Svátek setkání - nedělní zamyšlení Magdy J., 4. neděle v mezidobí

Druhý únor je čtyřicátý den po Vánocích. Podle starozákonních kultických předpisů se žena po porodu chlapce čtyřicet dní pokládala za nečistou. Proto přichází Marie do jeruzalémského chrámu, aby dle Mojžíšova zákona obětovala za své očištění dvě hrdličky nebo dvě holoubata, tzv. oběť chudých. Tato oběť ženám následně umožňovala opět se všeho dotýkat a vstupovat do chrámu.

Svátek uvedení Páně do chrámu je spíše nenápadnou slavností v liturgickém roce církve rozpaženou mezi Vánoci a Velikonoci. Tematicky náleží ke svátkům „epifanickým“, tj. zjevujícím Boží přítomnost v osobě Ježíše z Nazareta. Dlouhá staletí byl svátek vnímán spíše jako mariánský s akcentem na poslušnost Marie vůči židovským předpisům. Až po Druhém vatikánském koncilu ve 20. století se pozornost obrátila k postavě dítěte Ježíše, ve kterém prorok Simeon rozpoznává Spasitele. Tato scéna je oprávněně tou ústřední.

Stařec Simeon je vylíčen jako spravedlivý (tj. žil bezúhonně podle všech Hospodinových příkazů) a zbožný (tj. modlil se k Bohu a měl ho v úctě). Duch proroctví a inspirace mu zjevil, že neodejde z tohoto světa, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše. Tento Duch ho vede ve správný okamžik do chrámu, kde mu pomůže rozpoznat Mesiáše v dítěti, které právě přináší pro něj zcela neznámý manželský pár. Původní záměr očištění matky a představení prvorozeného dítěte Hospodinu ustupuje zcela do pozadí. Simeon bere malé dítě do náručí, vstupuje s ním do osobního tělesného kontaktu a promlouvá k Bohu. Ten, kdo je připraven opustit tento svět, se setkává s tím, kdo stojí na prahu života. V jeden moment se setkává minulost, přítomnost i budoucnost. Centrální výpovědí je Simeonova chvála Hospodina, který splnil svůj příslib a umožnil mu odejít v pokoji, neboť jeho oči viděly spásu, kterou Hospodin připravil pro všechny lidi.

Během posledního prosincového konverzačního semináře s maturanty jsme si mimo jiné povídali o významu vánočních svátků. Ukázalo se, že nejsložitější úvahou je zaujmout stanovisko k tvrzení, že Vánoce nám dávají naději na pokojný a lepší svět a důvěru, která vychází z příběhu o narození Ježíše. Betlémský příběh není totiž žádnou idylou a jedna studentka po druhé vyjadřovala své rozhořčení nad neochotou místních přijmout těhotnou matku pod svou střechu a poskytnout jí náležitou péči. Chlapci se pak solidarizovali více s nešťastným Josefem, který musel mít starostí o Marii a dítě plnou hlavu, prostě situace více než prekérní. A jak v tom všem uvidět klid a mír a budoucí lepší život v tomto světě? Nejdříve jsme s maturanty docela dlouho mlčeli a pak trochu přemýšleli nahlas, až náhle jedna ze studentek obeznámených s křesťanským poselstvím vyslovila to klíčové slovo „spása“. S Ježíšem přišla na svět spása. Jenže ostatní tomu moc nerozuměli, protože slovo spása není součástí aktivní slovní zásoby dnešních mladých lidí a starších asi také ne. Přispěchala jsem tedy na pomoc svým oblíbeným obrazem. Spása je jako když jdete večer spát, uléháte po dlouhém náročném dni do postele, oči se vám klíží, avšak vy usínáte s radostným očekáváním, co vám přinese následující den. Zeptala jsem se svých studentů, o kterých dobře vím, jak je tíží nároky nového kalendářního roku (maturita, přijímací zkoušky na vysoké školy, změna místa bydlení, rozloučení se se starými přáteli a pravděpodobně intenzivní setkávání se s neznámými lidmi, snad jednou novými přáteli…), zda se jim někdy podobné usínání s jemným úsměvem na rtech vydaří. Jistě tušíte, že odpověď zněla více méně záporně. Ale ta představa usínání s lehkou hlavou, protože druhý den bude zas o dost lepší nebo alespoň stejně dobrý jako dnešek, tak ta je snad zaujala ????Podobně to má vlastně prorok Simeon. Odchází z tohoto světa v klidu a s pocitem vděčnosti, protože už ví a nebojí se o svět. Tento obraz spásy si opravdu ráda připomínám, a to nejenom ve večerních hodinách.

Dnešní svátek nám připomíná setkání Boha, zdroje všeho světla, a lidí. Hospodin se stává člověkem, aby nám lidem byl na blízku zcela absolutně. O dalších letech dospívajícího Ježíše Písmo až na jednu výjimku mlčí, můžeme si tedy představit, že žil obyčejným životem chlapce a mladého muže z nijak zvlášť na první pohled výjimečné nazaretské rodiny. Evangelista Lukáš ještě na závěr dodává, že dítě rostlo v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním. I my, dnešní lidé, se s Bohem setkáváme nejenom prostřednictvím liturgického dění v rámci bohoslužeb, ale i jinde a jinak. Kněz nás v závěru mše vyzývá, abychom odcházeli do světa s úmyslem pomáhat bližním a mírnit utrpení toho světa. Máme být připraveni setkávat se se všemi ostatními lidmi, pro které se můžeme stát znamením Boží přítomnosti v tomto světě. Zkusme být klidně tím nejmenším sklíčkem v mozaice spásy lidí kolem nás. Kéž by se nám opravdu dařilo světlo Kristovo rozpoznávat a v jeho duchu šířit radost a naději, kterou tento složitý a utrápený svět tolik potřebuje.