Nedělní zamyšlení Standy Fialy - 3. neděle postní

1.ČTENÍ Ex 3,1-8a.13-15
Ten, který jest, posílá mě k vám.

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.
Mojžíš pásl stádo svého tchána Jitra, midjanského kněze. Když jednou vyhnal stádo za step, přišel k Boží hoře Chorebu. Tu se mu zjevil Hospodinův anděl v plameni ohně, který šlehal ze středu keře. Díval se, a hle - keř hořel plamenem, ale neshořel.
Mojžíš si řekl: „Půjdu se podívat na ten zvláštní zjev, proč keř neshoří." Když Hospodin viděl, že se přichází podívat, zavolal ze středu keře: „Mojžíši, Mojžíši!"
 A on odpověděl: „Tady jsem!"
(Bůh) řekl: „Nepřibližuj se sem, zuj opánky ze svých nohou, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá." A pokračoval: „Já jsem Bůh tvého otce, já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův!" Mojžíš zahalil svou tvář, neboť se bál pohlédnout na Boha.
Hospodin pravil: „Viděl jsem bídu svého lidu, který je v Egyptě, slyšel jsem jejich nářek na biřice; ano, znám jejich bolesti. Proto jsem sestoupil, abych je vysvobodil z ruky Egypťanů a vyvedl je z oné země do země úrodné a širé, do země oplývající mlékem a medem."
Mojžíš pravil Bohu: „Hle, já přijdu k synům Izraele a řeknu jim: 'Posílá mě k vám Bůh vašich otců.' Když se zeptají: 'Jaké je jeho jméno?' - co jim mám říci?"
Bůh pravil Mojžíšovi: „Já jsem, který jsem!" A dodal: „Tak řekneš synům Izraele: 'Ten, který jest, posílá mě k vám.' "
 A ještě pravil Bůh Mojžíšovi:„Tak řekneš synům Izraele: 'Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův, posílá mě k vám!' To je moje jméno na věky, to je můj název po všechna pokolení."

Žl 103 (102),1-2.3-4.6-7.8+11 Odp.: 8a
Odp.: Hospodin je milosrdný a milostivý.
Veleb, duše má, Hospodina, vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! Veleb, duše má, Hospodina a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní!
Odp.
On odpouští všechny tvé viny, on léčí všechny tvé neduhy. On vykupuje tvůj život ze záhuby, on tě věnčí láskou a slitováním.
Odp.
Hospodin koná spravedlivé skutky, zjednává právo všem utlačeným. Oznámil své plány Mojžíšovi, izraelským synům své skutky.
Odp.
Hospodin je milosrdný a milostivý, shovívavý a nadmíru dobrotivý. Jak vysoko je nebe nad zemí, tak je velká jeho láska k těm, kdo se ho bojí.

 2. ČTENÍ 1 Kor 10,1-6.10-12
Život lidu s Mojžíšem na pouští byl zapsán jako výstraha pro nás.

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.
Chtěl bych vám, bratři, připomenout, že všichni naši praotcové byli pod oblakem, všichni prošli mořem, všichni přijali Mojžíšův křest v oblaku a v moři, všichni jedli stejný duchovní pokrm a všichni pili stejný duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. Ale přesto se většina z nich Bohu nelíbila. Pomřeli na poušti.
Tyto věci se staly nám pro výstrahu, abychom netoužili po špatnostech, jako toužili oni. Ani nereptejte, jako někteří z nich reptali, a za to byli pobiti od (anděla) Zhoubce.
To se jim přihodilo jako výstražný příklad a bylo to napsáno jako poučení pro nás, kteří žijeme v době poslední. Když se tedy někdo domnívá, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl.

EVANGELIUM Lk 13,1-9
Když se neobrátíte, všichni zahynete.

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
V té době přišli k Ježíšovi se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětních zvířat. Řekl jim na to: „Myslíte, že ti Galilejci, když to museli vytrpět, byli větší hříšníci než ostatní Galilejci? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni podobně zahynete. Anebo oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a usmrtila je: myslíte, že byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni právě tak zahynete."
Vypravoval pak toto podobenství: „Jeden člověk měl na své vinici zasazený fíkovník a přišel na něm hledat ovoce, ale nic nenašel. Proto řekl vinaři: 'Hle, už tři léta přicházím hledat ovoce na tomto fíkovníku, a nic nenacházím. Poraz ho! Proč má zabírat půdu?' On mu však odpověděl: 'Pane, nech ho tu ještě tento rok. Okopám ho a pohnojím, snad příště ovoce ponese. Jestliže ne, dáš ho pak porazit.' "

ZAMYŠLENÍ

Veleb, duše má, Hospodina, veleb jeho svaté jméno….., ale jaké vlastně?

Jméno v životě člověka hraje podstatnou roli. Konkretizuje lidskou identitu, je vyjádřením vztahu k ostatním. Tím, že je nám dáno před, nebo v okamžiku narození, nezávisle na naší vůli a bylo nám přiděleno těmi, kteří nás v pozemském rozměru stvořili, se vztahuje k minulosti. Je předznamenáním budoucnosti, která jméno bude naplňovat obsahem činů, myšlenek, denních událostí, chování. Je výrazem přítomnosti v uvědomění si sebe sama, vlastní integrity. Takto jméno chápe člověk.

