Slovo pana faráře Müllera ke svátku Svaté rodiny

V dnešním evangelijním úryvku zaznívá, že Ježíšův otec a matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. Údiv způsobila slova Simeona, který jejich dítě označil za spásu a světlo nejenom pro sebe, ale také pro všechny národy. A pak připojil Simeon svůj osobní komentář, že nyní již může v klidu zemřít. Když se pokusím vžít do role rodičů a uslyšel bych podobná slova, pak to jistě údiv vyvolá. Ze zkušenosti, byť zprostředkované, vím, že úžas je čímsi, co zpravidla doprovází většinu rodičů při narození jejich dítěte.

Paní Mgr. Vacíková, která se připojila k našim farním zamyšlením pro webové stránky, se ve svém textu ptá, jestli víme, že náš současný právní řád vůbec nedefinuje, co slovo rodina znamená. Ano, je pravdou, že v českém právním řádu není pojem rodiny jednoznačně definován. Otázkou však je, jestli je to dobře anebo špatně. Sám za sebe se neumím rozhodnout. Myslím si ale, že pokud bychom trvali na tom, že potřebujeme definici rodiny, pak by měla předcházet diskuse o tom, bez čeho rodina nemůže být rodinou. Dialog v duchu otázky, čím je rodina vlastně tvořena. Jsem přesvědčen, že jedinou správnou odpovědí jsou vztahy. Vztahy, které jsou neseny vzájemným respektem, úctou a zodpovědností. Možná jsem nyní někoho zklamal anebo pohoršil, protože jsem nepoužil slovo láska. Pro mě je to ale slovo svým obsahem příliš veliké, které bývá často vykládáno jako věc citu či emocí. Za sebe jsem ale přesvědčen, že vzájemný respekt, úcta a zodpovědnost jsou také projevem lásky.

V tomto směru je poučné dnešní evangelium. Ze sociologického hlediska je skupina osob Josef, Maria a dítě Ježíš v našich křesťanských řadách vnímána jako vzor rodiny a představována jako ideál rodiny. Osobně věřím, že tomu tak je, ale nemůžeme se odvolávat anebo zaštiťovat právními aspekty. Kdybychom se na Svatou rodinu podívali pod lupou církevního práva, pak bychom nemohli říct, že byla svatá. Svaté rodině nepomůže ani Katechismus katolické církve. Pod paragrafem 2207 se dočteme: „Rodina je základní buňkou života společnosti. Je to přirozená společnost, v níž jsou muž i žena povoláni k tomu, aby se sobě navzájem odevzdávali v lásce a v daru života.“ Ano, ale pokud vyznáváme Mariino ustavičné panenství, pak manželství nebylo konzumováno a Josef s Marií se v lásce neodevzdali. Nevysmívám se vlastní víře a prosím, snažte se mi porozumět. Chci říct, že lpět na definicích a paragrafech bývá bezpečnou cestou, jak ubíjet život. Už apoštol Pavel ve svém 2. listu Korinťanům napsal: „Litera zabíjí, ale Duch dává život.“ (2Kor 3,6)

Pokud tedy sledujeme svatou rodinu a chceme se dobrat odpovědi na otázku, co ji činí svatou a co ji činí rodinou, pak to jsou vztahy. Snad právě u Josefa si můžeme uvědomit, že úcta a zde se nebojím ani slova láska k Marii byly tím, co ho přimělo hledat řešení, jak to zařídit, aby své snoubence co nejméně ublížil. A pokud se nakonec oba rozhodli, že ve svém vztahu převezmou láskyplnou odpovědnost za dítě Ježíše, pak tomu bylo proto, že oba uposlechli andělského hlasu. Nejen Marie řekla andělovi své „ANO“, ale i Josef řekl své „ANO“.

Víme ale my, co řekli andělé lidem, kteří se nevejdou do církevních škatulek a paragrafů? Mám na mysli třeba lidi, kteří si stejně jako nikdo z nás nevybrali svou sexuální orientaci a jejich příslušnost k menšinové skupině je činí v kontextu definic katechismu lidmi druhé kategorie. Nikdy nezapomenu na zpověď ženy, která se vyznávala z toho, že se nenarodila jednoznačně jako žena, ale ani jako muž. Její vlastní otec se s tím nedokázal smířit a chtěla spáchat sebevraždu. Když už stála na parapetu okna rozhodnuta skočit, přišla jiná žena, která jí podala ruku. Ty dvě ženy spolu žily celá desetiletí ve věrnosti, úctě a lásce. Jenomže tu ženu, o které se zmiňuji, trápila otázka, jestli nežije v hříchu a ona pomocná ruka nebyla vzhledem k Božímu soudu jen sebeobelháváním a iluzí.

Nemohu nevzpomenout muže a ženy, kteří byli svým partnerem opuštěni a pokud nežijí jako mnich anebo jeptiška, je jim upřena Eucharistie. Nemluvě o lidech, kteří se civilně rozvedli poté, kdy se jim nezdařilo podnikání a nechtěli na svého partnera a rodinu uvalit exekuci. Myslím na ženy a muže, kteří, aby zachránili sebe sama a svým dětem umožnili vyrůstat v méně traumatizujícím prostředí, ze vztahu odešli. Mnozí z nich dosud žijí v bolesti, že selhali před sebou, lidmi a že zklamali i samotného Boha. Jsou ale také lidé, kterým se nepodařilo najít partnera pro společný život. Vzpomínám si na jednu paní doktorku, která loni zemřela. Jednou mi řekla, že ve svém mládí prodělala operaci a pak již nemohla mít děti. A že asi proto se jí nikdy nepodařilo najít životního partnera. V mé/naší církvi, kterou měla ráda a doopravdy jí obětavě sloužila, se ale nikdy necítila doma. A to proto, že v očích druhých lidí se cítila nějak podezřelá. Nebyla vdaná, ale nebyla ani v řádu Zasvěcených panen. Byla prostě nějak divná, protože v oficiálních církevních kolonkách pro ni nebylo místa.

Neztrácím ale ze zřetele ani ty, kteří jsou v manželství šťastní. Myslím na ně nejen proto, že jim to moc přeji. Přeji to také církvi a naší společnosti. Věřím, že šťastné vztahy opravdu ozdravují naši společnost i naši církev. Snoubencům však připomínám, že na manželství musí být dva. Jeden to chvíli utáhne, ale ne napořád. Snoubencům připomínám, že o vztahy a o manželství se musí pečovat. Co je dnes, nemusí být zítra a pokud chtějí, aby to dnes bylo zítra hezčí, pak se o to musí oba nějak zasadit.

Církevní právo je postaveno na větě: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.“ My lidé bychom opravdu měli mít v úctě vztahy, které jsou hřejivé, naplněné radostí a vírou a ze kterých je zřejmé, že nám prozrazují, co je obsahem slova láska. Právě z těchto vztahů bychom se měli radovat a podporovat je. Ale také si myslím, že bychom si neměli osobovat právo, že víme, co Bůh doopravdy spojil.

Dnešní evangelijní úryvek končí slovy, že dítě rostlo, sílilo, bylo plné moudrosti a milost Boží byla s ním. Pokud se týče Boží milosti, pak nepochybuji, že ta je s námi a mezi námi. Je s námi, jak věřím i proto, abychom navzdory svým vlastním chybám a lidským limitům nepolevovali ve své snaze být moudrými a nebyli k hlasu andělů hluší. Amen.