Slovo pana faráře Müllera ke Slavnosti Zjevení Páně

Paní Ester nabízí ve svém zamyšlení pro webové stránky farnosti řadu podnětů, o kterých můžeme popřemýšlet. Dovolte, abych se také pokusil jeden přidat.

 Zdá se, že apoštol Pavel ve svém dopise Efesanům potvrzuje to, o čem jsme hovořili v době adventní. Totiž, že tajemství se svěřuje. Pavlovi, jak sám uvádí, bylo ve zjevení svěřeno tajemství. Jenomže Pavel nepoužil sloveso „svěřit“, nýbrž „oznámit“. Tajemství mu bylo oznámeno. Byla mu předána zpráva. Byl informován, že něco, co dosud bylo skryté, co dosud nebylo dostatečně pochopeno, co dosud unikalo lidské pozornosti, se stává zjevné. Svěřené tajemství nám dovoluje lépe porozumět člověku, který nám své tajemství svěřil, a také díky němu nahlédneme okolnosti v jiném světle. Svěřené tajemství nám také dovolí v některých situacích reagovat odpovědněji. Ale stále platí, že pokud někomu svěříme své tajemství, pak očekáváme, že je ve svém srdci uchová a nebude je vytrubovat do světa. U Pavla je tomu ale jinak. Od něho se naopak očekává, že tajemství rozvine, prohloubí a pokusí se ho učinit srozumitelné pro širší okruh svých posluchačů a čtenářů svého dopisu. Ono dosud nepochopené tajemství spočívá v tom, že „pohané mají stejná dědická práva a stejně i jim platí zaslíbení skrze Ježíše Krista, když uvěří kázání evangelia“. (Ef 3,6)

 Označením pohan se ve Starém zákoně velmi často rozumí neizraelita. Nemyslí se tím příslušník národa, nýbrž člověk či skupina lidí, kteří nepatří k vyvolenému lidu. V Novém zákoně se pak velmi často pod označením pohan chápou lidé mimo církev, tedy nekřesťané. Zdá se mi ale, že problém nastává ve chvíli, když se zastavíme u podmínky, o které Pavel hovoří. Jak vlastně rozumíme Pavlovým slovům, že pohané, nekřesťané, mají stejná dědická práva za podmínky, že uvěří kázání evangelia?

Pro přesnost dodejme, že takto Pavlovu větu předkládá liturgický překlad. V ekumenickém zaznívá, „že pohané jsou spoludědicové (…) a mají v Kristu Ježíši podíl na zaslíbeních evangelia.“ Problém je, jak přeložit řecké „διὰ τοῦ εὐαγγελίου“ („dia tu euangelíu“- doslova skrze evangelium, prostřednictvím evangelia).

 Velmi často se setkávám s přesvědčením, že pokud člověk neuvěří v Krista, tak se ho žádná dědická práva netýkají. Důsledkem takového postoje bývá, že lidé, kteří věří jinak než křesťané, jsou nahlíženi jako modloslužebníci. Stoupenci tohoto názoru se mohou odvolávat na list Efesanům. O církvi se v něm hovoří jako o těle, jehož hlavou je Kristus (Ef 1,22), který „nám dal poznat tajemství svého záměru“. (Ef 1,9)

A je to Pavel, který napsal v dopise Efesanům na adresu lidí, kteří přijali Krista: „Pamatujte proto vy, kteří jste svým původem pohané (…), v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdáleni, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev“. (Ef, 2,11nn) Zdá se tedy, že všichni se musí stát věřícími v Krista, jinak je vše nějak špatně. Odtud také v minulosti ono přesvědčení, že mimo církev není spásy. Myslela se tím ale jen jedna větev církve, a to naše římskokatolická.

 Ostatně papež Řehoř XVI. (v úřadu v letech 1831-1846) vydal encykliku Mirari vos (1832), ve které náboženskou svobodu odsoudil: „Z tohoto páchnoucího pramene indiferentismu vychází bludný a absurdní názor – spíše delirium – že svoboda svědomí musí být prosazena a ospravedlněna pro každého.“ Tato slova se pak až do 2. vatikánského koncilu stala oficiální katolickou naukou. Mirari vos prohlašovala: „Kvetoucí státy zahynuly skrze toto zlo: nemírnou volností názorů, libovůlí v mluvení a láskou k novotám.“ Je pravdou, že v Evropě 19. stol. panovala pod vlivem Francouzské revoluce snaha ve jménu státu učinit z církve jen jakýsi kontrolovaný soukromý klub.

