Na začátku mého zamyšlení si dovolím být osobní.
Již od mého útlého dětství mne fascinovaly hory. Od časných školních let jsme spolu s rodiči a sourozenci trávili každé léto několik týdnů v malé chatě pod Západními Tatrami, v Podbanském. Pomyslným vrcholem těchto pobytů bylo vždy zdolání jednoho nebo více okolních kopců – Kriváně, Ostrého Roháče, Rysů a mnoha dalších. Tak se prohlubovala má příchylnost k horám, a po zdolání těžších výšlapů jsem se na vrcholu vždy cítil jako v ráji. Ale – proč o tom vlastně píši?
O pár roků později – během gymnaziálních let – jsem byl přímým účastníkem tragické události. Spolu s mou starší sestrou a její kamarádkou jsme se toulali po roháčském hřebeni. Před našima očima se zhroutil asi pětačtyřicetiletý chlap, který tu byl na túře se svou manželkou a dvěma dětmi školního věku. Jeho paní za této situace zkolabovala a já díky svým laicko – skautským znalostem o první pomoci spolu s mým doprovodem zahájil resuscitaci a pokračovali jsme v ní asi 3 hodiny, až do příchodu Horské služby. Bohužel neúspěšně. Jak se později ukázalo, pán zemřel na rozsáhlý infarkt zadní stěny srdečního svalu. Během této události – ač ve věku 16 let s kritickým až negativistickým postojem ke všemu „katolickému a zbožnému“ - jsem se začal usilovně modlit – pod dojmem plačících dětí a manželky v této bezvýchodné situaci – za zachování života, a později – při snášení těla – za jeho duši. Tyto momenty – ač je to více než 50 let, si poměrně jasně vybavuji dodnes. Možná právě tehdy jsem začal Boha a víru vnímat jinak – pro mne nověji, než do té doby... A ještě jedna pro mne podstatná věc – po této události ve mne začalo klíčit přesvědčení, že bych se mohl pokusit o studium medicíny…
Ale zpět k dnešnímu evangeliu:
Dnešní událost – Proměnění Páně – se odehrává na vysoké hoře. Nevíme s určitostí, o jakou horu se jednalo – možná šlo o horu Chermon, vysokou 2.760 m, jejíž zasněžený vrchol ční nad krajinou. Podle Origena a jiných je onou horou Proměnění hora Tábor. Ta je v dějinách Izraele známá jako svatá hora. S určitostí to nevíme - toto místo ve všech evangeliích zůstává zahaleno tajemstvím. Je však skutečností, že Ježíš rád odcházel k modlitbě do samoty na poušť nebo na hory, kde nacházel klid a soustředění k modlitbám.
Proměna je podle Halíka srdcem křesťanství:
Jedno z Ježíšových prvních kázáni znělo: Metanoiéte – proměňte se!!
Je to více, než morální výzva k lepšímu chování. Znamená to – opravte se, změňte perspektivu, pak budete jednat jiným způsobem. Učedníci do této chvíle strávili s Ježíšem již nějakou dobu. Nyní se ptají: „Kdo je vlastně ten muž?“
Tajemství Ježíšovy existence přesahují všechna slova a definice. Učedníci potřebovali mocný obraz, vizi, náhled, spirituální zkušenost – a právě to se stalo na hoře Tábor.
Mojžíš a Eliáš – symbolizují dvě části hebrejské bible – Zákon a Proroky. A náhle jsou všichni obklopeni oblakem. Oblak – to je tajemství.
Víra není teorie nebo ideologie. Víra je odvaha vstoupit s důvěrou do oblaku tajemství.
Věda a technika pomáhá řešit problémy, může nás přivést až na pokraj tajemství, ale ne dál. Dál může jít jen víra, jejíž doménou je tajemství.
My lidé potřebujeme vědeckou racionalitu, ale potřebujeme i respekt tajemství.
Potřebujeme otevřenou mysl a otevřená srdce vůči tajemství celku. Potřebujeme Boha zdravé víry – nikoliv Boha dětských pohádek a lidských projekcí.
Jak říká Halík:
Bůh není velký tatík na obloze, nějaká nadpřirozená bytost. Bůh je absolutní kontext všeho, co je, viditelného i neviditelného. Náš život, svět, naše dějiny, naše poznání – to jsou jen fragmenty. A smysl fragmentů pochopíme jen v kontextu celku. A Bůh je ten kontext.
Bůh není kdesi za skutečností, on je tou hlubinnou skutečností. Absolutní kontext je pro nás tajemstvím. Vidíme ho jen zčásti, jen v zrcadle – říká sv. Pavel.
Musíme být vděčni za všechny okamžiky nového vzhledu, nové perspektivy. Takové okamžiky prožívali apoštolové na hoře Tábor. Můžeme je prožít i my – v modlitbě, při meditaci, při liturgii.
V Ježíši Kristu se neodvolatelně spojil Bůh s člověkem. Na hoře Tábor se ukázalo jako nejzazší možnost člověka dobro a světlo, jehož zdrojem je Bůh v Ježíši Kristu. On umožnil definitivně proměnu smrti v život a je trvalou možností proměny světa a člověka.
Jemu žijeme, jemu umíráme, jemu se připodobňujeme v životě i smrti. To platilo vždy.
Nyní, době chaosu, nepokojů, stávek a válek to vnímejme jako velmi živou pravdu.
A jako naději, přesahující i naše slabé síly a křehkost života. Amen!! JK
© 2025 Římskokatolická farnost Karlovy Vary-Stará Role, Kontaktovat webmastera
ANTEE s.r.o. - Tvorba webových stránek, Redakční systém IPO