Střet s nevyslyšenou modlitbou za uzdravení - nedělní zamyšlení Miroslavy D.

EVANGELIUM Mk 7,31–37
Slova svatého evangelia podle Marka.
Ježíš odešel z tyrského kraje a šel přes Sidón územím Desetiměstí ke Galilejskému moři.
Přivedli k němu hluchoněmého a prosili ho, aby na něho vložil ruku. Vzal ho stranou od zástupu, vložil mu prsty do uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl s povzdechem k nebi a řekl: „Effatha!“ – to znamená: „Otevři se!“ A otevřel se mu sluch, rozvázal se mu jazyk a mluvil správně.
Ježíš jim pak přikázal, aby o tom nikomu neříkali. Čím více však jim to přikazoval, tím více to rozhlašovali.
Byli celí užaslí a říkali: „Dobře všechno udělal, i hluchým dává sluch, i němým řeč!“

Tlučte a dostanete?

„Táta mě pořád cepoval. V životě mě měla ráda jen moje babička, ale ta brzo umřela. Ty fuchtle na onkologii mi zakazovaly chodit ven do bufetu. Pořád do mě všichni hučí, že se mám hodně modlit, že Bůh, když chce, tak uzdravuje.“ Vyhublý pacient zlostně prsty svírá opěrky pojízdného křesla. Má vyšší psychomotorické tempo a očividně vysokou hladinu úzkosti. A také zlosti. Na svůj osud, na Boha, na zdravotníky. Jeho onkologické onemocnění nyní postoupilo do své závěrečné fáze. Na onkologii už žádné špatné a ještě horší zprávy nedostává, protože už je vyřazený z onkologické léčby. Ale zatím je docela soběstačný.

Nedávno jsem se vrátila z psychoonkologického semináře, což mi dodalo jistou měkkost a vyšší vnímavost vůči psychickým potřebám onkologických pacientů. Možná i proto se mi tento rozhovor časově vymkl z ruky. Vím, že pacienti v tomto stádiu střídají fáze hněvu a lítosti a  že si to jako zdravotník nemám brát osobně. Ale čelit takové míře frustrace není pro mne jako posluchače snadné.

Pacient zčásti přerušil styky i se svým křesťanským sborem, jehož je členem. Jednak má jako chlap obavy z projevování soucitu, dále nechce být pro svůj vzhled a nemohoucnost medicínskou atrakcí a pak má také obavy z výčitek sester a bratrů ze sboru, že se určitě špatně nebo málo modlil, když takhle dopadnul. Je zklamaný, že ho Bůh zatím neuzdravil, ale k mému překvapení s možností uzdravení stále počítá. Ve snaze porazit nádor a metastázy už pacient vyzkoušel všechno. Tradiční medicínu, alternativní medicínu, hladovění ve snaze zabít hladem nádor. Nepolevuje ve svých modlitbách za uzdravení. Modlili se za něj i jeho bratři a sestry ve sboru. Nerozumí tomu, proč tolik modliteb Bůh neslyší. Jako jediný důvod ho napadá – Bůh ho za něco trestá.

V úryvku evangelia z dnešní neděle čteme o dalším uzdravovacím zázraku Ježíše. V Novém zákoně je uzdravovacích zázraků celá řada. A také jsou tam přísliby vyslyšených prosebných modliteb, že kdo „tluče, ten dostane“, že ani „zlý soudce neodmítnul neodbytnou vdovu“ a že „jak by Bůh mohl dát kámen svým dětem, když i pohani dávají svým dětem chléb“.

Tomáš Halík ve své knize Stromu zbývá naděje uvádí, že občas dostává otázku, jestli opravdu věří v zázraky. V nevysloveném podtextu otázky bývá: Při Vašem vzdělání? Odpovídá, že ano, že věří v zázraky a dokonce ví o způsobu, jak je zakoušet na každém kroku. Největší bohatství a krása podle Halíka leží za-zrakem, za tím každodenním pohledem, jímž jsme se naučili na svět dívat.

Já v zázraky také věřím. Ale nevěřím v zázraky uzdravovací ze smrtelných chorob. Modlit se o zázrak uzdravení mi připadá jako předem neúspěšná žádost o obchodní transakci s Bohem. A také jako jistá cesta, jak učinit zkušenost s nevyslyšenou prosebnou modlitbou. Kdy kromě nemoci budu čelit možná ještě horšímu problému, jak se vypořádat se zdánlivou Boží hluchotou. Kdy kromě zdraví pozbudu i víru v Boha, který mě miluje a kterému na mně záleží. Čelila bych zoufalému problému, jak odmítajícího Boha ve své mysli ospravedlnit, vyvinit, obhájit, případně krkolomně dokazovat, že nevyslyšení modlitby je vlastně vyslyšení, ovšem jindy a jinak.

Věřím i ve smysl prosebných modliteb. Teologové a církevní představitelé všech minulých staletí se pokoušeli vyřešit problém, jak může „fungovat prosebná modlitba“. Do jaké míry lze ovlivnit Boha ve světě našimi přáními a za jakých podmínek. Jakou sílu má prosebná modlitba u Boha, nebo nad Bohem. V dějinách církve se nejednou vyskytli také lidé, kteří byli tak hluboce přesvědčeni o naprosté nutnosti podrobit se Božímu úradku, že prosebnou modlitbu odmítali nebo ji považovali přímo za vzpouru proti Bohu. Samotný problém, totiž jak jde dohromady Boží suverenita s prosebnou modlitbou, nedokázalo žádné církevní rozhodnutí jasně a přesvědčivě vysvětlit. Bůh nestojí takříkajíc u řídícího pultu světového dění. Neřídí ani přírodu, ani dějiny. Neovládá bezprostředně a osobně běh událostí. Bůh dal všem věcem jejich vlastní zákony a vše, co se děje, děje se podle nich. Bůh je bezprostředně blízký pouze lidskému duchu.

Líbí se mi vysvětlení, že prosebná modlitba má moc nad člověkem. Můžeme Boha prosit hlavně o to, aby působil tam, kde je jeho vliv bezprostřední, v lidských srdcích.

Můj pacient si svým marným naléháním na Boha s nevyslyšenými prosbami o uzdravení pořídil velkou bolest duše. U té jako algeziolog nemohu pomoci. Ale jako křesťan smím věřit, že prosebná modlitba má smysl, i když nevede k zázraku uzdravení. Věřím, že Bůh si nepřeje mé nemoci, mou smrt. V prosebné modlitbě mohu prosit, aby mé srdce navzdory strachu z progrese nemoci a umírání neztratilo naději, že Bůh tohle nechce, je pořád se mnou a nemocí a smrtí mě provede k sobě do své láskyplné náruče.

Zdroje:

Josef Imbach, Biblické divy a zázraky, Nadčasový existencionální význam, nakladatelství Vyšehrad, 2017

 Modlitba je řeč víry, Jak se dnes můžeme modlit, Otto Hermann Pesch, nakladatelství Vyšehrad, 2016

 Tomáš Halík, Stromu zbývá naděje, nakladatelství Lidové noviny, 2009