Nedělní zamyšlení Šárky Plawné - 17. neděle v mezidobí

Abrahám stále ještě stál před Hospodinem. …Stál a prosil. Jeho vytrvalá prosebná modlitba přitahuje Boží pozornost, skrývá však také řešení.  Abrahámova modlitba je výzvou a přitom úkonem důvěry. Musím poctivě říct, že mě zaujala Abrahámova odvaha, vždyť sám říká: „Jsem velmi smělý…“ Je zapotřebí velké odvahy k takové modlitbě, protože pravá modlitba se vždycky vede s Hospodinem.  Postavit se, žádat a zacházet dál a dál. Je to odvaha zajít dál. Tak jako Abraham, který smlouvá o záchraně Sodomy. Této odvahy je zapotřebí nejenom v činech, ale také v modlitbě.

V Bibli najdeme mnoho příběhů o účinnosti prosebné modlitby. Např. ve 2. knize Královské 20 je příběh o nemocném králi Chizkijášovi nebo u proroka Ámose 7 doklad toho, jak Bůh s radostí změní svou vůli, když jej k tomu přimějí modlitby jeho přátel. Ve 2. knize Mojžíšově vede Mojžíš s Bohem dlouhý rozhovor a výsledkem je, že se mu podaří změnit Boží záměr Exo32). Podobně v 1. knize Mojžíšově 18 se přimlouvá Abrahám u Hospodina za Sodomu a Gomoru. Čteme-li tyto příběhy, Bible nám představuje Boha, který je naprosto otevřený vlivu modliteb těch, kdo se na něj s důvěrou obracejí.

Modlitba je projevem víry – věřím, že mluvím k Bohu – otázka je: k jakému Bohu? Kým je pro mě ten Bůh? Je ve shodě s biblickou výpovědí? Jaká je má představa Boha - podle toho se na něj budu obracet. Mnohdy spíše než pravdivý obraz, přijímáme, vytváříme či nabízíme karikatury Boha. Pokud některou Boží vlastnost zdůrazníme neúměrně vzhledem k ostatním, je to karikatura.  Jde třeba o dvě extrémní pozice utvořené zbytněním Božích vlastností, jako jsou spravedlnost (zdůrazňuje se, že Bůh je soudce, který dobré odměňuje a zlé trestá) a milosrdenství (dobrota je zaměňovaná za slabost). K tomu např. Tomáš Akvinský uvádí: „Mezi Bohem a tvorem nelze postihnout nějakou podobnost, aniž by nebylo nutno zaznamenat ještě větší nepodobnost. Nemůžeme pochopit jaký Bůh je, ale pouze jaký není a v jakém vztahu se k němu nacházejí jiné bytosti.“

Mám za to, že modlitba Otče náš je od začátku do konce prosebnou modlitbou.  Také záležitosti Boží oslavy, Božího království a Boží vůle formuluje Ježíš jako prosbu. Aby potvrdil důležitost takové modlitby, vypráví Ježíš podobenství, které končí ujištěním, že každý, kdo prosí, dostává a kdo hledá, nalézá a kdo tluče, tomu bude otevřeno. V příběhu se nenachází ani jedno „ale“, „pokud“; dáno bude každému, kdo žádá. Podobně v Matoušově evangeliu se mluví o dobrých darech, které dá Otec těm, kdo prosí.

Když Ježíš učí své učedníky modlitbě, předkládá jim tedy vlastně jedinou formu modlitby, a to prosbu.

Mnozí namítají, že prosba je forma modlitby, z níž je potřeba „vyrůst“ a postoupit až ke kontemplaci, lásce a adoraci (chvále). Někteří lidé říkají, že přece Bůh zná naše potřeby a když se tedy stará i o ptáky v povětří a lilie na louce, jistě se postará i o mě. Důvěřovat Bohu však neznamená, že se na něj nemáme obracet s prosbami; právě naopak. V prosebné modlitbě nacházím odvahu k naději a poznávám ve svém vlastním životě, že Bůh je skutečně Otcem, který je starostlivý a zúčastněný.

Velmi hezky tuto „teologii modlitby“ formuloval Tridentský koncil: „Bůh nám neukládá dělat nemožné, nýbrž jen to, co je pro nás možné a o to, co pro nás možné není, žádat“. Máme prostě s Bohem spolupracovat.

Papež František se na nás tuto neděli obrací s prosbou, ať pamatujeme v modlitbách na lidi staré, prarodiče a rodiče. Možná to byli právě oni, kteří nás učili modlit se a často se za nás modlili a modlí. Mohli jsme vidět, jak stojí před Bohem a jejich život je spjatý s modlitbou a zároveň jak jejich modlitba je propojena s životem. Dali nám moudrost, život a dějiny. Modleme se, ať všechny starší, rodiče a prarodiče posiluje Boží blízkost. Také my jim buďme nablízku, a to nejen modlitbou. 

Šárka Plawná