Pozor, co Vám létá nad Vaší hlavou - nedělní zamyšlení Miroslavy D.

Stojím se svými příbuznými na adventním trhu před hotelem Thermal. Díváme se na papundeklovou postavu Ježíška ležícího v jesličkách pod peřinkou z kanafasu. Je to už třetí betlém, který dnes na karlovarských adventních trzích vidíme. Před Mlýnskou kolonádou jsme pořídili hromadnou rodinnou fotografii u betléma ze dřeva. U Sadové kolonády jsme míjeli obtížně vyfotografovatelný betlém z postav tvořených svítícími obrysy kabelů s LED žárovkami. A nyní Tour de betlémy pokračuje lepenkovým výjevem jako ze světa Josefa Lady – Ježíšek pod modrobílou pruhovanou peřinkou, Marie a Josef s tvářemi jako rajskými jablíčky, volek a osel. Tři sklánějící se králové. Nad tím vším hvězda táhnoucí za sebou svůj zlatý chvost a   buclatý anděl táhnoucí za sebou transparent s nápisem Sláva na výsostech Bohu. Přítel mojí dcery, nekatolík, se mě ptá: „Co jsou to ty výsosti? Co znamená věta Sláva na výsostech Bohu?“

Vím, že na výklad dění ve vánočních betlémech nejsem ta správná vypravěčka. Nejsem schopna nad nimi patřičně žasnout. Vnímám to jako svůj handicap. S betlémy jsem se poprvé setkala až v dospělosti po své konverzi. Minulo mě tedy období magického katolického dětství, kdy bych se naučila v duchu rozeznít výjev, na který se v betlémech dívám. Pro stromy nevidím les.  

Ale pro své příbuzné se snažím do papundeklového pohádkového příběhu o Třech králích vdechnout smysl i pro současnost.

Mt 2,1–12

Když se Ježíš narodil v Betlémě v Judsku za času krále Heroda, přišli do Jeruzaléma mudrci od východu a ptali se: „Kde je ten narozený židovský král? Uviděli jsme jeho hvězdu na východě, a proto jsme se mu přišli poklonit.“

Když to uslyšel král Herodes, ulekl se a s ním celý Jeruzalém. Svolal všechny velekněze a učitele Zákona z lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Řekli mu: „V Betlémě v Judsku, neboť tak je psáno u proroka: »A ty, Betléme v judské zemi, nejsi vůbec nejmenší mezi judskými předními městy, protože z tebe vyjde vládce, který bude panovat mému izraelskému lidu.«“

Tehdy si Herodes tajně zavolal mudrce a zevrubně se jich vyptal na dobu, kdy se ta hvězda objevila, poslal je do Betléma a řekl: „Jděte a důkladně se na to dítě vyptejte. Až ho najdete, oznamte mi to, abych se mu i já přišel poklonit.“ Když krále vyslechli, vydali se na cestu.

A hle – hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo dítě. Jakmile uviděli hvězdu, zaradovali se nevýslovnou radostí. Vstoupili do domu a spatřili dítě s jeho matkou Marií, padli na zem a klaněli se mu. Otevřeli své pokladnice a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu.

Ve snu dostali pokyn, aby se k Herodovi už nevraceli, proto se vrátili jinou cestou do své země.

Tři dávní orientální mudrcové uviděli nad svými hlavami hvězdu. Od té chvíle se jejich život změnil. Dodnes nepanuje shoda ve výkladu, o jaký astronomický úkaz se tenkrát jednalo. Převažující názor odborníků je, že neobvyklý nebeský úkaz nebyl kometou. Zářivá královská hvězda, která uvedla mudrce do pohybu, pravděpodobně vznikla konjunkcí Jupitera a Saturna. Konjunkce nastává, když se nebeské dráhy dvou hvězd na obloze protnou a hvězdy se z našeho pohledu ze země nějaký čas překrývají. Místo dvou hvězd obvyklé velikosti tak vidíme zářit jen jednu velkou. Spojení Jupitera a Saturna znamená dodnes podle astrologických výkladů vládu (královskou vládu), protože Jupiter je vládcem všech. Saturn je zase planetou soboty, Syropalestiny a Židů.  Splynutí Jupitera a Saturna je vzácná kombinace, která se opakuje pouze jednou za 800 let.  Neobvyklá konjunkce navíc nastala ve znamení Ryb, které je posledním znamením židovského astronomického roku. Čili znamení eschatologické. Astrologický výklad nebeského znamení tedy byl: přicházející velký židovský král posledního času.