 (https://www.teologicketexty.cz/casopis/2003-4/Nabozenska-svoboda-pred-koncilem-a-po-nem.html)

 Tentýž apoštol Pavel však v dopise Římanům napsal, že cokoliv, co nevychází z přesvědčení, to je z upřímného svědomí, z víry „je hříšné“ (Řím 14,23). Byl to náš kardinál Beran, který po nástupu komunistické zvůle přiznal: „Od chvíle, kdy byla v mé vlasti radikálně omezena svoboda svědomí, byl jsem svědkem těžkých pokušení, která tento stav pro mnohé přinášel. U celého svého stádce, dokonce i mezi kněžími, jsem pozoroval nejen vážné ohrožení víry, ale také velmi těžká pokušení ke lži, k přetvářce a k jiným mravním neřestem, která snadno kazí lid, nemá-li pravou svobodu svědomí.“ Na koncilu se tak stal jedním z prvních, kteří se zasazovali o svobodu náboženského vyznání a zásadu svobody svědomí. Ve svém proslovu před koncilovým shromážděním vyjádřil i své přesvědčení, že katolická církev v jeho vlasti trpí i pro to, co způsobila v minulosti proti svobodě svědomí. Ať již se jednalo o upálení kněze Jana Husa v 15. století anebo později v 17. století o vnějšídonucení velké části českého národa přijmout zase katolickou víru podle zásady „Cuius regio, eius religio“. (SVOBODA, Bohumil a Jaroslav V. POLC. Kardinál Josef Beran: Životní příběh velkého vyhnance.)

7. prosince 1965 byla vydána deklarace Druhého vatikánského koncilu Dignitatis humanae (Deklarace o náboženské svobodě), ve které se mimo jiné praví:

„Tento vatikánský sněm prohlašuje, že lidská osoba má právo na náboženskou svobodu. Tato svoboda záleží v tom, že všichni lidé musí být prosti nátlaku jak ze strany jednotlivců, tak ze strany společenských skupin a jakékoli lidské moci, takže nikdo ani nesmí být donucován jednat v oblasti náboženství proti svému svědomí, ani mu nesmí být zabraňováno jednat podle svého svědomí soukromě i veřejně, buď sám, nebo spolu s jinými, v náležitých mezích. Mimoto koncil prohlašuje, že právo na náboženskou svobodu je skutečně založeno na důstojnosti lidské osoby, jak nám ji dává poznat i zjevené Boží slovo i sám rozum.“ (čl. 2)

 Co vše řečené znamená ve světle dnešního evangelia a svátku Zjevení Páně? Myslím si, že v první řadě je třeba vzít vážně dobové souvislosti a celkový kontext listu Efesanům, abychom pochopili, že Pavel se nevymezuje vůči lidem vně církve, nýbrž hovoří k těm uvnitř. Chce své čtenáře povzbudit a upevnit v přesvědčení, že jako neobřezaní nejsou křesťany druhé kategorie. Naopak, ať již křesťané z pohanství anebo křesťané ze židovství spolu vytvářejí jeden celek. A tím je mystické tělo Kristovo. Vezměme alespoň na chvíli vážně tuto Pavlovu tezi. Jsme tělem Kristovým. Pak co vlastně spatří ti, kteří hledají pravdu, kteří jdou za svou hvězdou podobně jako mudrci v evangeliu, když se k nám přibližují?

• Naleznou živoucí organismus, který sice není dokonalý, ale jeho údy ctí svou hlavu, kterou je Kristus?
• Smí postřehnout, že tato úcta se projevuje nejen vzájemným respektem, úctou a tolerancí, ale také zájmem o pomoc druhým, zvláště těm, kteří jsou nějakým způsobem odsouváni na okraj lidského společenství?
• Mohou naleznout organismus, který protože žije ve vzájemné lidské úctě, dokáže mít v úctě i lidi jiné barvy pleti, sexuální orientace, kultury a vyznání?
• Naleznou živý organismus, který dokáže spolupracovat s lidmi dobré vůle, protože si uvědomuje svou spoluzodpovědnost za společenské uspořádání stejně jako za živou a neživou přírodu?
• Naleznou organismus, který je oduševnělý a ochotný otevírat se novým impulzům, které přicházejí od hlavy, kterou je Kristus, jako znamení doby?

Otázek by bylo jistě víc. Jsou ale Vánoce a Dítě je ještě malé. Kéž však toužíme jako každé malé dítě vyrůst a být opravdu dospělým tělem, o kterém lze říci, že je prostoupeno duchem sesterství a bratrství, které nikoho nevylučuje. Které je novou přítomností živého Ježíše Krista v tomto nemocném světě. Nejsme ti, kdo spasí svět. Ostatně ten je již v Kristu zachráněn. Můžeme se ale pokoušet každý na svém místě, se svými možnostmi a v duchu upřímného dialogu činit tuto pravdu zjevnou třeba tím, že budeme společně a poctivě hledat odpověď na položené otázky.