Slavnost Zmrtvýchvstání Páně - zamyšlení Petra Kurimského

SLAVNOST  ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ

VELIKONOCE 2022

                    Velice živě si vzpomínám na jedno z velikonočních kázání  P. Josefa Mixy (1925-2019).  Začal tehdy svou promluvu zvučným zvoláním:  „Kristus vstal z mrtvých!“, a připojil, že tím by mohl skončit, že k tomu není, co dodat. S úsměvem se pak rozhlížel po věřících… 

                    Určitě se nechci připomenutím této vzpomínky vyhnout úkolu sepsat zamyšlení na dané téma. Ale sdílím názor, že celá událost Vzkříšení je projevem Boží velikosti a neuchopitelnosti, nositelkou radosti a naděje. Dotýkáme se zde tajemství, pro nás nepostižitelného a nepopsatelného.

                    Jedním ze základních článků křesťanské víry je, že Ježíš Kristus byl ukřižován, zemřel a třetího dne vstal z mrtvých. Bůh Otec, který jej vzkřísil, dal skrze něj lidem spásu. Přitom se zdůrazňuje, že se tak děje podle Písma, a že Ježíšovo zmrtvýchvstání je zároveň i naplněním proroctví ze Starého zákona.

                    Vzkříšený Ježíš se navrací mezi živé na zem, kde zůstává 40 dní, až do svého Nanebevstoupení. Svědkem okamžiku Jeho vzkříšení ale nikdo nebyl a jediným svědectvím toho, že k této události došlo, je zjevení Zmrtvýchvstalého učedníkům. Proto se církev po celá staletí spíše vyhýbala jakémukoliv zobrazování tohoto námětu, pro nějž neexistuje žádný biblický podklad. Na obrazech starých mistrů se objevovaly jen zbožné ženy u hrobu nebo Kristus stojící před otevřeným hrobem, event. držící korouhev vzkříšení, jako na slavné fresce renesančního malíře Piera della Francesca Zmrtvýchvstání (1463) v italském Toskánsku. Avšak i tyto motivy zamítl Tridentský koncil (1545-1563), důrazně požadující návrat k biblické přesnosti.

                    Již ve Starém zákoně se setkáváme se zázraky vzkříšení mrtvých, které konali Eliáš a Elizeus.  Některá prorocká zaslíbení výslovně hovoří o tom, že Bůh povolá z exilu svůj lid a vzkřísí ho k novému životu, přivede k životu zemřelé a probudí ty, kdo leží v prachu. Snad nejkrásnějším příkladem je vidění proroka Ezechiela, kdy Hospodin nechá ve vyprahlém údolí ožít suché kosti (Ez 37, 1-14).

                    I v Novém zákoně hovoří Ježíš o budoucím světě, Bohem zcela přetvořeném, do kterého vstoupí vzkříšení lidé a budou v něm žít jako andělé. Ví, že mu Otec dal moc nad životem i smrtí a také tuto moc projevuje. Během svého působení vrací život několika zemřelým, za které někdo prosí. V Evangeliích se dočteme o Jairově dceři (Mk 5, 21-42), synu naimské vdovy (Lk 7, 11-17)  a o Ježíšově příteli Lazarovi (Jan 11). Tato vzkříšení jsou předzvěstí jeho vlastního zmrtvýchvstání, které ale bude zcela jiného druhu.

                    Učedníci zpočátku Ježíšovo zmrtvýchvstání vůbec nechápali. Po smrti a pohřbu svého Pána cítili beznaděj, přestože sám Ježíš je na to, co má přijít připravoval, když říkal, že „Syn člověka musí zemřít a třetího dne vstát z mrtvých“. Nepřesvědčil je ani prázdný hrob. Mohl přece být jen důkazem odstranění Ježíšova těla! Jediný Jan uvěřil ihned.  ...  A v této situaci se učedníkům zjevuje Kristus. Ne jako nějaký přízrak, ale tak, jak ho znají, ve svém těle. Vidí ho, dotýkají se ho, jedí s ním. Pozorovatelem těchto událostí ale není kdokoliv, pouze vybraní svědkové. Posledním v řadě je Pavel na cestě do Damašku. Ježíš touto výsadou činí z učedníků své apoštoly.

                    Bůh nezabránil tomu, aby lidé Ježíše ukřižovali. Nesnaží se lidskou zvůli přetrumfnout svou větší mocí, naopak ukazuje, že obnova musí začít tam, kde lidské hodnoty selhaly. Příběh Ježíše jako člověka tak sám svou naléhavostí promlouvá ke každému z nás. Jeho vzkříšením se Bůh projevuje jako milující Otec. Není nijak vázán na naši zbožnost a dobré skutky, naopak je ochoten činit zázraky v životech lidí, kteří padli na absolutní dno. Jediné, co k tomu potřebuje, je náš souhlas.  A stejně tak, jako stvořil tento svět z Ničeho, vytváří nové pokolení svého lidu z pohromy Velkého pátku: z otrocké smrti svého Syna, kterou končí dějiny hříchu a začínají dějiny spásy.  To vše je předobrazem toho, že i v našich životech dokáže náš Stvořitel z onoho Nic udělat Něco. Může dát našemu životu směr a nový smysl, vdechnout našim mrtvým buňkám nový život v oslaveném těle.

                    Beránek Boží, obětovaný na kříži, byl vzkříšen, žije, a stále znovu a znovu se pro nás vtěluje v Oltářní svátosti a nabízí se nám jako zdroj nové síly, nového života. Takové pojetí velikonočního poselství vyzařuje z obrazu Mikuláše Medka Vzkříšení, který vnímám jako zajímavý protipól pojetí Piera della Francesca. Zatímco Piero se svým dílem odkazuje více na historickou rovinu události Vzkříšení, Medek klade důraz na naléhavou nabídku, v něm obsaženou: Je to pozvánka k hostině, k účasti na obnově života skrze Ježíšův odkaz.

                    Dějiny tohoto světa již mnohokrát ukázaly, že jistého zde člověk nemá vůbec nic. Na lidské síly a hmotné statky se spolehnout nelze. Vždyť nikdo z nás neví, co bude zítra. Pohleďme jen na to, že nedaleko nás zuří krutá a nesmyslná válka. Válka, ve které umírají civilisté, včetně žen, starců i dětí! Děsivý obraz destrukce světa, který se nám ještě nedávno zdál neporušitelný a samozřejmý. A určitě si všichni ceníme toho, jak tato strašná skutečnost zvedla vlnu solidarity na celé planetě. Jakkoliv nás události na Ukrajině děsí, i na ně se můžeme dívat optikou velikonočního poselství a přijmout je jako výzvu ke spoluúčasti na Božím díle. Neříká snad Ježíš „Cokoliv jste učinili jednomu z nejposlednějších lidí, mně jste učinili...“ ? (Mt 25,40)

                    Nesnažme se za každou cenu chodit po vyšlapaných cestách. Zkusme zažít velikonoční zázrak a dovolme Ježíši, abychom spolu s Ním mohli zemřít a být vzkříšeni.

A spolu s Ním také upřímně a radostně zvolat:

          „ Otče, ne má, ale Tvá vůle se staň!“

Přeji vám požehnané Velikonoce a klid v srdci i v mysli.

                                                                                                  Petr Kurimský