Neobvyklá hvězda tehdy přeletěla nad hlavami všem.  Kolegové orientálních mudrců, jiní králové a jiní mágové patrně viděli na nebi totéž, ale přesto to v nich žádnou odezvu nevyvolalo.

Každý člověk se musí sám rozhodnout, čemu věnuje svou pozornost. Jak interpretuje to, co má před svýma očima. Zdali vidí zázrak nebo jen divnou shodu okolností. Můžu v betlému spatřit folklorní papundeklovou postavu klanějícího se krále. Nebo zobrazení člověka, který nepřehlédl něco podstatného, co mu přelétlo nad hlavou. Který si nenechá uniknout zázrak, jenž ostatní bez povšimnutí míjejí.  Který ví, co má hledat, a když to nalezne, tak za tím jde až do cíle, který je natolik smysluplný, že se lze v závěru cesty s úctou poklonit.

Nemám problém vidět své cíle, sny, své zázraky, „jít za svou hvězdou“ ve své profesi zdravotnice. Ve zdravotnictví je zjevné, o co mně a ostatním zdravotníkům jde. I když si třeba jako kolegové zdravotníci osobně nerozumíme a v soukromí se nevyhledáváme, tak v péči o pacienty táhneme za jeden provaz v rámci instituce zdravotnictví. Vytváříme něco, co je smysluplné, něco, co nás spojuje v tom, čemu věříme a čemu jsme se ve své profesi oddali. Dokážu tam identifikovat neobyčejné věci, „zázraky“ a sytit se z nich.  Vnímat ve světě medicíny „ekklésii“, tj, shromáždění společenství lidí se stejným cílem, je mile nekomplikované. Jako zdravotník jsem hvězdopravec, který svou hvězdu pozná  a nenechá si ji uletět.

Ve světě organizovaného náboženství mám často potíže vidět, o co vlastně jde, co nás spojuje, čemu se kdo oddal. Myslím, že mi tam řada neobyčejných věcí a zázraků uniká, že je nedokážu rozpoznat, správně interpretovat. Je zde vše mnohem komplikovanější, mnohovrstevnatější. Rozmanitost názorů považuji za bohatství, ale zároveň mě mnohé z nich děsí. Za mnohé náboženské praktiky se stydím a často váhám, jestli toho chci být součástí. Nedaří se mi vnitřně rozlišovat mezi pouhou institucí církve, tj. tou méně důležitou formální částí církve a tou opravdovou církví „ekklésií“, tj. putujícím Božím lidem, společenstvím lidí, kteří mají stejný cíl. Není mi v praktické rovině jasné, o co vlastně především jde a k jakému cíli chce kdo dojít. Pomyslné hvězdy náboženského života mi nerozpoznány létají nad hlavou a míjejí bez mé vnitřní odezvy. Jako katolík jsem hvězdopravec, který má problém odlišovat formu a obsah. Instituci, která dává mnoho důvodů nebýt katolíkem. A ekklésii, která by mohla být mou hvězdou.

Někdy pod dojmem negativních mediálních zpráv a dalších zveřejněných skandálů váhám nad důvody, jestli v naší církvi dál setrvávat. A jestli je to správné místo pro moje děti. Na úrovni naší farnosti jsem na svou církev pyšná. Na úrovní naší diecéze se poprvé nestydím za svého biskupa a současnému biskupovi Tomášovi fandím. Ale pokud pohlédnu za hranice naší farností nebo diecéze, tak v české římskokatolické církvi nacházím mnoho argumentů, proč zde nebýt (klerikalismus, homofobie, podřadné postavení žen…)

Při mém přemýšlení, jak o víkendech v církvi rozpoznávat pomyslnou náboženskou ekklésii, kterou ve všední dny ve světě práce bez problémů vidím, mě zaujala přednáška teologa, religionisty a bývalého kazatele Jáchyma Gondáše. O důvodech, proč lidé vyhledávají organizované formy náboženství. Religionista se pokusil o typologii věřících osob. Přednášku jsem poslouchala s cílem vyzbrojit se pro rozpoznávání toho, o co komu jde.

