Slovo pana faráře Müllera k 2. neděli adventní

 Hned první věta dnešního evangelia vyvolává mezi odborníky polemiku. Samo slovo začátek, řecky arché, může znamenat východisko, základ, původ anebo dokonce řád, pravidlo či vůdčí princip. Nabízí se proto otázka, jak vlastně porozumět hned první větě: „Začátek evangelia o Ježíši Kristu, Synu Božím…“ Máme slova vnímat jako nadpis, jako úvodní slova, kterými Markovo dílo začíná, anebo slovem začátek se myslí naplnění Izajášova proroctví, které následuje? Podobně je tomu se slovy: „evangelium o Ježíšovi“. V originále, tedy řečtině, zaznívá „tú evangeliú Iésú“, což můžeme pochopit tak, že Ježíš je ohlašovatelem Božího evangelia, ale také tak, že Ježíš je předmětem ohlašovaného evangelia. Většina výkladů se kloní k variantě, že úvodní věta je nadpisem celého Markova literárního díla a Ježíš je hlavním hrdinou.

Novozákoník Jiří Mrázek se zamýšlí také nad otázkou, proč Marek nezačíná své dílo vyprávěním o Ježíšově narození a dětství. Tímto způsobem si počínal jak evangelista Matouš, tak i evangelista Lukáš. A pokud se týče Jana, pak ten jde do minulosti ještě hlouběji. Počátkem Jan označuje Slovo, Logos, které bylo u Boha a které se v čase stalo tělem. Řešení, které Jiří Mrázek nabízí, je zajímavé. Říká, že začít vyprávění narozením hlavní postavy je ten nejkonvenčnější způsob, a to Marek nechce. Naopak si přeje, „aby se Ježíš objevil nečekaně, jako člověk, kterého žádná zvláštní pověst prozatím nepředchází a nikdo ho ani pořádně nezná.“ (Markovo evangelium, str. 8) Nechává proto Ježíše „zčista jasna objevit až dospělého, mezi těmi, kdo přicházejí za Janem Křtitelem.“ (str. 9)

A Jan Křtitel? Je o něm řečeno, že byl oblečen do velbloudí srsti, kolem boků měl kožený pás a živil se kobylkami a medem divokých včel. V tehdejší společnosti jeho oblečení a způsob života musel vypadat podivně až výstředně. Jako kdyby dneska někdo „chodil do práce v rezatém brnění“, říká Jiří Mrázek. Ale to vše má svůj smysl. Jan Křtitel se stylizuje do dávné prorocké postavy, jež ohlašovala velká Boží ujištění. Vlastně on sám, Jan, je tím hlasem pouště. Ovšem také hlasem, který jako by říkal, že na něm nezáleží. Že to hlavní, to důležité teprve nastane. Přijde někdo mocnější. Vlastně v zástupu lidí, kteří čekali, až se na ně dostane řada, aby přijali Janův křest, Ježíš již stál. Ale zatím byl nepoznán. Byl jedním z lidí. Ačkoli Jan žil na poušti a v ústraní, přicházelo za ním mnoho lidí. Zdá se tedy, že v lidu bylo nějaké očekávání a možná jaksi paradoxně, právě z pouště přicházel nový život.

Když o tom někdy přemýšlím, říkám si, že bych chtěl umět být takovým Janem Křtitelem. Stále dokola totiž kolem sebe slyšíme postesky, kdy už se vrátí normální život a abychom se už vrátili do normálních časů. Dokonce zaznívají nejrůznější přísliby, že normální doba už brzy nastane. Jaksi jsme pozapomněli na prorocká slova z jara, že svět už bude jiný. Ostatně, on je vždy jiný. Každý den byl a je jiný. Jenomže naše zaběhlé stereotypy, zvyky, naše jistoty a plány byly tentokrát přetrženy silněji a násilněji, než jak tomu bývá v tzv. normálním životě. A odkud přijde světlo? Že by opravdu přišlo z pouště života poznamenaného koronavirovou pandemií? Osobně tomu věřím a chci věřit. V několika rozhovorech jsem si ale uvědomil, jak je nelehké být dnes takovým hlasem z pouště. Těžší je to o to, že se vlastně stále očekává a vyhlíží onen tzv. normální život. Jako kdyby to, co prožíváme, nebyl normální život.

