Nedělní zamyšlení Standy Fialy - 2. neděle adventní

Toto zamyšlení začínám psát krátce po mši první neděle adventní, jejíž texty nás vyzývají k bdělosti. A také po poslechu promluvy pátera Halíka, ve které o nás křesťanech mluví jako o oněch vrátných, kteří mají za úkol bděle strážit bránu tohoto světa otevřenou, protože Pán přijde a přijde znenadání, v jakoukoli denní nebo noční hodinu.

Texty dnešní neděle přitvrzují.  Tak trochu pasivní roli hlídače posouvají do aktivní roviny, vyhánějí nás z teplého pohodlí vrátnice našich kostelů do nepohodlí světa, tvrdě makat, překopávat hory a doly, aby, až Pán přijde, měl cestu nejen otevřenou, ale i pohodlnou a bez překážek.

Tomu rozumím.

Co mě ale znervózňuje je fakt, že příchod Páně neznamená jen „nová nebesa a novou zemi, kde bude mít svůj domov spravedlnost“, ale že s sebou přinese i to, že „nebesa náhle s rachotem pominou, živly se stráví žárem a země i všecko na ní bude souzeno. A tak všechno vezme za své. “. Tedy opravdu žádná sranda. Znamená to smrt a zánik. Smrt a zánik světa jak ho známe, fyzickou smrt nejen naši, ale všech našich blízkých, zánik všeho, co jsme na tomto světě měli rádi, na čem jsme lpěli, co nám bylo blízké. Smrt je vznešená a krásná jen ve verších romantických básníků, v realitě je spojena s bolestí a utrpením. Upřímně, nejsem schopen, přese všechna ubezpečení, že to vše je jen přechod do jiné lepší, spravedlivé a pokojné reality, onen den s radostí očekávat. Já se navzdory Izaiášově výzvě bojím.  Mám strach, že se ukáže, až budu účtovat své hřivny, že jsem neobstál a hřivnu zakopal.  Co když se ukáže, že jsem nežil dostatečně svatě a zbožně? Což mimochodem určitě nežil, šat z velbloudí srsti nenosil a smažené kobylky měl jen jednou v nějakém in bio obchodě a řeknu vám, nic moc.

Ale nejde jen o mě osobně. Bojím se ztráty všech a všeho tak jak to znám a moji obavu ani v nejmenším neplaší příslib něčeho, co si vlastně reálně nedokážu představit, jak to vypadá a jak to bude fungovat. A tak jsem ve stavu, že spíš doufám, že den příchodu Páně ještě tak brzy nepřijde, natož abych se snažil urychlovat příchod toho Božího dne.

Možná je to projev mé víry, která ne vždycky stojí na úplně pevných nohou. Před tím, abych se z toho nezhroutil a neskončil v depresích, mě zachraňuje jedna věc, o které jsem přesvědčen zcela neochvějně, a sice víra v bezbřehé a nepodmíněné Boží milosrdenství.

Slova sv. Petra o tom, že „je u Pána jeden den jako tisíc roků a tisíc roků jako jeden den“ mi připomněla myšlenku, kterou jsem kdysi někde slyšel nebo četl.

Bylo to zhruba asi tak, že Bůh má čas a prostor postavený jinak, než my jsme schopni vnímat a chápat. Že je docela dobře možné, že všechny složky Onoho světa jak si je my tady na zemi představujeme, tedy Ráj, Očistec a Peklo, prožíváme už teď na tomto světe, v našich životech. Doteky Ráje ve chvílích nejčistší radosti a štěstí, Peklo ve chvílích naprostého zoufalství, bolesti a opuštění. A Očistec prostě v šedi každodenní všednodennosti.

Teologové by zcela jistě tento názor rozcupovali, ale mně se líbí. Přibližuje totiž mému chlapskému pragmatickému uvažování to, jak by to možná mohlo vypadat poté, co nastane onen Den Spásy. V souvislosti s tím musím říct, že se cítím maximálně tak na očistec (doufám, že vy jste na tom lépe), a to tedy nevím úplně, jestli se je na co těšit.

Takže takto neutěšeně to mám já s příchodem Páně a přeneseně s Adventem a Vánocemi. Protože Vánoce jsou vzpomínkou na to, že tu už Pán jednou byl a připomínkou toho, že ještě jednou přijde. Ano, těším se na narození Ježíška, jen mi zpoza jesliček vyčuhuje kříž.

Nechci končit depresivně, naopak, rád bych vám popřál, abyste se vyhnuli peklu shánění vánočních dárků v přeplněných obchoďácích, přežili očistec úklidů, pečení, smažení a příprav „aby vše bylo tak jak má“ a prožili dotek Ráje, se svými blízkými na půlnoční, u rozsvíceného stromečku, štědrovečerní večeře nebo kdekoliv jinde, kde vám bude dobře.