Slovo pana faráře Müllera ke 4. neděli velikonoční

Úvod – otázky k sebezpytování

V druhém čtení uslyšíme, že jsme Boží děti. Co pro nás tato informace znamená?

K zamyšlení

Když jsem si přečetl úvahu pana Jiřího pro webové stránky farnosti, to první, co mne napadlo, byl postesk – sebral mi námět. Ale současně jsem si musel přiznat, že bych téma dobrého pastýře takto zvládnout nedokázal. Takže děkuji a zůstanu i dnes u druhého čtení.

Minulou neděli jsem zmínil, že janovská církevní obec čelila uvnitř svých vlastních řad gnostickým myšlenkám. Proč to autor vnímal jako opravdový problém, pochopíme, když si něco řekneme o gnosticismu. Konkrétně si to můžeme ukázat na dnešním úryvku.

Slovo gnóze je z řeckého slova „gnósis“ a znamená poznání. Tento nábožensko-filosofický směr, někteří by dodali i mystický, zažil svůj největší rozmach mezi 1. a 3. stoletím našeho letopočtu. V reálné situaci se ale nejednalo o jeden ucelený směr. Existovala celá řada variant. Někteří znalci tvrdí, že ještě ve 3. století se většina gnostiků pohybovala v rámci křesťanské církve a považovali se za její elitu. Když uvážíme, že gnosticismus měl mnoho společného s platonismem, pak tomuto názoru můžeme uvěřit. Tím více vyniká potřeba autora Janova listu uvést věci na pravou míru. Zajímavé je, že v gnosticismu nalezneme prvky buddhismu, ale také taoismu. Ve Filipově evangeliu, na které se budu dnes odvolávat a které prý bylo ve 2. století velmi populární, se dočteme: „Světlo a tma, život a smrt, pravice i levice jsou si navzájem bratry. Jsou nerozdělitelné.“[1] To zní opravdu jako čínský koncept jin-jang.

To, co měly všechny gnostické směry společné, bylo učení a přesvědčení, že lidská duše je uvězněna ve hmotě. Sám svět je v gnosticismu pokládán za výtvor padlého stavitele demiurga. Svět totiž podle Filipova evangelia vznikl v důsledku chybného kroku: „Ten, kdo jej stvořil, jej chtěl totiž učinit nepomíjejícím a nesmrtelným. Selhal a toho, v co doufal, nedosáhl.“ Svět je tedy negativní princip. Se světem a hmotou pak i lidské tělo. Podle gnostiků jen vskutku duchovní lidé mohou přemoci hmotu a tím i zlý svět. A protože většina lidstva jsou tzv. hmotní lidé, tak spolu s vesmírem jednou přestanou existovat. Těmi opravdu duchovními lidmi byli ti, kteří měli pravé poznání.

Nemáme prostor jít ve vysvětlování do hloubky, ale myslím, že již nyní je zřejmé, že tento výklad světa měl své důsledky pro porozumění nejen lidskému tělu, ale také tělu Ježíše, a proto i jeho smrti. V očích gnostiků Ježíšova smrt sice přinesla spásu, ale jenom duším. Tedy nikoli celému člověku. Ježíš nemohl být opravdový člověk, který by zemřel potupnou smrtí na kříži. Se zlým světem a hmotou se nemohl zaplést. Odkazy na historického Ježíše neměly pro gnostiky žádný význam. V jejich chápání měl Ježíš jen zdánlivě tělo. Byl božskou duchovou bytostí. On sám byl vlastně „gnóze“, poznání veškerenstva. Byl Světlem, které do světa přineslo očišťující a osvobozující mysteria. V 2. knize Jeú se dočteme: „Sdělím vám všechna mysteria, abych vás učinil dokonalými ve všech mysteriích světelné Říše a abyste mohli býti nazýváni dítkami Pléromatu, dokonalými ve všech mysteriích.“[2] Pléromatem se rozumí Boží plnost. Plnost, která osvobozuje od hmoty a světa.

Být Božím dítětem v tomto kontextu nabývá zcela jednoznačný význam. Dítětem Božím je jen ten, kdo byl uveden do mysterií. Jen ten, kdo má správné poznání. Jen ten, kdo je dokonalý.

