Případ ukradeného posvátna - zamyšlení Miroslavy D., 4. neděle adventní

Případ ukradeného posvátna

Náš starorolský kostel se chystal na slavnostní večerní událost: další z každoročních adventních koncertů. Toho dne již od rána dvě školní třídy a školní sbor nacvičovaly své vystoupení. Za obětním stolem vyrostlo pódium a na něm se celý den střídali účinkující. Ladila se choreografie, precizovalo se ozvučení, leštilo se osvětlení. Na hektické přípravy dohlíželi sbormistr a dva třídní učitelé. V kostele navzdory zapnutému topení bylo chladno. Sbormistrovi zima nebyla, protože organizovat studentský cirkus není jen tak. Ale přihlížející třídní začali pociťovat chlad velmi brzy, protože dozorem se nezahřeješ. Ve snaze zmírnit tělesné prochladnutí pravidelně opouštěli lavice a procházeli kostelem. Bylo  pochopitelně nežádoucí, aby houfy studentů povalily vánoční stromy, shodily promítací plátno, strhly kabeláž nebo exponáty vánoční výstavy studentských děl.  Navíc počet nezletilých opatrovanců měl být shodný ráno i večer. Při jednom takovém společném putování kostelem došli třídní učitelé k betlému, zastavili se a obdivovali. Vinšující dřevěné figury betléma byly zahalené do svých teplých plášťů. Řada zvířecích i lidských postav uváděla do vánočního tajemství. Učitelský zrak je dlouholetým trénováním naostřený jako tužka k rýsování. Něco tady nehrálo… Volek, oslík, velbloud a slon zahřívali svých dechem… prázdné jesličky! Oba dozorující polilo horko od hlavy až k patě. Hlavní oslavenec téhle narozeninové párty není přítomen. Kdo tuto prekérní situaci faráři vysvětlí? Některý z přítomných studentů musel realizovat velmi nejapný žert. Pedagogům se v hlavě začaly míhat scény z filmu Obecná škola s ukradenými kruhy během vystoupení kouzelníka.  A už už se chystali k losování, kdo si vezme na starost faráře a kdo šacování studentů u východu z kostela.

Rok co rok bojuji proti krádeži posvátna z mého prožívání Vánoc. Náboženská a pragmatická část mé osobnosti spolu soupeří. Zvítězí ta radostně čekající, nebo ta realistická, která se těší, až to letos bude zase za námi. Mnohé vánoční rituály mi začaly připadat prázdné, neschopné ve mně cokoliv vyvolat. Obtíže s vánočními zvyky se dotýkají celé mojí rodiny. Moje devatenáctileté dcery poslední roky odmítají vánoční dárky, nechtějí být obdarovány a nechtějí darovat. Připomínají, že radost si můžeme udělat v průběhu roku kdykoliv, tak proč si nákupy kazit advent a Vánoce. Minulý rok jsme na přání dcer doma neměli ani stromeček. Přemýšlela jsem, kde jsme manžel a já jako rodiče udělali chybu. V mém uvažování o rodičovském selhání mě trochu utěšilo, že více kamarádů mých dcer také striktně odmítá vánoční dárky (někteří zatvrzelejší jedinci i dárky narozeninové...). Advent a Vánoce mám také spojeny se vzpomínkami na to, jak moje maminka držela svůj každoroční vánoční rituál a u zdobení stromečku brečela, protože na Vánoce na ni dolehlo manželství, ve kterém nebyla příliš spokojená. Po zbytek roku se většinou ovládala, další krize přicházela až s příchodem letních dovolených.  

„Vánoce nesnáším!“ svěřuje se mi kolegyně při společné cestě z práce domů. Od té doby, co jí zemřel partner, prožívá Vánoce jako festival osamění a úzkosti. Každý rok mi kupuje pro radost vánoční losy. „Vy věřící aspoň můžete na Vánoce kostela. Já už nemám nic.“ Každý den vánočních svátků tráví u jiné kamarádky. Sestavit vánoční návštěvní jízdní plán, aby nezbyla ani skulinka pro samotu, ji každoročně stojí dost úsilí. Snažím se jí vysvětlit svoje důvody, proč je možné se radovat z Vánoc, ale v tomto bodě se míjíme. Od dob konverze jsem si řečeno slovy Tomáše Halíka vědoma, že „… kdesi hluboko pod povrchem všednosti protéká řeka svatého času, do níž se mohu kdykoliv na chvíli ponořit.  Ať se kolem mne děje cokoliv.“ Tuto radost není lehké někomu vysvětlit. Buď rezonuje s jeho životní zkušeností, nebo ne. Buď ji rozpoznává, nebo ne. Obtížnost postřehnout snadno přehlédnutelné v mezilidských vztazích nebo v náboženském hledání mi připomíná moje četné profesní odborné kurzy, workshopy „píchání jehel do něčeho pod kontrolou ultrazvuku“. Ultrazvukový obraz nezasvěcenci nejčastěji přirovnávají k obrazu kávové sedliny a diví se, že v tom může někdo něco rozeznat. Nebo v tom obrazu dokonce jehlou něco trefit. Ale my pozorní uplatňujeme způsob vnímání „pattern recognition“, tj. rozpoznávání vzorů.  Nehledám na sono obrazovce pěkně namalovanou kost nebo nerv, ale hledám tvary, seskupení, hledám důvěrně známé věci, které když rozpoznám jednou, tak pak už je poznám vždycky. 

„Advent je čas, kdy se při přípravě jesliček pro Ježíška znovu učíme, kdo je Bůh. Čas, kdy se můžeme vymanit z určitých vzorců a předsudků vůči Bohu a naším bratřím a sestrám. Advent je čas, kdy místo abychom mysleli na dárky pro sebe, můžeme dát zraněným slova a gesta útěchy, jako to udělal Ježíš slepým, hluchým a chromým,“ pronesl ve své promluvě ke 3. adventní neděli papež František. Zdá se, že tudy může vést cesta pro zklamané z vyprázdněných Vánoc.

A jak to dopadlo s chybějícím Ježíškem ve starorolském betlémě? Třídní učitelé se rozhodli katastrofu prokonzultovat se sbormistrem. Jevil se jim jako vhodná spojka pro předání špatné zprávy faráři, protože faráře znal. Katolický sbormistr rozmetal jejich obavy dobrou zprávou, že mezi studenty není zloděj a že v jejich kapsách sošku nenajdou. Zázrak narození Ježíška a jeho uložení do jesliček betléma je nejdříve k vidění až na půlnoční mši. Starorolský betlém se na příchod nejcennější figurky teprve chystá.

Náš betlém tedy okraden o to nejcennější nebyl. Je připraven na příchod maličkého Dítěte. A co my?

Zdroje:

https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2022-12/angelus-11-12-22.html