Pan generální vikář, Jakub Holík, vzpomíná v Diecézním zpravodaji na studia teologie v Římě a rozhovory se studenty z Afriky, Asie a Latinské Ameriky. Říkali mu: „Tady v Evropě je těžké žít evangelium, protože tu nemáte zkušenost chudoby a lidské závislosti na Hospodinu. /…/ Žijete tu ze svých sil a na Boha si vzpomenete jen někdy. Naopak tam, kde je vše nesamozřejmé a nejisté, zaznívají slova evangelia o záchraně, spáse, odpuštění, solidaritě a pomoci jasně a srozumitelně. Jsou nejen zdrojem víry, ale i výzvou ke konkrétním činům, před kterými nejde uhnout, vymluvit se, utéci.“

Jsou ale chvíle, kdy si člověk uvědomuje, že vše již nebude jako dřív. Mám na mysli onu krajní situaci, jíž je smrt. Během posledních týdnů mám dva nebo tři pohřby týdně. Zítra budu mít 40. rozloučení v tomto roce. Takový počet jsem měl naposledy před 17 lety ve Staňkově. Tam ale bývalo zvykem, že téměř každý pohřeb byl z kostela. Před každým rozloučením hovořím s pozůstalými. Mluvil jsem s lidmi, kteří přiznali, že do kostela nechodí a chodit nebudou. Ale vyprávěli mi, že v Boha věří, každý den se modlí, mají svou víru. Dávali mi tím vlastně najevo, abych jejich víru respektoval a nesnažil se z nich udělat někoho jiného a nevnucoval jim svou víru. Říkal jsem si, že rozloučení neodmítnu a Ježíše, který zůstává nepoznán, nechám stát v tom zástupu lidí. Jako v tom dnešním evangeliu. Až se bude Ježíš chtít dát poznat, tak tak učiní sám.

Jsou také rozhovory, kdy se lidé ptají, jak to které utrpení mohl Bůh dopustit. Vzpomínám na manžele, kdy paní byla na svém manželovi fyzicky závislá. Velmi špatně se pohybovala a trápily ji i jiné nemoci. Ocitli se spolu na covidovém oddělení a tu manžel náhle zemřel. Proč to Bůh dopustil? S těmito lidmi lze mluvit. Třeba ne hned. V danou chvíli snad lze říci jen to, že nevěřím v Boha, který si přeje lidské utrpení. Ale později, a to se také stává, se lze k představám o Bohu, které v sobě chováme, vrátit a pohovořit o nich a možná je trochu poopravit.

Ale co říci lidem, kteří o sobě tvrdí, že žádnou víru nemají a nějaké otázky po smyslu života si nikdy nekladli? Ano, mohu se jim pokusit nabídnout obrázek dlaně. Na černém pozadí je vidět dlaň, ve které spí dítě. Těmto lidem se lze pokusit naznačit, že v lásku přece věří a lze si představit, že jsme dítětem v dlani lásky, a i když je kolem nás černé pozadí, černá tma, smíme se v té dlani cítit bezpečně. Ale ani to někdy nepomáhá. Někdy musím nahlas přiznat, že je třeba hledat odbornou psychologickou či psychiatrickou pomoc.

Snad je z mé zkušenosti a mého zamyšlení zřejmé, že bychom sami sobě měli přiznat svou vděčnost za dar víry. A pokud se týče budoucnosti a hlasu, který k nám z pouště dnešních dní promlouvá? Sám nevím, jestli mu vždy dobře rozumím. Ale o své postřehy se mezi sebou můžete podělit. A bylo by hezké, kdybyste se rozdělili i se mnou.

„Jan,“ jak říká Jiří Mrázek, „je představen jako znepokojivý, kritický, varovný hlas z minulosti, hlas dávných proroků, kteří jako by najednou ožívali uprostřed „moderní“ doby“. Co to pro nás znamená? Předně se nám od „hlasu z pouště“ dostává ubezpečení, že Bůh člověka je s námi. A že s námi chce být a náš úděl, ať je jakýkoli, nese spolu s námi. A na oplátku, ve vděčnosti za dar víry a jako výraz ochoty nebýt lhostejnými k „hlasu z pouště“ si můžeme uvědomit, co vše jsme vnímali jako samozřejmost a uplynulé týdny a měsíce nám prozradily, že s tou samozřejmostí to není tak samozřejmé. A také, že máme možnost svým životem na toto poznání zareagovat. Nebo se můžeme zamyslet a přiznat si, co jsme vlastně vnímali jako normální život a v čem všem jsme pochopili, že s normalitou je jistá obtíž. Možná pak nově objevíme, na čem doopravdy záleží. Ale především můžeme vzít vážně Janova slova, že v zástupu stojí někdo, kdo je důležitější než on a má v úmyslu se nám představit novým způsobem. Přiznejme si, že i v náboženském životě můžeme podléhat stereotypům a přesvědčení, že víme. Dovolme, aby se nám ten, který mezi námi stojí zatím nepoznán, představil tak, jak ho dosud neznáme. ????