První typ věřících religionista nazývá „entuziasty“. Jsou to osoby, které pro prožívání své spirituality vyhledávají náboženská prostředí, kde mohou sdílet své pozitivní emoce, sdílet společné zážitky, kde mohou zažít pocit sebepřijetí, pocit, že nikdo není izolovaný. Tyto skupiny obvykle neřeší nějaké věroučné rozdíly. Příkladem mohou být dle religionisty charismatické křesťanské církve nebo z mimo křesťanského světa hnutí Haré Kršna.

Druhým typem věřících jsou „normotvůrci“.  Nositelé této spirituality hledají potvrzování řádu v tomto světě. Ptají se – co a jak máme dělat? Děláme to špatně nebo správně? Náboženství má podobu legislativy, zákonů. Skupiny normotvůrců kladou velký důraz na tradice. Ve veřejném prostoru mluví o náboženských hodnotách, křesťanských hodnotách. Normativní typ má podezření k emocím. Jako příklad uvádí religionista evangelikální hnutí v USA, některé proudy v římskokatolické církvi.

Třetím typem věřících jsou „mystici“. Tento typ je individualistický, často se pohybuje na okraji organizovaných skupin, nebo mimo skupiny. Jistotu nachází ve svém nitru. „Našel jsem Boha uvnitř sebe“, „Někde tam uvnitř ve mně v něco věřím“. Vnější tradice mystikům přijdou nedůvěryhodné. Zlé jazyky tvrdí, že spiritualita mystiků je poslední stadium evropského individualistického narcismu. Tento typ spirituality je dle religionisty dobrým východiskem pro lidi, kteří nemají důvěru v náboženské tradice.

Čtvrtým typem věřících jsou „humanisté, liberálové“. Těžištěm jejich spirituality je hledání svobody.  Bůh a svoboda je pro ně to samé, nebo velmi blízké. Humanisté a liberálové ve svém vyjadřování často odkládají tradiční náboženský slovník. Osoby s tímto typem spirituality se nacházejí uvnitř zavedených náboženských tradic (Tomáš Halík) i v sekulárním prostředí – sekulární humanisté.

Přednáška religionisty Gondáše se bohužel pro mé tázání zabývá spíše důvody, proč lidi do církví přicházejí. Méně se již zabývá tím, o co jim jde, k čemu chtějí společně směřovat, k jakému cíli na konci cesty dojít a čemu se tam poklonit.

Mé příbuzné postávající před lepenkovým betlémem jsem ušetřila úvah o svém hledání mihotavého obrazu církevní ekklésie. Na zahřátí těla měli svařák a na zahřátí ducha jsem jim vyprávěla o neobvyklém nebeském znamení.  A o tom, že rozpoznat svou hvězdu a jít za ní nebylo snadné ani tehdy, ani dnes. Ale Tři mudrcové zázrak nad hlavou nepřehlédli a směli se tak na konci své cesty poklonit novorozenému Králi.

Ať jsou Vám hvězdy nakloněny a vyznáte se v nich. Ať i Vás dovedou na cestu, kde se budete smět s úctou poklonit Tomu, kdo přišel mezi nás.

Zdroje:

Český ekumenický komentář k Novému Zákonu, svazek 1, Evangelium podle Matouše, Jiří Mrázek, vydalo Centrum biblických studií AVČR a UZ v Praze, 2011

Přednáška „Okno do nebe“, religionista, teolog, pedagog a bývalý kazatel Jáchym Gondáš, web Psychologie.cz, https://psychologie.cz/video/prednaska/okno-do-nebe/