Příběh téměř detektivní - nedělní zamyšlení Magdy J., 3. neděle velikonoční

A tenhle znáte? Paní učitelka v katolické mateřské školce si všimne, jak malá Janička soustředěně kreslí obrázek plný barevných tvarů a čar, a zeptá se jí: „Co to bude?“ A holčička bezelstně odpoví: „No přece Bůh.“ Paní učitelka se podiví a ptá se dál: „Ale toho přece nikdy nikdo neviděl!“ A Janička klidně odvětí: „Tak teď ho všichni uvidí.“

Zatímco pohanské Velikonoce začaly a skončily hbitou pomlázkou a vajíčkovou pomazánkou už téměř před dvěma týdny, ty křesťanské trvají dál a jejich dynamika je neopouští, ba právě naopak. Evangelijní příběh 3. neděle velikonoční o putování dvou učedníků do Emauz je toho názorným příkladem.

Vyprávění o setkání s Ježíšem na cestě je od začátku do konce plné otázek a záhad. Kdo je tento muž, který dokáže vykládat Písmo, a přitom neví, co se stalo v posledních dnech v Jeruzalémě? (ptají se rozrušení učedníci) Proč Ježíše učedníci nepoznali hned, když mu byli tolik blízcí a jeho osud jim nebyl v žádném případě lhostejný? (ptáme se my pozorní čtenáři) Proč právě lámání chleba je tou indicií, která rozhodne? (ptáme se my hloubající katolíci, kteří chováme k eucharistii tu největší úctu) Proč evangelista nechává Ježíše zmizet po vzoru deus ex machina, když je zjevena jeho pravá identita a příběh tak dojde svého naplnění? (ptají se erudovaní znalci řeckého dramatu) Proč klášter Na Slovanech, který založil císař Karel IV. pro řád slovanských benediktinů, nese název Emauzský? (ptají se znalci církevní historie a architektury) …

Promyšlené literární uspořádání evangelijního úryvku v sobě skrývá nejedno napětí. Pomocí vyjádření „a hle“, které často uvádí něco nového a nečekaného, obrací Lukáš pozornost k epizodě, jejímiž protagonisty jsou učedník Kleofáš a ještě jeden učedník, ovšem ani jeden z nich nepatřil k vyvolené Dvanáctce, po čtvrtečních událostech už jen Jedenáctce. Zatímco jsou oba muži ponořeni do živého rozhovoru, připojí se k nim neznámý pocestný. My čtenáři se dozvídáme od vševědoucího vypravěče, že se jedná o Ježíše, který svými otázkami projevuje zájem a starost o dva rozrušené poutníky z Jeruzaléma. Dramatičnost okamžiku je zesílena tím, že zůstává učedníky nepoznán. Stejně tak, jako ho v první chvíli nepoznala ani Marie Magdalská (J 20, 14-15) či učedníci u Tiberiadského moře (J 21,4-14). „Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali.“ (Lk24,16) Počáteční neschopnost učedníků poznat vzkříšeného Ježíše odpovídá jejich neschopnosti věřit. Učedníci jsou zcela v zajetí svého smutného, ztrápeného, možná i částečně zklamaného rozpoložení, že násilnou smrtí zemřel ten, který jim sliboval záchranu a vykoupení. Kdo ví, jaká všechna očekávání si ve svém srdci vůči proroku mocnému slovem i skutky nesli. Nejdříve shrnou události posledních dnů do jakéhosi krátkého, avšak výmluvného sumáře zakončeného pochybností o tom, že právě nyní nastal třetí den D a nic. Ježíš si je pozorně vyslechne a podiví se nad jejich nechápavostí. Jejich vyprávění pak zahrne do kontextu svého. Z neznámého společníka na cestě se nyní stává učitel, který poskytuje vysvětlení všeho, co pověděli proroci. Zatímco emauzští učedníci hovořili o Ježíšovi jako o velkém prorokovi, Ježíš už o sobě mluví jako o Kristu/Mesiáši. Když trojice mužů dorazí na sklonku dne do svého cíle, naléhají učedníci ve shodě s orientální zvyklostí nabídky pohostinnosti na svého neznámého společníka, aby s nimi zůstal přes noc jako host. Je přece riskantní cestovat v noci dál a o samotě. Ježíš se nechává pozvat ke stolu, jak tomu přece i v minulosti mnohokrát učinil, a ujímá se překvapivě role hostitele nebo pater familias. Byl snad požádán, aby pronesl modlitbu před jídlem? Nebo svými znalostmi Písma udělal na učedníky takový dojem, že mu tuto respektovanou úlohu přenechali? Ježíšovo jednání u stolu odpovídá zcela všem přísným židovským předpisům pro stolování, a přesto je to právě tento moment, kdy si učedníci prožijí své déjà vu a při lámání chleba svého Mesiáše rozpoznají. Otevření očí je obrazným vyjádřením pro poznání Boží skutečnosti. Tento dar  získávají prostřednictvím společného sdílení jednoho chleba. Mise cesty do Emauz je završena první missou, které se Ježíš účastní jako dárce pokrmu na cestu. A učedníci opravdu nelení a ještě té noci se spěšně vydávají zpět do Jeruzaléma, aby stejně jako dříve ženy podali ostatním zprávu o setkání se vzkříšeným Pánem. Apoštolská víra se nebude v budoucnosti opírat jen o svědectví o odvaleném kameni a prázdném hrobu nebo o poselství andělů, bude mít již navždy pevný základ ve skutečném osobním setkání s Ním.

Pokud chceme být i my putujícím Božím lidem, živou církví, je třeba společně o velikonočních událostech diskutovat a snažit se rozpoznávat přítomnost Boha v našem společenství. Máme s Ježíšem stejnou cestu, pokud některým událostem ve svých životech nerozumíme, můžeme u něj hledat vysvětlení a pokud mu budeme vážně naslouchat, pak i třeba naše srdce zahoří pro společnou věc. A hlavně, netřeba se bát, že nám den D protekl mezi prsty, i když se už připozdívá.

A zcela na závěr si dovolím jako memento citovat slova českého literárního klasika Karla Čapka, povídka nese název Šlépěj: „Snad se nějaké božstvo ubírá svou cestou; jde bez inkoherence a postupně; snad jeho cesta je jakési vůdcovství, kterého se máme chopit. Bylo by nám možno krok za krokem jít ve stopách božstva. Snad by to byla cesta spásy. To všechno je možné – a je to strašné, mít docela určitě jeden krok této cesty před sebou a nemoci ji dále sledovat. …“

Zdroj: MAREČEK, Petr. Evangelium podle Lukáše. Praha: Centrum biblických studií AVČR a UK v Praze ve spolupráci s Českou biblickou společností, 2018. Český ekumenický komentář k Novému zákonu. ISBN 978-80-7545-065-4.