Autor Janova listu se proti takovému pojetí vymezuje. Jednak nepředpokládá, že Ježíš by byl člověkem jen zdánlivě, jen jaksi naoko, nýbrž doopravdy. Proto i jeho smrt byla faktická, opravdová a tím také vzkříšení, které se týkalo celého člověka. Tedy člověka jako psychosomatické jednoty, i jeho těla. Dítětem se podle Janova listu nestává člověk svým vlastním výkonem. Tím, že si osvojí tajná mystéria, nýbrž stát se a být dítětem znamená přijmout nezasloužený dar. Dar, který není určen jen některým, jen vyvoleným, nýbrž je nabídnut opravdu každému člověku.

Pokud jsem si na začátku bohoslužby dovolil položit pro naše sebezpytování otázku, co pro nás znamená informace, že jsme Boží děti, pak to jistě souvisí i s tím, jak si představujeme Boha a jeho Otcovství. Nezapomínejme přitom, prosím, že výrazy jako rodič, případně otec, matka, dítě jsou jazykovým obrazem. Chceme-li tomuto obraznému pojmenování porozumět, chceme-li ho správně rozluštit, pak nesmíme myslet na narušené rodinné vztahy, nýbrž musíme naopak vycházet z představy úspěšného, možná takřka ideálního vztahu.

Starořečtina, ve které byl Janův list napsán, zná dva výrazy, které překládáme jako dítě. Jedním je „naís“, který vyjadřuje, že dítě musí růst a učit se – náš koncept pedagogiky. Druhým slovem je „téknon“. To je použito v našem úryvku a odkazuje na proces početí a narození. Jsme potomky Boha. Dostává se nám tedy božské důstojnosti a my jsme o tom spraveni, což je důležité. Současně nám však není upřena svoboda tuto důstojnost a toto „dětství“ odmítnout.

Nikoli náhodou autor Janova listu trvá také na tom, že z naší lidské perspektivy, z hlediska světa nemůžeme tvrdit, nemůžeme ani tušit, co má Bůh pro člověka připraveno v budoucnosti. Tato budoucnost nespočívá v tom, že naše osobnost bude pohlcena v Bohu podobně, jako je kapka vody pohlcena v moři. Stále budeme sami sebou, ale budeme vzkříšeni do Ježíšovy podoby.

Gnostikové byli jiného názoru. Ve Filipově evangeliu čteme: „Člověk, který je ve světě, vidí slunce, aniž by byl sluncem. /…/ Jenže ty jsi viděl něco z toho místa a stal ses těmi věcmi. Viděl jsi Ducha a stal ses Duchem. Viděl jsi Krista a stal ses Kristem. Viděl jsi Otce a staneš se Otcem. /…/ Co vidíš, tím se staneš.“

Pozice Janova listu je jiná. Člověku je nabídnuta královská důstojnost Božího dítěte, ale Bohem se nestává. Nestaneme se ani Ježíšovým klonem. Zůstaneme sami sebou, ale stejně jako on budeme vzkříšeni a uvidíme Boha tváří v tvář.

Gnostické myšlenky jsou živé dodnes. Setkávat se s nimi můžeme v ezoterických naukách. Ale jak jsem uvedl minulou neděli – víra by měla člověka zušlechťovat. Naproti tomu dogmatické spory často rozepře mezi lidmi jen prohlubují. V těchto diskuzích je třeba se učit být moudrý.

Možná bychom si mohli tento týden pro sebe udělat chvíli času. Ztišit se a místo proseb a díků v tichu spočinout v Boží přítomnosti a uvědomit si, že jsem Boží dcera, že jsem Boží syn. Třeba by modlitbou, kterou se v tomto týdnu budeme každý z nás osobně modlit, mohlo být v tichu přemítat a přijmout, že právě mně byla darována důstojnost Božího dítěte. Zkusíme to?

[1] Jan A. Dus a Petr Pokorný: Neznámá evangelia – Novozákonní apokryfy I.

[2] Jaroslav Matoušek: Gnose