Hospodinova odpověď Mojžíšovi je proto velmi podivná. "Já jsem, který jsem!" Jak si to vyložit? Vidím Mojžíše, jak stojí uprostřed pouště, civí do divně hořícího keře a drbe si hlavu nad touto odpovědí. Zcela jasně si dokážu představit, že bych se cítil dotčen. Jakoby mi Hospodin říkal: „Co se tak hloupě ptáš? Přeci víš, s kým mluvíš, o víc se nestarej, protože ti do toho nic není!“ Ale protože je Hospodin shovívavý a vidí, že je třeba Mojžíšův zmatek rozptýlit,  dodává: „já jsem Bůh tvých otců, Bůh v nějž věřili a jemuž sloužili generace tvých předků, tak se neptej. Jsem stále týž, ať už, mluví-li o mně, mě kdokoliv pojmenovává jakkoliv. Jsem jediný Bůh, Bůh všech a pro všechny, všech, kteří tu už byli, kteří právě jsou a všech pokolení, které ještě přijdou. To jen vy lidé mou univerzálnost nevidíte a snažíte si mě přivlastnit. Stejně jako pojmenováváte své děti ve snaze si v nich zajistit pokračování vlastní stopy, stejně jako pojmenováváte zvířata, stromy, hory, řeky a vše v přírodě, abyste ustanovili lidský řád a vyjádřili nad tím vším svou nadvládu. Dáváte jména věcem, abyste vyjádřili, že vám patří. Ale mně jméno nedávejte, mě žádné lidské pojmenování nemůže vyjádřit. Každý mé jméno pozná a každý ho uslyší jinak, přestože z mých úst zazní stejně. Každému bude znít jinak a přitom bude totožné. A jméno, které každý z mých úst uslyší, bude totožné s tím, jakým mě volal během svého pozemského života.“

Pavlovy texty mám rád. Možná právě proto, že jsou v nich nezřídka vyjádření, která mi jdou proti srsti, nebo mi jejich přijetí hodně skřípe v mozkových závitech pro  pochopení. Stává se mi, že úryvek čtený v rámci Mše mi rezonuje nějak divně a já si pak říkám: Jak to myslel? Pochopil jsem to dobře? …. To pak jdu, úryvek vyhledám a přečtu si ho v kontextu s textem předešlým a následujícím (to se nechlubím, dělám to opravdu jen občas).

Když jsem si bez kontextu přečetl úryvek dnešní neděle, dostal jsem chuť se hádat. Proboha! Ne, takhle ne. Projahveho!..., nebo spíš protohokterýje!? To zní hrozně, ne? Takže raději postaru: Proboha Pavle, co si to zase na ty nebohé Korintské vymýšlíš?! Jak můžeš vědět, že se většina z Mojžíšova zástupu Bohu nelíbila? Není to náhodou třeba tak, že ta většina zemřela proto, že celé putování trvalo 40 let? Že ti, kteří se během putování teprve narodili, do země zaslíbené dorazili jako dospělí a jejich rodiče, jestli vůbec, už jen jako starci na sklonku života? Není to náhodou i tím, že i ty máš ještě hlavu plnou zákonického přesvědčení, že pozemské neštěstí člověka rovná se Boží trest za spáchaný hřích? Nebo mám opravdu věřit, že ten, který odpouští všechny viny, léčí neduhy, vykupuje život ze záhuby… atd… atd…, že je zároveň tak malicherný a vztahovačný, že jen tak zahubí spoustu jím vyvolených pro trochu neposlušnosti a remcání? Že se Hospodina mám bát, když přede mě staví tak děsuplné výstrahy jako smrt třiadvaceti tisíců během jediného dne? Rozdrcené kamením věže v Siloe? No a pak jsem si tedy list přečetl celý a došlo mi, že je úplně o něčem jiném.

Že se vlastně jedná o velmi vlídné varování před nebezpečím modloslužby, o praktický návod jak si počínat s ohledem na svědomí vlastní, ale především svědomí druhých. Že je v něm také: „Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.“

Evangelium začíná podobně drsně, hrozbou Boží odplaty. Tedy zdánlivou hrozbou Boží odplaty, protože o Bohu Hospodinu se vůbec nemluví.

Ježíš na jedné straně vyvrací tradovanou pověru: neštěstí = hřích = trest, na straně druhé apeluje na vlastní obrácení každého z nás. Nevíme, za co byli Galilejci Pilátem potrestáni, nevíme, co se stalo v Siloe. Nezáleží na tom. Důležité je to, že za katastrofami, jejich příčinou, není rozhněvaný Bůh, ale nesprávný, neobrácený způsob jednání postižených. Kdybych měl trochu neotesaným způsoben přiblížit, co tím myslím, s nadsázkou bych na místo Galilejců dosadil „kuřáci“.

Věta by zněla: "Myslíte, že ti kuřáci (míněno ti postižení, tedy mrtví), když to museli vytrpět, byli větší hříšníci než ostatní kuřáci? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte – (nepřestanete kouřit), všichni podobně zahynete.

I když, jak to tak znám, Ježíš to určitě víc myslel na úrovni života věčného, než pozemského. Takže možná jinak…..?

Podobenství o fíkovníku nám už jen celý ten předchozí zmatek mírně zklidňuje konstatováním, že máme přímluvce, svého vinaře, který se nás zastává, i když ovoce z nás zrovna nic moc, vyprošuje nám k obrácení čas a dává vše, co k němu potřebujeme.