Věř nebo nevěř - nedělní zamyšlení Magdy J., 3. velikonoční neděle

Když se dnes na Velký pátek mé prsty zlehka dotýkají klávesnice notebooku, myšlenkami jsem ještě daleko předaleko v Turecku, přesněji v Efezu, archeologickém parku, který se nachází přibližně 50 km na jih od Izmiru, dříve Smyrny. Obřím areálem plným více či spíš méně dochovaných antických památek nás provází paní Kateřina a upozorňuje na některé z turisticky atraktivních záležitostí. O týden později si své poznatky a zážitky urovnávám v hlavě a k tomu mi dobře poslouží i toto zamyšlení.

Příběh ukřižovaného a vzkříšeného Ježíše Krista dorazil na pobřeží Malé Asie již asi 20 let po událostech v Jeruzalémě. Obec v Efezu se tímto stala jednou z nejstarších křesťanských komunit vůbec. Na původní zvěstování Apolla později navázal apoštol Pavel, který se v Efezu poprvé zastavil na zpáteční cestě ze své 2. misijní výpravy, což bylo v roce 52 n. l. Pavel byl tehdy ve městě spíše trpěn než vítán. K příslušníkům nově vznikající křesťanské obce promlouval jak v soukromých domech místních občanů, tak i v synagoze a v amfiteátru, který se nachází nedaleko agory – městského tržiště. Paní průvodkyně nás v tuto chvíli upozorňuje na konflikt mezi Pavlem a místními trhovkyněmi, které na základě jeho misijní činnosti přicházely o tučný příjem z prodeje sošek Afrodity oplývajících ladnými ženskými tvary (já si v tu chvíli představila naprosto mimo kontext a logiku Věstonickou Venuši). Ve Skutcích apoštolů jsem se však až dnes dočetla, že onen konflikt měl možná o dost jiný základ. Jeden efezský stříbrotepec jménem Demetrios vyráběl stříbrné napodobeniny Ardemidina chrámu, což řemeslníkům přinášelo nemalý výdělek. A právě jemu a výrobcům jemu podobným byla Pavlova misionářská činnost trnem v oku. Obzvlášť když ji doprovázel slovy: „… bohové vyrobení rukama nejsou žádní bohové…“. Obava o ztrátu šikovně monetizovatelného kultu bohyně Artemidy zahustila vzduch a k otevřenému konfliktu co by kamenem dohodil. A možná že se právě k této roztržce vrací Pavel v listu Korintským, kde říká: „K čemu mi to z lidského pohledu je, že jsem bojoval s těmi šelmami v Efesu?“ Nutno ovšem podotknouti, že nedaleký slavný Artemidin chrám, jeden ze sedmi divů světa, lehl popelem jedné noci v roce 356 n. l., ve které se zároveň shodou dějinných náhod narodil Alexander Veliký. Do tří dnů ho však nikdo znovu nepostavil, i když finanční podpora a snahy byly – dokonce i ze strany už dospělého Alexandra. Šíleným žhářem se stal jakýsi Hérostrates, který měl jedinou motivaci: zapsat se do dějin. Tehdejší státní správa zakázala jeho jméno zveřejnit, ale jeden bleskový písmák si tuto senzaci přece jenom nenechal ujít. Tak proto.

Další příběh paní průvodkyně Kateřiny vypráví o Janu Evangelistovi, který přicestoval společně s Pannou Marií a Máří Magdalenou do Efezu v roce 42 n. l. Traduje se, že právě zde Jan sepsal jak svoje evangelium, tak i své tři listy určené dalším křesťanským obcím. Zdá se, že Jan byl jediným z apoštolů, který nezemřel mučednickou smrtí, a tak můžeme navštívit i jeho nedaleký hrob, který je součástí baziliky sv. Jana, nebo spíše toho, co z ní zbylo. Věří se, že posvátný prach vycházející otvorem v hrobu, má uzdravující účinky.

V prvním řecky psaném Janově listu patrně z konce 1. století, ze kterého jsme právě dnes slyšeli úryvek, se sice Janovo jméno v textu nikde nevyskytuje, ovšem styl a obsah v mnohém připomínají právě čtvrté evangelium podle Jana.  Dopis reflektuje především téma opravdové víry a z toho vyplývajícího způsobu pravdivého života v harmonii s vírou v Krista, kdy zásadním principem je láska. List je patrně rovněž reakcí na probíhající teologický spor s gnostiky, kteří vyznávali pouze božskou přirozenost Ježíše a ne lidskou. Bludaři janovské obce náleželi ke směru gnostických doketistů. Čerpali sice z janovské teologie, ale přestřelili, když popírali lidství Božího Syna. Rozhořčený protivník tohoto proudu Ignác Antiochijský uvádí jednotlivosti: „Popírají, že se Ježíš Kristus skutečně narodil, že jedl a pil, že byl pronásledován za Pontského Piláta, že byl skutečně ukřižován a umřel… a že skutečně vstal z mrtvých.“ (List Tralliánům 9,1n) Těmto sporům učinil konec až koncil právě v Efezu v roce 431 n. l., který se shodl na prohlášení, že Ježíš byl stejně tak pravý Bůh jako pravý člověk.

Procházka archeologickým parkem v Efezu nabízí mnoho dalších zajímavých příběhů. Mohla bych vám ještě povyprávět ten o společných latrínách, kde se domluvil nejeden byznys, nebo ten o šlápotě vyryté do mramoru na cestě z přístavu. Obrys levého chodidla a ženské siluety prý odkazoval námořníky na nedaleký nevěstinec po levé straně. Anebo ten o sedmispáčích a jejich jeskyni, která jim jako prvním křesťanům poskytla ochranu před pohanskými pronásledovateli. V jeskyni vystresovaní mladíci upadli do hlubokého spánku a probudili se až za dalších 200 let, kdy byl Edikt milánský již dlouho ve všeobecném povědomí, takže hurá! Ale já si nechám na úplný závěr jinou historku. Víte, jak vzniklo ikonické logo Nike? Ona známá fajfka? Výtvarnice Carolyn Davidson vycházela v roce 1995 z jasného požadavku zakladatele firmy Phila Knighta – muselo to vyjadřovat „pohyb“ a muselo to být stejně tak jednoduché jako logo Adidasu, úhlavního konkurenta s třemi proužky. A protože se nová značka měla jmenovat Nike, inspirovala se křídly řecké bohyně vítězství Niké. Ovšem jen tak pro pořádek! Paní průvodkyně Kateřina říkala, že ta fajfka opisuje švunk šatů bohyně Niké právě na reliéfu v Efezu. Věř nebo nevěř! :-)