto“ – čili 3.os.j.č. V Lukáši a Markovi je tedy touto větou osloven přímo Ježíš a jedná se o dialog mezi ním a Otcem. U Matouše je to oznámení pro všechny kolem.

               Tak jak dnes pojímáme Ježíše, jako Syna – osobu trojice je dáno dlouhým vývojem. Mnoho Ježíšových následníků hned po jeho smrti chtělo vyjádřit, kým Ježíš byl. První koncily vydávaly svá vyjádření a odsuzovaly ta mylná až nám vzniklo učení o trojici a Ježíš byl na Chalkedonském koncilu r. 451 označen jako plný Bůh a plný člověk, ve kterém jsou obě přirozenosti nerozlučně, nerozděleně, neproměnně a nesmíšeně přítomny.[1]

               Avšak doba, ve které se Ježíš narodil byla plná božích synů, spasitelů, a i nějací mesiáši se našli. Také to byla doba, ve které byli lidé fascinováni různými božstvy, která mile rádi přijímali i z jiných kultů čili docházelo k synkretismu. Fascinace byla i posmrtným životem, vzkříšením, anděly, démony a různými nadpřirozenými bytostmi, a to v různých náboženských kultech. V Egyptě byl každý faraon nazván synem boha. V Římě tak byli posmrtně označeni jen dobří císaři. Byla to tedy doba, která měla velké množství synů různých bohů. Byl-li někdo takto označen, nikdo se nad tím moc nepozastavil. Byla to rétorika té doby, která znamenala uznání a ocenění. Octavianus Augustus byl nazván i sotér – spasitel, kromě toho i on byl syn boží, a to boha Apollóna.[2]

               Ježíš je tedy označován tituly běžnými v té době. Byl tedy Ježíš opravdu Boží syn? Pro mě to byla svého času velmi palčivá otázka, pod tíhou zjištěného – výše popsaného, jsem se potýkala s otázkou, zda na Ježíše nebyla jen použita rétorika té doby, které my dnes vůbec nerozumíme a je pro nás absolutně vykořeněná s úplně odlišným významem. Dnešní doba je také velmi synkretická. Často se setkávám s tím, že si lidé berou z různých náboženství to, co se jim tam líbí. Tak mají Budhu vedle Krista a nechají se inspirovat taoismem, či hinduismem a k tomu třeba ještě něco z čínského Fenk-Šuej.  V tomto směšování je naše doba s tou Ježíšovou podobná, ale to je asi tak všechno. Nikdo dnes není nazýván mesiášem, spasitelem ani synem božím. Ti, kteří tak činí, jsou patrně někde za zdmi psychiatrické léčebny.

               Ježíš, oproti svým římským božským vrstevníkům, je Synem Boha nazván už za života. V židovství bylo toto nepřijatelné, už právě kvůli podezření ze synkreze s jinými kulty. Bůh si pro poslání svého Syna vybral dobu, kdy se nad jeho synovstvím nikdo moc nepozastavil, ale zároveň to nikdo nebral příliš vážně. Váhu to dostávalo postupem doby.

               A k čemu jsem ve svém hloubání došla? Při tomto psaní si vybavuji pohádku „Anděl Páně 2“, kde opravdový anděl z nebe přijde na zem, v době, kdy se slaví Mikuláš. Je považován za převlečeného anděla a nikoho ani nenapadne, že je pravý. Došla jsem k závěru, že je celé Ježíšovo synovství je otázka víry. Věřím, že Ježíš byl Boží Syn. Nelze to vyloučit ani dokázat. A tak věřím.

Zdroje:

Komentáře, dostupné z: https://biblehub-com.translate.goog/commentaries/matthew/

Kořeny kultu římských císařů. Dostupné z: https://dk.upce.cz/bitstream/handle/10195/36324/Lucie%20Mat%C4%9Bjusov%C3%A1_Ko%C5%99enykultu_PT_2010.pdf?sequence=1&isAllowed=y

Chalkedonské vyznání víry: https://www.evangnet.cz/texty:chalcedonske_vyznani

[1]https://www.evangnet.cz/texty:chalcedonske_vyznani

[2]Kořeny kultu římských císařů. Dostupné z: https://dk.upce.cz/bitstream/handle/10195/36324/Lucie%20Mat%C4%9Bjusov%C3%A1_Ko%C5%99enykultu_PT_2010.pdf?sequence=1&isAllowed=y