Slovo pana faráře Müllera k 1. neděli adventní

Pro webové stránky se zamyšlení pro dnešní neděli ujala teoložka paní Petra. Ve své úvaze vychází z Izajášových slov. Prosím, pokud jste tak ještě neučinili, přečtěte si je.

A mně dovolte, abych se zastavil u evangelia. Dnešní úryvek je závěrem z Markovy 13. kapitoly, která je vnímána a vykládána jako Ježíšova eschatologická řeč. Trochu zjednodušeně bychom mohli říct, že evangelium nás připravuje na události, které nastanou. Náš úryvek začíná veršem 33. a zní: „Dejte si pozor, bděte, protože nevíte, kdy přijde poslední den.“

Pokud tuto větu vytrhneme z evangelijního kontextu, pak na nás může působit jako zastrašování. Nebo dokonce vyhrožování. V člověku se probouzí emoce strachu. Cítí se ohrožen a v nebezpečí. Nevíme, kdy přijde poslední den, a máme si dávat pozor. Tuto emoci strachu nemusím hlouběji popisovat. Podobný strach se dotýká mnoha lidí kolem nás a vlastně i po celém světě.

Potkávat lidi bez tváře, zahalené v rouškách, nesmět si podávat ruce, obejmout se, políbit a setkávat se s přáteli, mít školu a práci doma v obýváku a při tom všem nevidět světlo na konci tunelu, je opravdu frustrující. Člověk se někdy asi ani nemůže divit, že stoupá počet duševních onemocnění, depresí, úzkostných poruch a riziko sebevražd. (https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/koronavirus-domaci-nasili-sebevrazdy-uzkost-panika-deprese_2004070600_jab)

Přistoupit tímto způsobem k evangeliu, tedy porozumět mu a vysvětlovat je v duchu vyhrožování a strašení, jen všechna tato rizika umocňuje. A co hůř! Podobné interpretace navozují a do našeho podvědomí podsouvají představu Boha, který sestupuje proto, aby trestal. Aby potrestal každého, kdo není dost bdělý a kdo si nedával dost pozor.

I proto je velmi důležité neztrácet ze zřetele kontext celé 13. kapitoly. Vše vlastně začalo otázkou apoštolů: „Kdy se to stane?“ Z Markova evangelia není zcela patrné, čeho se otázka týká. Někteří vykladači si myslí, že Marek hovoří o zničení jeruzalémského chrámu. Evangelista Matouš si tento problém uvědomuje, a proto otázku apoštolů upřesňuje: „Řekni nám, kdy se to stane a jaké bude znamení tvého příchodu a konce světa?“ (Mt 24,3)

Jenomže otázka apoštolů není otázkou, kterou diktuje strach, nýbrž právě naopak. Je to hluboké očekávání a velké nadšení. Apoštolové Petr, Jakub, Jan a Ondřej by si toužebně přáli, aby se tak stalo co nejdříve. Jsou přesvědčeni, že druhý Ježíšův příchod bude zárukou nejen konečně spravedlivého světa, ale také jejich trvalého a nezměrného štěstí.

Ježíš však jejich očekávání opravuje a nadšení krotí. A jestli před něčím doopravdy varuje, pak před falešnými proroky, kteří vystupují a budou vystupovat v Ježíšově jménu. (Mk 13,6) Stejně tak je dnes třeba varovat před „nadšenci“, kteří se zaštiťují pravdou, rozumem a Bohem s tím, že všechna vládní nařízení jsou hloupá, roušky nás okrádají o zdraví a koronavirová epidemie je trestem a znamením konce světa. Prosím, buďme obezřetní vůči falešným prorokům.

Na stránkách Radio Vatikán byl zveřejněn článek, který se odvolává na rozhovor s francouzským filosofem Martinem Steffensem. (http://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=31784). Tento filosof si ve svém díle klade otázku, jak to udělat, aby naše „ano“ k tomu, co nemůžeme změnit, nebylo rezignací. To je nanejvýš aktuální otázka, kterou si možná v současné době klademe i my. Za sebe se nebojím říci, že je to vpravdě adventní otázka. Je opravdu každé naše „ano“ výrazem vědomého souhlasu anebo více výrazem bezradnosti, podřízení se a rezignace? Anebo se můžeme zeptat ještě jinak a přesněji. A sice: Je každé naše „ano“ stejné jako biblické „fiat“? Je naše „ano“ stejné „ano“ jako Mariino „ano, staň se mi podle tvého slova“? (Lk 1,38) Myslím, že když si takto položíme otázku, pak se dotýkáme základu a tím i pramene naší vlastní víry.

Ono „bděte“, v dnešním evangeliu třikrát důrazně opakované, opravdu není vyhrožováním, nýbrž výzvou. Výzvou, opakovaným zvoláním, které nám chce pomoci uvědomit si, jak je to s tím naším „ano“.

V rozhovoru pro deník Le Figaro byla panu Steffensovi položena otázka, jak si zachovat individuální svobodu, jak odolat invazi sociálních sítí a to v době, kdy si stát dopřává nepředstavitelnou expanzi do života jedinců i společnosti. Francouzský filosof poctivě odpověděl, že zatím neví. A dodal: „Prozatím říkám svým dětem, aby si nezvykali na tento svět, který vyžaduje coby morální akt dodržování vzdálenosti od druhých. Žádám je, aby svou dobrou vůlí podporovali učitele, vyčerpané za svými rouškami, své učitele hudby, kteří navzdory komplikacím organizují představení a dělají všechno proto, aby se dalo pokračovat.“

Ano, člověk nemůže žít bez tváře. A svou dobrou vůlí můžeme podporovat i členy své rodiny stejně jako sousedy v domě anebo v ulici. Domnívám se ale, že aby si člověk uchoval tvář, pak se musí ptát po zdroji své vlastní naděje. Zaujala mne nedávná slova papeže Františka: „Naděje je ctností srdce vyhlížejícího zítřek.“ (http://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=31981) Zítřek, který vyhlížíme, není ničím menším než život. Plnost života v Boží lásce. V Boží trojiční lásce. Bez této víry, bez tohoto zakotvení naděje by život, alespoň pro mne, ztrácel svůj smysl.

Jsme těmi vrátnými z dnešního evangelia, kteří mají bdít. Jsme lidmi, kteří zakotveni ve víře, že „naše chyby přinutily Boha, aby odhalil své (láskyplné) srdce“ (M. Steffens), nemusíme „nostalgicky hledět do minulosti“, nýbrž naopak, smíme a máme tvůrčím způsobem „vyhlížet zítřek“. (papež František)

Kéž právě tato naděje nás provází dobou adventní a naše „ano“ je svým obsahem i v této nelehké době stále více a blíž biblickému „fiat“.

V tomto duchu přeji Vám, Vašim rodinám, i sobě požehnanou dobu adventní.